Článek
Někdy je to náhodný úsměv cizího člověka, jindy milá pomoc neznámého při nastupování do přeplněného autobusu. A někdy – bohužel častěji, než by si člověk přál – je to projev ignorance. Přesně takovým zážitkem pro mne byla nedávná ranní cesta vlakem, kdy jsem potkal ženu, kterou bych ještě před pár minutami klidně označil za dámu. Ve vší eleganci, s pečlivě zvoleným outfitem, upraveným líčením a dokonalou manikúrou i pedikúrou. Jenže sotva jsme se usadili do stejného vagónu, z dámy se během okamžiku stalo cosi jiného – čunče, které si s lehkostí sobě vlastní položilo bosé, ne zrovna nejčistší nohy na protější sedadlo.
Těžko popsat, co v takové chvíli člověk cítí. Na jedné straně se nám do mysli vtírá stereotyp, že lidé, kteří dbají na svůj vzhled, budou dbát i na své chování. Na druhé straně nechápavost, proč by někdo sám sobě podkopával dojem, který do té doby budil. A samozřejmě, nejvíce se dostaví pocit odporu. Ne snad proto, že bych byl přehnaně útlocitný, ale protože dotyčná nohy skutečně neměla z nejčistších. Měla otevřené boty, bylo teplo. Takže to nebyl zrovna pohled, který by člověka naladil k snídani. A už vůbec ne k představě, že se na totéž sedadlo za chvíli posadí jiný cestující – možná nějaká opravdu elegantní dáma ve světlých šatech.
Člověk by si měl uvědomit, že jízdenka, kterou si cestující kupuje, není vstupenkou k neomezenému pohodlí, ale jen k základnímu právu – být přepraven z bodu A do bodu B. Nikdo si totiž nekupuje dvě sedačky: jednu na sezení a druhou na zašpinění. Je to snadné: zaplatíte jednu jízdenku, sedíte na jednom sedadle. Ta myšlenka je až triviálně jednoduchá. Očividně však ne pro všechny, protože právě taková situace znovu a znovu dokazuje, že někteří lidé vnímají veřejný prostor jako pokračování svého obýváku. Jenže rozdíl mezi gaučem doma a vlakovým sedadlem je zcela zásadní – ten gauč budete mít špinavý vy sami, kdežto to sedadlo poslouží dalším stovkám cestujících. Navíc velmi silně pochybuji, že by si dotyčná takto špinavé končetiny odložila doma na gauč.
Hygieničnost celého jednání je kapitola sama pro sebe. V době, kdy se kdekdo ohání antibakteriálními gely, rouškami a zdravým životním stylem, to působí skoro groteskně. Vzduchem se sice šíří reklamy na „dezinfekci rukou v každé kabelce“, ale realita v dopravních prostředcích je jiná – holé nohy na sedadle, mastné obaly od jídla pod sedačkou a někdy i kaluž kávy (doufám, že to byla káva), která se nikomu nechce uklidit. Proč tedy vlastně tolik dbáme na osobní hygienu, když se při cestování veřejnou dopravou chováme, jako bychom hygienické zásady odložili do kapsy spolu s jízdenkou? Je to snad tím, že „to není moje“? Sedadlo ve vlaku není můj gauč, tudíž se k němu mohu chovat hůř?
Tady se dostáváme k jádru problému – k našemu vztahu k veřejnému majetku. Mnozí z nás, a to i ti vzdělaní a zdánlivě kultivovaní, považují veřejný prostor za něco, co nepatří nikomu, a tedy ani nestojí za to se k němu chovat s úctou. Jenže realita je přesně opačná: patří nám všem. Každý roztržený potah sedadla, každý poškozený odpadkový koš, každou rozbitou lavičku nakonec zase zaplatíme z vlastní kapsy. Někdo přímo, třeba když mu zvýší cenu jízdného, jiný nepřímo, když místo investic do komfortu musí dopravce vynakládat peníze na opravy. A přesto se stále najdou tací, kteří si myslí, že právě oni mají výsadu si natáhnout nohy, dát je na sedadlo a zcela ignorovat, že za chvíli to místo využije někdo jiný.
Ironií je, že podobní lidé by se pravděpodobně pohoršili, kdyby někdo cizí udělal totéž v jejich vlastním autě. Představme si, že by se stopař, kterého vzali někde u silnice (je to stejný princip, ne? Taky to auto nebude jeho…) natáhl na zadní sedačku a položil si tam zpocené nohy. Pravděpodobně by byl během několika vteřin vykázán ven. Ale ve vlaku, kde si platíme „jen“ lístek, je to podle některých zcela v pořádku. Tady se ukazuje jistý druh pokrytectví – doma chceme mít čisto a pořádek, ale na cizí majetek se neohlížíme.
Dáma, kterou jsem potkal, možná ani netušila, jaký dojem svým chováním vyvolává. Možná si myslela, že její nohy, ozdobené červeným lakem na nehtech, působí stále elegantně. Možná jí ani nedošlo, že sedadlo po ní využije další člověk. Anebo to věděla, ale jednoduše jí to bylo jedno. A to je na celé věci asi nejvíce alarmující – ta lhostejnost, která se v dnešní společnosti stává jakousi normou.
Když se z dámy stane čunče, není to jen estetický problém. Je to malá, ale o to výmluvnější ukázka širšího jevu: že úcta k veřejnému majetku a k druhým lidem se u mnohých vytrácí. A dokud se nenaučíme chovat se v dopravním prostředku stejně ohleduplně, jako bychom chtěli, aby se někdo choval u nás doma, budeme dál potkávat podobné případy. Ať už to budou nohy na sedadle, hlasité hovory do telefonu, nebo – nazvěme to pravým jménem – bordel a odpadky na veřejných prostranstvích.
Možná by stálo za to si při každé cestě připomenout jednoduchou otázku: chtěl bych, aby po mně někdo seděl na tom samém sedadle? Pokud je odpověď záporná, pak to, co právě děláme, je špatně. Dáma z mé ranní cesty tohle pravidlo evidentně neznala – nebo ho ignorovala. A tak zůstala v paměti ne jako příklad elegance, ale jako doklad toho, jak snadno se může z dámy stát čunče.
