Článek
Na Brněnsku lidé několik dní poslouchali prosby, aby šetřili vodou. Nenapouštět bazény. Neumývat auta. Omezit zalévání. Situace byla vážná a každý litr mohl rozhodnout o tom, zda voda poteče všem. A výsledek?
Spotřeba se po výzvě zvýšila.
Na první pohled je snadné nad tím jen nevěřícně zakroutit hlavou. Jenže svět nebývá černobílý.
Dokážu pochopit člověka, který večer vezme konev a jde zachránit rajčata. Celé jaro je sází, vyvazuje, vyštipuje zálistky, přihnojuje a každý den sleduje, jak dozrávají. Když pak přijdou tropická vedra, není jednoduché jen pokrčit rameny a říct si: „Tak letos nebude nic.“ Lidsky je to pochopitelné. Stejně jako někdo zachrání mladý strom, který sázel s dětmi, nebo pár květin, o které se staral celé roky.
Jenže mezi jednou konví a dramatickým nárůstem spotřeby je propast.
Osmdesát kubíků navíc nevznikne tím, že si lidé zalijí několik záhonů. Takové číslo už spíš připomíná známý lidský reflex: honem si ještě nabrat, než to dojde. Jako by samotná informace o hrozícím nedostatku byla pro část lidí signálem nikoli ke skromnosti, ale k urychlené spotřebě.
Je to zvláštní paradox. Kdyby všichni zachovali klid, možná by voda tekla dál. Jenže právě strach z nedostatku ten nedostatek často sám vytváří.
Stejný mechanismus jsme viděli už mnohokrát. Pamatujete na prázdné regály s toaletním papírem? Nebo na hysterické vykupování mouky, oleje či cukru? Nikdy nešlo o to, že by každý najednou potřeboval deset balení. Šlo o obavu, že když si nevezmu já, vezme si je někdo jiný.
Jenže voda jaksi není balík těstovin. Když vykoupíte obchod, někdo druhý si nákup udělá zítra. Když ale vyčerpáte vodojem, nezmizí z regálu výrobek. Přestanou téct kohoutky. Seniorům, rodinám s malými dětmi, nemocným i sousedům, kteří celou dobu skutečně šetřili.
A právě tady přestává být problém technický a začíná být společenský.
Žijeme v době, kdy se často mluví o právech jednotlivce. Mám právo. Můžu. Nikdo mi nebude poroučet. Jenže každá fungující společnost stojí na něčem mnohem obyčejnějším – na ochotě přijmout drobná omezení a odpovědnost, když z toho mají prospěch všichni.
Červená na semaforu také není doporučení. Není to útok na osobní svobodu. Je to dohoda, že když pár desítek sekund počkáme, všichni bezpečně projedeme. S vodou je to stejné.
Výzva k šetření není šikana. Je to prosba o solidaritu. O důvěru, že když každý ustoupí o krok, nebude muset nikdo ustupovat o kilometr. Nejzajímavější na celé události ale není samotné sucho. Sucha přicházela vždycky a pravděpodobně budou přicházet častěji. Mnohem zajímavější je naše reakce.
Jakmile se objeví náznak problému, část společnosti automaticky začne přemýšlet stylem: co z toho ještě stihnu získat pro sebe? Přitom právě v takových chvílích se ukazuje, jak silné jsou vztahy mezi lidmi. Krize totiž málokdy prověří techniku. Mnohem častěji prověřuje charakter.
Možná bychom se měli vrátit k tomu, co připomínali někteří starší lidé. Na vesnicích bývala voda vzácností. Dešťovka se chytala do sudů, zalévalo se večer, s každým kýblem se zacházelo opatrně. Ne proto, že by lidé byli ekologové. Prostě věděli, že voda není samozřejmost.
My jsme si zvykli, že po otočení kohoutkem přijde vždycky. A když náhodou nepřijde, máme tendenci hledat viníka. Sucho. Vodárny. Obec. Stát.
Jen velmi neradi připouštíme, že někdy je tím viníkem součet našich vlastních rozhodnutí. Jednoho napuštěného bazénu. Jedné dlouhé sprchy. Jednoho „rychle ještě zaleju, než to zakážou“.
Každé z těch rozhodnutí samo o sobě vypadá bezvýznamně, dohromady ale dokážou vysušit vodojem.
A možná právě to je největší ponaučení z Domašova, Rudky a Říček. Ne to, že přišlo sucho. Ale že společnost se nepozná ve chvíli hojnosti. Pozná se ve chvíli, kdy je něčeho málo.
Teprve tehdy se ukáže, jestli dokážeme myslet i na druhé, nebo jestli nám hlavou proběhne ona věta, kterou si možná ani nechceme přiznat:
„Když si pospíším, třeba to ještě stihnu.“
A mezi touto větou a obyčejným „počkám, ať zbude i na ostatní“ se často rozhoduje o mnohem víc než jen o tom, jestli zrovna já budu mít v bazénu tu správnou hladinu vody.
Zdroje:
