Článek
Někdy člověku zůstane rozum stát, a to doslova. I když mám vždy snahu pochopit děj a postoje všech stran, někdy se stanou události, které jdou tak trochu mimo můj rozum. A poslední dobou se mi subjektivně zdá, že se takových událostí objevuje více. Jedna z nich se stala i kteréhosi únorového dne v jednom nejmenovaném moravském aquaparku. Nejedná se o žádný velký areál, není tam 20 různých atrakcí, ani 10 bazénů s vodou různé teploty. A možná právě to byl důvod, proč k celé věci došlo.
Osobně si „na bazén“ chodím spíše zaplavat, ale ve chvíli, kdy si potřebuji chvíli oddechnout, nepohrdnu ani nějakou tou vodní zábavou a relaxací. To jsou momenty, kdy se s oblibou vydám například do bublinkové lázně, případně, tak jako zde, na tobogán. Ano, tam, kde jsem byl, mají klasický tobogán. A musím podotknout, že třeba ve srovnání s brněnskými Kohoutovicemi je mnohem lepší – zatímco na Kohoutovicích mne předěly mezi jednotlivými díly tubusu vždy řádně namasírovaly, zde je jízda hladká. Vydal jsem se tedy na točité schody.
Nahoře byla fronta několika málo lidí, mezi jinými i otec s dítětem. Oba vypadali, že se mají poměrně dobře a chutná jim, což bohužel (zejména u dospělého) velmi podtrhovala i dosti nevhodná velikost plavek. Samozřejmě, co, jak a kolik ti lidé jí, je jejich věc, ale mohli by alespoň svému okolí udělat laskavost a koupit si větší plavky. Osobně se nepotřebuji před jízdou na tobogánu nikomu dívat na járek a troufnu si tvrdit, že nás takových bude více. A to jsem dospělý, nějak se s tím srovnám, ale ve frontě byly pochopitelně i děti.
Jelikož oba dotyční byli naštěstí brzy na řadě, byl můj výhled brzy v pořádku. U vstupu na tobogán byla klasická cedule s informacemi o atrakci. Konkrétně tato není nikterak náročná, hodnocena je poměrně nízkou známkou 2/5 a spadá do modré kategorie. Jezdit na ní mohou děti od 6 let, a určité dosažené výšky, kterou si teď bohužel přesně nepamatuji. Je to opravdu spíše odpočinková záležitost, když tedy pominu těch několik točitých schodů.
V klidu jsem atrakci využil, ale po příjezdu dolů jsem se stal svědkem dalšího děje, na jehož základě jsem se rozhodl sepsat toto pojednání. Zmíněný tobogán, totiž není jedinou vodní skluzavkou, kterou areál nabízí. Nachází se zde také divoká řeka, která simuluje průtok stoleté vody. To už je ovšem trochu jiná káva; má hodnocení obtížnosti 5/5 a spadá do černé kategorie. Jelikož jsem zde nebyl poprvé, a vím, že se divoká řeka otevírá pouze jednou za hodinu, a to na několik málo minut. Nemeškal jsem tedy a zamířil jsem k ní.
Hloupost v akci
No a nebyl jsem sám! Kousek přede mnou byl i „tým járek“, který vedl na první pohled horlivou diskusi s plavčíkem. Už podle tónu hovoru se jednalo o hádku, což se mi, když jsem přišel blíže, i potvrdilo. Ke slovu se zrovna dostal plavčík:
„Pane, já vám znovu opakuji, že tam určitě váš syn nemůže. Už jsem vám to vysvětlil asi třikrát a prostě ho tam nepustím.“
„Ale já jsem se vás na nic neptal, my jdeme!“ zněla odpověď korpulentního muže.
„Ne, nejdete. Vy jít můžete, ale váš syn musí počkat tady.“
Letmo jsem prozkoumal bezpečnostní ceduli u vstupu do divoké řeky a hned bylo jasné, kde je problém. Vstup je možný až od 12 let věku a výšky 150 centimetrů. Upřímně se tomu nedivím, protože ta atrakce má poměrně velkou sílu a zhruba v jedné třetině její délky je místo, kde se tvoří silný válec, který vás stahuje pod vodu. Není to zkrátka nic pro malé dítě. No a syn onoho návštěvníka očividně nesplňoval věkové kritérium; mohlo mu být tak 9. Troufnu si i odhadnout, že neměl ani těch 150 cm. Jsem si celkem jist, že se na divokou řeku mohou dostat i o něco mladší děti, protože některé prostě na těch 12 let vypadají a občanku pro ověření z nich jaksi nedostanete, ale v tomto případě nemohlo být o věku kluka pochyb. 12 prostě neměl.
