Článek
Moderní kanceláře řeší skoro všechno. Ergonomické židle, výškově nastavitelné stoly, akustické panely, kvalitní klimatizaci, workshopy o duševní pohodě nebo výběrovou kávu. Firmy investují nemalé peníze do toho, aby se lidem pracovalo co nejlépe. Přesto existuje jedna věc, na kterou jako by se při navrhování pracovního prostředí úplně zapomnělo.
Stačí pondělní ráno. Někdo použije vůni, která směle konkuruje WC bloku, a během několika minut se polovina open space nenápadně rozhlíží, odkud se ten aromatický oblak vlastně vzal, zatímco druhá polovina statečně předstírá, že je všechno naprosto normální. Přeháním? Možná jen trochu.
Možná právě proto je to téma aktuální zejména v těchto horkých letních dnech. Když teploty atakují třicítku, lidé se přirozeně více potí a leckdo podlehne dojmu, že nejlepší obranou je přidat ještě jednu či dvě dávky parfému. Směs potu a intenzivní vůně totiž často připomíná marný pokus přebít jednu nepříjemnost druhou. A výsledek bývá paradoxně horší než samotné pižmo.
Přitom mnoho moderních kancelářských budov dnes nabízí zaměstnancům sprchy. Jezdí se do práce na kole, chodí se běhat nebo cvičit před pracovní dobou. O to zvláštnější je, že někdy raději věříme několika stříknutím rozprašovače než obyčejné vodě a mýdlu. Těžký vzduch to nevyvětrá, jen se tím vytvoří zcela nová komplikace.
A nejde jen o estetiku. Nedávno jsem slyšel hned několik příběhů lidí, kteří po setkání s takovým chemickým mrakem skončili místo plánovaného sportu na pohotovosti nebo museli vyhledat lékařské ošetření. Intenzivně parfémované spreje a deodoranty jim způsobily otok očí, podráždění sliznic, silné bolesti hlavy nebo zhoršení dýchacích potíží. První reakce byla jednoduchá: tohle přece musí být naprostá výjimka. Jenže on ne…
Stačilo se zeptat několika známých z různých firem. Najednou se začaly objevovat další podobné zkušenosti. Migrény, slzení očí, kašel, astmatické potíže nebo nevolnost. Většina lidí o tom ale raději nemluví. Nikdo nechce být tím kolegou, který přijde za ostatními se slovy: „Promiňte, ale váš parfém mi nedělá dobře.“ A tak se otevře okno, někdo si přesedne, jiný na chvíli zmizí do kuchyňky a všichni tak nějak doufají, že se vzduch za pár minut pročistí. Někdy ano. Někdy ne.
Promiň, ale smrdíš
Na open space kancelářích je spousta výhod. Lidé spolu rychleji komunikují, tým sedí pohromadě a není potřeba obcházet deset zavřených dveří. Jenže mají i jednu vlastnost, o které se moc nemluví – všechno, co se dostane do vzduchu, se dříve nebo později stane záležitostí všech.
Parfém totiž není jako kravata. Nezůstává u svého majitele.
Ve chvíli, kdy se dostane do vzduchu, stává se součástí prostředí pro všechny ostatní. To, co jednomu připadá jako příjemná vůně, může být pro člověka o dva stoly dál důvodem, proč celý den smrká, kašle nebo bojuje s migrénou. Většina lidí to samozřejmě nedělá schválně. Používají stejnou značku roky a vůbec je nenapadne, že ji jejich okolí může vnímat úplně jinak.
A právě tady se osobní preference mění ve společný problém. Stejně jako se snažíme netelefonovat přes celý open space, nepouštět hudbu z reproduktoru nebo neohřívat v kuchyňce rybu, která spolehlivě zasmrdí na celé patro, možná stojí za to přemýšlet i nad tím, kolik vůně je ještě příjemné a od kdy už začíná obtěžovat. Existují lidé, jejichž parfém dorazí do místnosti o několik sekund dřív než oni sami. A to už je možná o něco intenzivnější prezentace osobnosti, než si kolegové objednali. Kancelář totiž není parfumerie. A kolegové nejsou testovací panel nových vůní.
Klimatizace si s prachem, pyly nebo teplotou poradí docela obstojně. Proti přehnanému sebevědomí parfémového flakónu je ale bezmocná.
Přístupy firem se zásadně liší. Většina společností má pravidla pro bezpečnost práce, ergonomii nebo hluk. Jen málokterá ale přemýšlí nad tím, že potíží může být i něco tak obyčejného, jako je intenzivní vůně. Někde existuje nepsaná etiketa a zaměstnanci vědí, že méně je někdy více. Jinde se začne něco řešit až ve chvíli, kdy si někdo postěžuje na HR. A pak jsou firmy, kde se neřeší vůbec nic. Dokud se z toho nestane otevřený konflikt, není přece důvod něco měnit.
Je na tom jeden zvláštní paradox. Na jedné straně se úzkostlivě filtruje vzduch, hlídá teplota i vlhkost, ale zároveň se bez mrknutí oka toleruje, že si každý může vytvořit vlastní mikroklima pomocí několika stříknutí rozprašovače.
Přitom nejde o žádnou módní senzitivitu posledních let. Některá zdravotnická zařízení už dlouho doporučují návštěvníkům, aby silné parfémy nepoužívali. Ne proto, že by vedla válku proti vůním, ale proto, že část pacientů na ně reaguje velmi citlivě. Cílem není svět bez vůní. Cílem je zbytečně nikomu nekomplikovat život.
Řešením přitom nejsou zákazy. Svět opravdu nepotřebuje třicetistránkovou směrnici s názvem Firemní standard intenzity vůní, verze 4.2. A opravdu nepotřebuje ani komisi, která bude při příchodu do kanceláře počítat počet stříknutí flakónu. Někdy stačí zdravý rozum. Použít méně výraznou vůni, nestříkat deodorant u pracovního stolu a když kolega řekne, že mu určitá vůně způsobuje zdravotní potíže, neodpovědět automaticky: „To se ti jen zdá.“ Protože někdy se to opravdu nezdá.
Často se říká, že firemní kultura stojí na hodnotách, vizích a benefitech. Jenže mnohem častěji se pozná podle obyčejných drobností. Jestli po sobě uklidíme kuchyňku. Jestli neblokujeme zasedačku dvě hodiny kvůli patnáctiminutové poradě. Jestli pozdravíme kolegy. A možná také podle toho, jestli dokážeme připustit, že něco, co je pro nás příjemné, může někomu jinému způsobovat skutečné zdravotní potíže.
V open space sdílíme kuchyňku, tiskárnu, zasedačky, klimatizaci i virózu, kterou si někdo po návratu z dovolené velkoryse rozdělí s celým oddělením. Sdílíme ale také vzduch. A možná právě proto by mezi firemní benefity měla patřit ještě jedna věc – obyčejná ohleduplnost.
