Článek
Ačkoliv by se dle titulku mohlo zdát, že jsem navštívil sousední zemi, kde se mi stala nějaká nepěkná příhoda, tak tomu úplně není. Tato věc se mi stala ve vlaku na trase Brno – Praha (respektive Praha – Brno). Ve výsledku je ale úplně jedno, kde takového člověka potkáte. Může to být klidně na druhé straně zeměkoule. Důležitý je výsledek takového setkání.
Jak už jsem naznačil výše, naskytla se mi příležitost cestovat do Prahy. Ačkoliv řídím rád, nejsem úplně příznivcem popojíždění v kolonách a hrazení drahého parkovného, proto jsem se rozhodl cestovat vlakem. Ze dvou hlavních přepravců obsluhujících tuto trasu jsem si nevybral toho žlutého, nýbrž toho šedomodrého. Důvodů bylo několik. Jednak jsem při letmém prozkoumání jízdního řádu zjistil, že žlutý dopravce sice slibuje o 10 minut kratší cestu, ale celá řada jeho spojů je na svém příjezdu do destinace o 10 minut opožděna (takže se rozdíl de facto přesně smaže), jednak šedomodrý dopravce na trasu ve spolupráci s rakouskými železnicemi vysílá vlaky typu RailJet. Nedávno jsem měl možnost se (pravda, trochu nedobrovolně) touto soupravou svézt (psal jsem zde, bylo to mimo jiné i kvůli dosti smutnému zpoždění jiného vlaku: https://medium.seznam.cz/clanek/deryck-moje-zkusenost-s-1-tridou-cd-114373) a musím konstatovat, že tato jízda se mi velmi líbila.
A tak jsem se jednoho nedělního odpoledne ocitl na brněnském hlavním nádraží a vyčkával na příjezd svého spoje. Nakonec jsem se dočkal, když od Vídně dorazila právě souprava RailJetu v českých barvách, tedy šedomodrá. Usadil jsem se na své místo a vyhlížel jsem asi 2 a půl hodiny trvající jízdu.
Hlášení ve vlaku mi následně oznámilo, že další stanicí bude Česká Třebová a že ve vlaku aktuálně platí tzv. happy hour, což znamená, že některé (nebo možná všechny?) nápoje a pokrmy lze pořídit za zvýhodněnou cenu. Vlakové menu nevypadalo vůbec špatně (samozřejmě na to, že se jednalo o vlak), a tak jsem se rozhodl dát příležitost alespoň kulajdě a kávě, což mě tehdy vyšlo na asi 150 korun. Když pominu to, že mě objednané položky celkem zasytily a nepotřeboval jsem pak již večeři, vlastně ta polévka nebyla vůbec špatná…
Aby mi cesta rychleji utíkala, rozhodl jsem se pustit si na notebooku fotbalový zápas. Jelikož využívám televizi od jistého mobilního operátora, vybral jsem si přímý přenos z anglické fotbalové ligy.
Během prvních asi 30 minut cesty se u mne několikrát zastavil personál s dotazem, zda něco nepotřebuji, případně zda si nechci něco objednat. Dokonce proběhla i krátká konverzace na téma fotbal, protože pán byl fanouškem Manchesteru United, kterému se aktuálně příliš nedaří. Shodli jsme se na tom, že sláva tohoto klubu z dob Sira Alexe Fergusona je již poněkud zašlá a potřebovala by oprášit. Podotýkám, že vlaková posádka byla oblečena v uniformách národního dopravce ČR.
Nicméně to celé nepíšu proto, abych zde polemizoval o fotbale, spíš se tím snažím nastínit, že personál vlaku byl profesionální, řešil potřeby zákazníků, tedy cestujících, a neváhal se ani zapojit do „civilní“ konverzace, ačkoliv to po něm samozřejmě už nikdo chtít nemůže. Zkrátka a dobře – vše bylo tak, jak má být. Do Prahy vlak přijel včas, personál se s námi rozloučil a každý se vydal svojí cestou.
Na cestu zpět jsem vyjížděl z hlavního nádraží v Praze. K nástupišti se přiblížil RailJet v červeno – černém provedení a bylo tedy jasné, že tato souprava je pod správou rakouské společnosti ÖBB. Nic, co by člověka mělo na první pohled znepokojit, očekával jsem podobný standard jako při cestě tam.
To jsem se ale sakramentsky mýlil. Za celou cestu, která trvala opět kolem 2 a půl hodiny se u mě nikdo ani nezastavil, aby se mne zeptal na případnou objednávku. Jsem si sice vědom toho, že existuje služba palubního portálu, nicméně ne každý preferuje možnost objednávat si elektronicky, někteří prostě preferují osobní kontakt s personálem. Ale hlavně – je přece prací toho personálu poskytnout cestujícím určitý servis… Navíc ti lidé chodili okolo, nebylo to tak, že by tam nikdo nebyl. Jen jim prostě některé skupiny cestujících nestály za zájem, maximálně za povýšenecký a pohrdavý pohled při cestě okolo.
Stejně jako vlak samotný, i jeho posádka byla vyladěna do barev rakouské železniční společnosti a bylo tak jasné, že se jedná o lidi, kteří asi nebudou vládnout češtinou. Přesto jsem to zkusil a jednoho ze zaměstnanců jsem oslovil. Nejdříve česky – nerozuměl (nebo to předstíral). Poté anglicky, jelikož anglicky umím velmi dobře. Dopadlo to stejně, jako když jsem mluvil česky. Nakonec jsem tedy zkusil němčinu, kterou sice úplně nevládnu, nicméně základní fráze a porozumění tam je. A ačkoliv jsem si zcela jist, že jsem svou žádost o kávu přednesl správně, nebo přinejmenším srozumitelně, nápoje jsem se nedočkal.
Nějak přesně nevím, co si o tom mám myslet. Předpokládám, že v RailJetu ÖBB platí český cestující stejné jízdné jako ten rakouský, a mělo by se mu tak dostat stejného servisu. A podotýkám, že rakouští cestující žádný nezájem nepociťovali, tam ze strany personálu probíhala konverzace naprosto normálně.
Byli jsme tedy my, čeští cestující, rakouskému personálu na obtíž. Nebo jsme se stali prostě oběťmi xenofobie? Z jakého důvodu? Asi nelze očekávat, že ve vlaku vyjíždějícím z Prahy nebude žádný Čech… Upřímně tomu příliš nerozumím, protože například ve Vídni na vánočních trzích se žádný podobný exces nestal.
