Jak vyhrát Survivor, aniž byste přežili v lese

Letošní řada Survivoru skončila a spolu s ní padla i jedna dlouholetá fanouškovská iluze. Totiž že vítězem drsné reality show by měl být člověk, kterého bez váhání vysadíte na opuštěném ostrově s mačetou, křesadlem a pytlem rýže. Podle bouřlivých reakcí na sociálních sítích totiž letošní šampion tuto představu úplně nenaplňuje. Mnozí komentující mají naopak pocit, že by dotyčný nepřežil ani víkend na zahradě za rodinným domem, pokud by mu někdo vypnul Wi-Fi a schoval klíčky od auta.

Základním kamenem úrazu se stal oheň. V očích internetové poroty se z rozdělávání ohně stala posvátná liturgie. Kdo umí vykřesat jiskru, je polobůh. Kdo ne, neměl by podle lidového soudu vyhrát ani okresní kolo skautského závodu, natož celostátně sledovanou televizní soutěž.

Není to poprvé. Po každé řadě se vyrojí skupina diváků, která má pocit, že vítěz zvítězil jaksi „nesprávně“. Jenže Survivor už dávno není skautský tábor Jaroslava Foglara. Kdyby šlo čistě o survivalové dovednosti, pravidla by byla osvěžující: soutěžící by byli vysazeni v divočině a po dvou měsících by štáb zkontroloval, kdo ještě dýchá, kdo si postavil zateplený srub a kdo ulovil něco jiného než rýmu. Vítězem by se stal ten, kdo neumřel.

Jenže to by sledovalo výrazně méně lidí než instruktážní video o údržbě motorové pily.

Přiznejme si, že většina z nás nezapíná televizi proto, aby dvě hodiny sledovala někoho štípat dříví. To, co nás spolehlivě drží u obrazovek, jsou intriky, pomluvy, zrady a kudly v zádech. Tedy všechno to, co v běžném životě považujeme za toxické, ale v televizi to hltáme s nadšením sobotního návštěvníka zoologické zahrady.

Moderní Survivor je společenská hra, nikoliv kurz přežití. Soutěžící nemusí být mistr tesař ani lovec krokodýlů. Musí především zvládnout mnohem děsivější disciplínu: fungovat v izolované komunitě lidí, kteří jsou hladoví, emočně labilní a z nichž každý druhý aktivně plánuje, jak ty ostatní co nejrychleji zlikvidovat. Kdo někdy vedl korporátní poradu o rozpočtu, ten si to dokáže představit – jen si k tomu domyslete absenci kofeinu a záchodů.

V tomto nastavení je požadavek, aby vítěz uměl dokonale rozdělat oheň, asi stejně logický, jako kdybychom po šachovém velmistrovi chtěli, aby uběhl stovku pod deset vteřin. Běh je jistě záslužná disciplína, ale šachy se zkrátka hrají vsedě.

Přesto se po každém finále znovu a znovu vede stejná debata. Část publika totiž stále posuzuje soutěž podle názvu. Survivor znamená přeživší. Přeživší by měl umět přežít. Logika je jednoduchá a na první pohled neprůstřelná. Jenže stejnou logikou bychom mohli dojít k závěru, že vítěz Formule 1 by měl být schopen opravit motor svého vozu vlastníma rukama nebo že nejlepší fotbalový trenér musí umět zahrát přímý kop lépe než jeho hráči.

Ve skutečnosti jde o dvě odlišné disciplíny. Jedna věc je přežití v přírodě. Druhá věc je přežití mezi lidmi. A historie Survivoru opakovaně ukazuje, že druhá disciplína bývá mnohem zákeřnější.

Každá série totiž vyprodukuje alespoň jednoho soutěžícího, který vypadá, jako by dokázal holýma rukama postavit přehradu, ulovit divočáka a opravit traktor. Takový člověk pak několik týdnů suverénně vyhrává souboje, aby nakonec vypadl kvůli tomu, že špatně odhadl náladu u kokosů nebo řekl o jedno chytré slovo víc, než bylo zdrávo.

Džungle bývá překvapivě milosrdná. Lidé většinou ne

Největší paradox však spočívá v tom, jak se o vítězi rozhoduje. Televizní diváci totiž nemají žádné slovo. O milionech rozhoduje porota složená z vyřazených soutěžících. Tedy z lidí, kteří s finalisty prožili peklo na ostrově, zatímco průměrný kritik viděl jen pár desítek minut týdně z pohodlí gauče. Porota zkrátka měla o něco více informací než člověk, který během reklamní pauzy odběhl do kuchyně pro další chipsy.

Právě proto bývají reakce po finále tak fascinující. Pod každým článkem se během několika minut objeví desítky odborníků na strategii, psychologii, přežití v džungli i rozdělávání ohně. Někteří jsou přesvědčeni, že vítěz byl nejslabším hráčem sezony. Jiní tvrdí, že šlo o geniálního stratéga. Další by nejraději změnili pravidla, způsob hlasování i složení poroty. Jediné, na čem se většinou neshodnou, je úplně všechno.

A to je na tom celém nejzábavnější. Jakmile televizní kamery zhasnou, internet okamžitě spustí vlastní, mnohem drsnější hru: celonárodní šampionát v hledání důvodů, proč vítěz vlastně vyhrát neměl.

Ať už je váš názor na letošního šampiona jakýkoliv, jednu věc mu upřít nelze. Dokázal se proplížit desítkami dnů plných hladu, únavy, paranoie a neustálého taktizování. Dostal se až do finále a přesvědčil dostatek lidí, že právě on si zaslouží jejich hlas.

Což je možná méně romantické než rozdělávání ohně pomocí křesadla.

Ale zjevně je to účinnější.