Článek
Jsou chvíle, kdy se člověk zastaví a zeptá se sám sebe: „Je tohle vtip? Nebo mě někdo zkouší, co všechno vydržím?“ Tak přesně takhle jsem jednoho dne stál u plotu, ruce v kapsách, čelist mírně spadlá a oči upřené na to, co bývalo stromem.
Meruňka. Mladý strom, pod kterým jsme plánovali sedávat, na jaře se těšit na jeho bílé květy, co připomínají načechranou sněhovou peřinu a v létě doufat, že nám přinese nějaké to ovoce. A teď tam nebyl. Tedy – formálně ano, kmen zůstal. Ale to bylo asi tak všechno. Větve? Pryč. Koruna? Sbohem. Život? Taky odešel, zřejmě ve chvíli, kdy padla poslední větev.
A víte, co je na tom nejlepší? Já jsem u té dramatické proměny ani nebyl. O víkendu jsem byl pryč. Vrátil jsem se, otevřel branku a první, co mě udeřilo – nebyl to zápach hnojiva nebo sousedovic gril – ale ta prázdnota. Strom najednou nestínil, nevrhal žádné větve nad trávník. Jen trčel. Holý. Jako takový pomník a memento. Chvíli jsem si myslel, že se mi to asi jen zdá. Že několikrát mrknu a proberu a ten strom tam najednou zase bude. Bohužel se tak ale nestalo a záhy jsem taky zjistil, proč strom zmizel. Na zahradě se najednou objevila moje dobrými úmysly ověnčená, ale poněkud zbytečně aktivní sousedka. Říkejme jí třeba paní Květinka…
„To jsem byla já!“ zaznělo tónem, který mě snad měl vybídnout k pochvale. „Viděla jsem, jak ten mráz, co byl o víkendu, spálil květy. Ten strom úplně trpěl! Musela jsem ho zachránit.“
Zachránit. Cože?
To slovo znělo tak absurdně, že jsem ho musel v hlavě převalovat jako víno na jazyku, než mi došlo, že ta žena patrně skutečně věří, že meruňce pomohla. Podle její logiky byl strom po mrazíku trvajícím asi dvě noci něco mezi zeleným pacientem a krizovým případem.
„Musela jsem to vzít z gruntu,“ pokračovala, jako by šlo o jarní úklid. „Když se to vezme celé, má šanci začít znovu. Určitě za pár týdnů obrazí, takhle to děláme i s růžemi.“
Růže. Samozřejmě. Jenže růže nejsou desetiletý strom. A růže taky, když je ořežete, většinou nezískají podobu opuštěného kůlu z plotu…
Čekal jsem týdny. Pak měsíce. Každé ráno jsem šel k oknu s nadějí, že se třeba objeví aspoň náznak života. Pupen. Cokoliv. Ale kdepak. Strom tam stál, jak ho paní Květinka nechala – zcela bez života a smutný. Obrazil? Ne. A podle mě to už ani nemá v plánu.
Zvažoval jsem náhrobek. Něco vkusného. Třeba:
Zde stál strom, který nic zlého neprovedl.
Zahynul vinou nevyžádané péče.
RIP, meruňko, 2014–2024.
Po roce už je jasno. Strom to nedal. Neobrazil, nepokusil se o návrat, neozval se ani jedním lístkem. A tak stojím před jeho torzem a přemýšlím, jak ho co nejšetrněji dostat ze země. Není to jednoduché, ale přišel čas. Vezmu si rýč a krumpáč. Ale co pak?
Asi místo něj zasadíme nějaký jiný ovocný strom; tichého a nenápadného nástupce, který poroste na tom samém místě. Bude ovšem potřeba pečlivě zvážit, zda nenainstalovat také plůtek okolo; nikoliv kvůli zvěři, ale kvůli sousedce. No a nebo můžeme rovnou celý náš pozemek obehnat elektrickým ohradníkem. Celkově je okolo sice soubor několika těsně sousedících a plotem neoddělených parcel, ale ta s bývalou meruňkou je naše…