„Poslouchej, ty usmrkanče (plavčíkovi mohlo být tak 20 a výraz jsem nahradil, protože ten původní bych nemohl publikovat), nebudeš mi tady vykládat, kam si můžu vzít děcko. Je to na moji zodpovědnost, tak se nestarej!“
V tom ovšem onen muž nemusí nutně mít pravdu – aquapark jako takový je rekreační zařízení, které má svého provozovatele a ten odpovídá mimo jiné i za jeho bezpečnost prostřednictvím k tomu určené osoby – což je v tomto případě právě plavčík. Odvolávání se na vlastní zodpovědnost a vědomé porušování provozního řádu by sice zřejmě znamenalo, že by vina na incidentu připadla na toho nechytrého návštěvníka, ale ruku na srdce – kdo z vás by kvůli hlupákovi chtěl zbytečně řešit tonoucí dítě? Plavčík prohlásil něco v tom smyslu, že tohle prostě nemá cenu a že zavolá někoho z vedení. Atrakci vypnul, takže jsem se na ni nedostal.
„No to si ze mě děláš srandu (výraz musel byt upraven)??“ prohlásil agresivní muž bez ohledu na to, že kolem stálo mimo jiné i několik zvědavých dětí, mezi nimi jeho syn.
„Uklidněte se už ale!“ vstoupil jsem do konverzace. „Co to tady vykládáte za nesmysly, jaká vlastní zodpovědnost? Ten plavčík má hlídat naši bezpečnost, támhle (ukázal jsem směrem k ceduli) máte jasně napsané, od kolika let je na divokou řeku povolený vstup. Když vás tam pustí a klukovi se něco stane, tak vy tady budete řvát jako první a soudit se o odškodný, že někdo zanedbal svoje povinnosti!“
Za tento zásah jsem sklidil vděčný pohled od plavčíka, zatímco ten arogantní chlap obrátil svoji pozornost ke mně. Změřil si mě od hlavy až k patě a patrně usoudil, že do další konfrontace se mu nevyplatí jít, protože nic neříkal. Nakonec si zlostně odfrkl, a i se synem se odkolébal do jiné části areálu.
Plavčík mohl divokou řeku zase zapnout a dostalo se na všechny zájemce, kteří byli k jízdě způsobilí. Ostatní alespoň zvědavě koukali, jak se jednotlivým odvážlivcům daří zdolat nástrahy, které na divoké řece jsou.
Po několika minutách, a poté, co plavčík divokou řeku zase vypnul, ke mně přišel a poděkoval mi, že jsem jej podpořil. Kolem konfliktu sice stálo celkem dost lidí, ale nikdo neřekl ani půl slova. Pravda, možná polovinu okolostojících tvořily děti, u nichž bych ani odvahu řešit konflikt dospělých lidí neočekával.
„Mě vždycky dokáže naštvat takovejhle člověk,“ končil po krátkém rozhovoru plavčík svoji řeč. „On prostě nechce chápat, že tady jsou nějaká nařízení, která já musím dodržovat, a že kdybych nad ním mávnul rukou a něco se tam stalo, tak z toho budu mít problémy. No přesně jak jste říkal…“
„Já nevím, čím tyhle typy lidí přemýšlí. Hlavně si na někom pohonit ego, ale že by domysleli důsledky, to ne. Jak říkávala moje babka – chlap jak hora, ale hora vyrubaná,“ pravil jsem, přičemž poslední části se plavčík od srdce zasmál.
Mně osobně tahle příhoda bohužel moc směšná nepřijde. Pořád mám pocit, že je mezi námi dost těch, kdo mají potřebu si neustále něco dokazovat. Pokud tím třeba riskují jen své zdraví, tak je to asi jejich boj, ale proč by do toho měli tahat další lidi, nebo nedej Bože jako tady děti? Opravdu je ego tak důležité, že jsou ti lidé ochotni takhle ohrozit vlastní krev? Pro někoho zjevně ano a myslím si, že to tak není dobře…
