Článek
Byl to den úplně jako každý jiný. Slunce svítilo s intenzitou reflektoru na fotbalovém stadionu pražské Sparty, vítr jemně cuchal bujné kadeře místnímu bezdomovci, a já, zcela obyčejný člověk bez nutkání kohokoliv napravovat a převzít světovou nadvládu, jsem se vydal na nákup do našeho místního supermarketu.
Ten už na mě zářil jako jakási pomyslná katedrála kapitalismu. Automatické dveře se otevřely s majestátností biblického zázraku a já vstoupil; neměl jsem žádné předsudky, žádná očekávání a zejména jsem nepociťoval nutkání morálně vést národ.
Vešel jsem a hned kousek od vchodu jsem zpozoroval starého muže, jak blokuje uličku svým vozíkem a důkladně studuje akci na sterilní okurky. Zřejmě se nejednalo o dobrý poměr cena / výkon, protože výraz pána byl podobně kyselý jako ty okurky. Avšak namísto jeho poučení o tom, jak být ohleduplnější vůči ostatním, jsem se pouze pousmál. Tedy pouze v duchu - ve skutečnosti jsem zakopl o prázdný karton od nějakého zboží, který jsem přehlédl.
V oddělení ovoce a zeleniny jsem následně sáhl po jablcích. Přesně po těch, jež byla označena jako „jablka z farmy místního pěstitele“. Představoval jsem si, že jsou to ta krásná jablka farmáře Tondy, o němž pěje jeden ze známých českých umělců. Zároveň jsem věděl, že to označení je nesmysl, ale chtěl jsem si připadat morálně nad věcí, aniž bych to komukoliv sděloval.
Vedle mě starší paní cpala mandarinky do igelitového sáčku s razancí, která by s velkou rezervou stačila k uvolnění ucpaného odpadu zvonem. Ale neřekl jsem nic. Ani: „Víte, že mandarinkový džus mají o dvě uličky vedle?“ Ani: „Víte, že ten plastový pytlík vydrží déle než vaše manželství?“ Nic. Mlčel jsem jako hrob.
Pak jsem se zastavil před jogurty. Bio? Nebio? Veganské s pozoruhodnou chutí a konzistencí? Nebo klasické s několika druhy chemikálií, které v laboratoři testovali na křečcích a morčatech, čímž u nich rozvinuli něco jako posttraumatickou stresovou poruchu?
Vedle mě si mladík v mikině s logem jakési kavárny bral mandlový jogurt. Neřekl jsem: „Víte, že na jeden mandlový jogurt padne asi 650 litrů vody (no, to možná trochu přeháním), kterou by mohl mít k pití mongolský pastevec?“ Ne. I nyní jsem si zachoval svůj klid.
U pečiva jsem si všiml klasického nešvaru českých obchodů. Nějaká žena tam pohladila a lehce zmáčkla několik housek, načež je i s otisky svých prstů vrátila zpátky mezi ostatní. Dvě jí ještě následně spadly na zem, protože měla děravý pytlík. Nabízelo se konfrontovat ji s bídnou potravinovou situací v Africe a zaútočit na její svědomí, ale i toto jsem dokázal přejít bez hlasitého komentáře projevů nevole.
Velké finále na mne čekalo u samoobslužné pokladny. Elegantně jsem přes ni proplul, poslouchajíc od sousední pokladny směs vulgarismů zákazníka a pokynů robotického hlasu, který nejspíše již v duchu plánuje, jak ovládne planetu a lidstvo.
„Položte zboží na váhu,“ řekla pokladna s intonací znuděné knihovnice v důchodu.
Zákazník položil. Ticho. Přemístil zboží na odkládací plochu.
„V taškové zóně je neočekávané zboží. Než budete pokračovat, zboží odstraňte.“
„No do hýždí (výraz nahrazen) už ale!“
Toto se opakovalo několikrát s variabilními termíny označujícími tělesné orgány a různé stupně mentální nedostatečnosti. K polemice již zbývá jen to, zda tou nedostatečností trpěl onen pobouřený zákazník nebo ta pokladna.
Po tomto komediálním vystoupení na téma boje s moderní technologií jsem se opět ocitl venku na čerstvém vzduchu. Měl jsem zvláštní, vítězoslavný a povznášející pocit. Ani ne tak proto, že jsem koupil to, co jsem chtěl. Ale proto, že jsem nikomu neřekl ani jediné: „Víte, že…?“ Nikomu jsem nevynadal za nevychované děti, nikoho jsem nepoučil o dobrých mravech, ani jsem nesočil na žádného důchodce, nebo nedej Bože dokonce na tchyni.
A právě v tu chvíli jsem jej zaznamenal. Venku stál pes. Pes neurčité rasy, možná teriér, možná prostě co ulice zrovna dala. Právě prováděl psí geopolitické značení území. Bylo na něm vidět, že je nad věcí, stejně jako já.
Vedle něj jeho pán telefonoval a řval do sluchátka něco o tom, jak „všichni kolem jsou idioti“ a „že si snad každej myslí, že ví všechno nejlíp“. A víte vy co? Ani tehdy jsem mu neřekl: „Tohle je přesně to, co si myslíme my o vás.“ Jen jsem z legrace přátelsky kývnul na psa. A přísahám, že to zvíře se na mě podívalo a mrklo jedním okem, jako by chtělo říct: „Dneska jsi vítěz.“
Co říci závěrem? Nikdo nebyl morálně ponížen. Nikomu jsem neřekl, jak by měl žít, jíst, recyklovat, volit nebo dýchat. A co je nejdůležitější – pes byl spokojený. A není to nakonec to jediné, na čem opravdu záleží?
Zdravím Divné Báry, Taťýnky, Neuspokojence a všechny, kdo mají snahu vychovávat cizí a dospělé lidi okolo sebe. Zkuste to jako já – alespoň 3 dny žijte život svůj, a ne život ostatních…
