Článek
Když se dnes řekne paleontologie, většině lidí se vybaví obrazy vědců s klobouky a kladívky, kteří v pouštích a stepích odkrývají kostry dinosaurů. Někdo si možná vzpomene na Indiana Jonese. Ale málokdo už ví, že úplně první krok k poznání dávného života udělala žena, která neměla univerzitní titul, nevlastnila laboratoř a žila v městě, kde déšť a moře neúprosně ukusovaly z útesů pobřeží. Jmenovala se Mary Anning a narodila se v roce 1799 v malém přímořském Lyme Regis. A i když se o ní tehdy psalo jen málo, její příběh dnes právem fascinuje.
Mary pocházela z chudé rodiny. Její otec Richard byl tesař a zároveň sběratel drobných fosilií, které prodával turistům jako suvenýry. Útesy kolem Lyme Regis byly totiž plné zkamenělin amonitů a belemnitů, jež přitahovaly pozornost návštěvníků. Když Richard zemřel, bylo Mary jedenáct let a rodina se ocitla v těžké situaci. Aby příbuzným pomohla přežít, začala se spolu s bratrem Josephem naplno věnovat sběru zkamenělin. Z původního přivýdělku se však stala životní vášeň.
V roce 1811 přišel objev, který změnil vše. Joseph našel lebku podivného tvora a Mary záhy odhalila i zbytek kostry. Jednalo se o prvního kompletního ichtyosaura – druhohorního mořského plaza. Kostra, která dnes patří Oxford University Museum of Natural History, byla šokem pro vědecký svět. Do té doby nikdo nic podobného neviděl. Mladá dívka z chudé rodiny přinesla důkaz o tvorech, kteří kdysi vládli mořím, a rozšířila tak hranice poznání.
Mary se ale nespokojila s jedním nálezem. V následujících letech objevila další pozoruhodné fosilie. V roce 1823 vyzdvihla ze skály kostru plesiosaura, živočicha s dlouhým krkem, který zcela otřásl tehdejšími představami o podobě dávných tvorů. Sir Richard Owen, pozdější zakladatel termínu „dinosaurus“, se jejím objevem intenzivně zabýval. O rok později objevila i jednoho z prvních známých pterosaurů mimo Německo – okřídleného plaza, který dokládal, že v pravěku obývali svět i létající predátoři.
Její nálezy se prodávaly do sbírek a muzeí, obdivovali je přední geologové jako William Buckland nebo Henry De la Beche. Ten dokonce vytvořil slavný akvarel „Duria Antiquior“ – první vizualizaci prehistorického života – a výtěžek z jeho prodeje věnoval Mary, aby jí finančně pomohl. Přesto však uznání přicházelo jen částečně. Mary byla žena a navíc původem z nižší sociální vrstvy, což v Anglii 19. století znamenalo, že její práce nebyla oficiálně citována a její jméno často mizelo ze stránek odborných článků.
Mně osobně připadá tento kontrast fascinující. Na jedné straně žena, která doslova vykopává z vápence základní kameny nové vědy. Na straně druhé akademická elita, která její práci využívá, ale nepovažuje ji za rovnocennou. Dnes bychom to nazvali vykořisťováním. Ona sama přitom nikdy neusilovala o slávu, jen potřebovala živit sebe a svou matku. Přesto dokázala díky své vytrvalosti změnit způsob, jakým lidé chápali minulost.
Její objevy měly i širší společenský dopad. Fosilie, které Mary prodávala a dokumentovala, postupně podkopávaly doslovný výklad Bible. Bylo zjevné, že svět je mnohem starší, než naznačovalo tradiční pojetí stvoření. Každý zkamenělý amonit v jejím košíku byl důkazem, že život na Zemi prošel ohromnými změnami a že mnohé druhy zanikly dávno před příchodem člověka. Já osobně si myslím, že právě tady spočívá její největší revoluce: ukázala, že příroda je dynamická a že její dějiny sahají mnohem hlouběji, než si lidé v té době vůbec uměli představit.
Mary pracovala tvrdě a nebezpečně. Pobřežní útesy v Lyme Regis byly nestabilní a často se sesouvaly. Několikrát jen těsně unikla smrti, jednou při sesuvu zahynul její věrný pes Tray. Přesto nepřestala. Stále znovu vycházela do deště a větru, aby ze skály vysekala další kosti dávných tvorů. Z portrétů, které se dochovaly, působí jako tichá, soustředěná žena s odhodlaným pohledem.
Její život nebyl dlouhý. V roce 1847 podlehla ve věku 47 let rakovině prsu a až teprve krátce před smrtí jí Londýnská geologická společnost vyjádřila oficiální uznání. Charles Dickens o ní napsal článek, v němž ocenil její houževnatost. Dnes má v Lyme Regis sochu a v učebnicích paleontologie už nechybí její jméno. Je považována za jednu z prvních skutečných paleontoložek, přestože sama se tak možná nikdy nenazývala.
Bronzová socha Mary Anning v Lyme Regis
Když se ohlédnu za jejím příběhem, připadá mi, že Mary Anning je symbolem dvou věcí. Zaprvé odvahy a vytrvalosti – protože navzdory chudobě, pohlaví i společenskému postavení dokázala otevřít zcela novou kapitolu vědy. Zadruhé nespravedlnosti – protože to, co objevila, si často přivlastnili jiní a ona sama zůstávala dlouho zapomenuta.
A co nám zůstává dnes? Její fosilie, které si můžeme prohlédnout v muzeích v Oxfordu nebo v Londýně. Její jméno, které se vrací do učebnic a knih. A také její příběh, který nám připomíná, že vědu netvoří jen profesoři a akademici, ale i lidé, kteří s odhodláním hledají pravdu v každodenní práci.
Kolik podobných tajemství asi ještě čeká ukrytých ve skalách? Odkaz Mary Anning zůstává stále živý. Její příběh není jen historií vědy, ale i výzvou k trpělivému hledání – protože země pod našima nohama stále uchovává svědectví, která teprve čekají na své objevení.
