Článek
Člověk si občas říká, že některé dopravní situace jsou natolik absurdní, že se jednoduše nemohou opakovat. Že lidská vynalézavost na silnicích má své limity a evoluce nás přece jen posunula dál od dob, kdy se na cestách prosazovalo právo většího kyje. Pak ale projíždíte kolem cedule Frýdek-Místek a veškerý váš optimistický pohled na lidstvo se okamžitě rozplyne v oblaku výfukových plynů.
Představte si křižovatku, kde probíhá rekonstrukce. U starého autobusového nádraží. Zašlé čáry přemalovány novými žlutými a ty na asfaltu svítí tak zářivě, že by mohly sloužit jako vizuální reklama na učebnici dopravních předpisů. Levý pruh je zde vymezen jasně, stručně a nekompromisně – slouží výhradně pro odbočení vlevo. Nic složitého. Žádná vyšší dívčí, žádná státnice z dopravního inženýrství, dokonce ani zkouška z prostorové orientace. Prostě tam na zemi je velká, žlutá, nekompromisní šipka, která ukazuje doleva. Všechno navíc jistí odpovídající modrá cedule před samotným místem. Pochopilo by to i průměrně inteligentní domácí zvíře.
Jenže pak přijede borec.
Poznáte ho snadno. Jeho auto má obvykle o něco větší ego než zbytek karoserie a motor vydává zvuky, které mají okolí jasně demonstrovat, že tady se spěchá za důležitějšími cíli, než je nákup v supermarketu. Tento hrdina všedního dne s naprostým přehledem objede celou stojící kolonu odbočovacím pruhem. Čekání v řadě je totiž zábava určená výhradně pro plebs, pro ty nudné, poslušné řidiče, kteří nemají dostatek odvahy „přečůrat systém“. A hned po tomto manévru udělá další – s ledovým klidem strhne volant doprava, zařadí se rovně a nacpe se těsně přede mě. Tváří se u toho, jako by právě geniálním tahem vyřešil zapeklitou dopravní situaci mnohem lépe než projektanti, dopravní policie a všichni ostatní řidiči dohromady. On v tom nevidí podraz; on v tom vidí efektivitu.
Jakožto naivní zastánce pravidel jsem krátce zatroubil. Nebyl to žádný hysterický záchvat, jen takové malé upozornění ve smyslu: „Haló, tady jsme všichni v řadě.“ A právě v tu chvíli přichází ten nádherný, klasický český paradox, který mě nepřestává fascinovat.
Okénko jde dolů. Z něj vyletí pěst. Následuje kreativní série několika velmi explicitních nadávek, které by v zoologické zahradě vyvolaly červenání i na zadcích paviánů. A k tomu ten pohled. Výraz tváře člověka, který je vnitřně, stoprocentně a skálopevně přesvědčen, že největším problémem celé této situace není jeho bezohledný manévr, ale moje troubení. Já jsem ten, kdo narušil vesmírnou harmonii. On jen jel. Já jsem ten agresor, protože jsem si dovolil poukázat na to, že pravidla platí pro oba.
V tu chvíli mě to napadlo. Otevřel jsem pusu a zakřičel na něj: „Řídíš jak Turek!“
Nevím, jestli dotyčný narážku pochopil, nebo jestli si jen myslel, že ho právě posílám na dovolenou na Blízký východ. Ale domů jsem neodjížděl s pocitem, že jsem právě potkal jednoho nevychovaného exota, kterému maminka zapomněla vysvětlit základy slušného chování. Odjížděl jsem s hlubokým, trochu mrazivým pocitem, že jsem právě potkal symptom něčeho mnohem většího.
Politici totiž, jak známo, nepadají z Marsu. Kdykoliv se v české kotlině objeví nová politická hvězda, která ráda provokuje, okázale pohrdá zažitými pravidly, posmívá se institucím a staví svůj veřejný obraz na tom, že se nenechá svazovat žádnými otravnými autoritami, polovina národa se začne hroutit. Komentátoři sepisují zděšené analýzy a intelektuální elita se tváří, jako by se ten dotyčný právě zjevil z jiné galaxie, aby infikoval naši čistou, kultivovanou společnost.
Jenže realita je mnohem přízemnější. Politici nepadají z vesmíru, padají z volebních uren. A do těch uren nehážou hlasy mimozemšťané pod rouškou noci. Dělají to naši sousedé, kolegové z práce, nebo právě ti lidé, se kterými stojíme ráno v zácpě. Lidé, kteří v takovém politikovi poznávají něco, co jim v hloubi duše připadá nesmírně sympatické. Nemusí s ním souhlasit v každém bodě programu. Často ani žádný program nečtou. Imponuje jim styl. Ta drzá odvaha. Ta osvobozující schopnost říkat nahlas a bez obalu věci, které by sami s chutí zakřičeli u třetího piva, ale společenský dekor jim v tom brání. Mezi voličem a takovým politikem často existuje dokonalá mentální shoda.
Proto si myslím, že raketový úspěch Filipa Turka není žádná politická anomálie nebo náhoda. Samozřejmě by bylo laciné a hloupé tvrdit, že všichni jeho voliči jezdí na křižovatkách jako ten borec z Frýdku. Taková zkratka by byla stejně primitivní jako tvrdit, že každý, kdo si koupí Škodovku, povinně fandí hokejové reprezentaci a nosí doma dres. Takhle jednoduše svět nefunguje.
Funguje to jinak. Každý úspěšný politik totiž představuje určitý společenský archetyp. Určitý legitimní způsob přemýšlení a přežívání v džungli moderního světa. Pokud někdo dokáže získat hromadu preferenčních hlasů, není to důkaz jeho magických, kouzelnických schopností nebo geniálního marketingu. Je to jednoznačný důkaz toho, že lidé v něm našli přesné zrcadlo svých vlastních hodnot. Našli v něm validaci pocitu, že pravidla jsou tu hlavně pro ty slabé, hloupé a pomalé, zatímco ti chytří a draví si cestu vždycky proklestí podle svého i za cenu, že ostatní odrbou.
A to je možná ta vůbec nejméně příjemná a nejvíce fackující vlastnost demokracie. Ona nám totiž, potvora jedna, odmítá ukazovat svět takový, jaký jsme si ho vysnili v kavárnách u filtru. Ukazuje nám ho přesně takový, jací skutečně jsme. Se všemi našimi blinkry, které nedáváme, a kolonami, které drze předjíždíme.
Celkem pěkně je to shrnuto zde:
