Článek
Představte si, že jste se ráno probudili v digitálním pralese plném lesklých lákadel: na Instagramu visí jako tropické orchideje perfektní selfies, na Twitteru poletují ptáci hashtagů, a všude, kam se člověk podívá, mu z reproduktorů zní nekonečný šum TikToku. A přitom uprostřed tohoto kaleidoskopu zábavy a dezinformací září jako rozžhavený rubín služba, která dokáže zahřát i ta nejzamrzlejší srdce – OnlyFans. Vlastně to není jen služba, je to moderní oáza pro vášnivé poutníky, kteří nestihli vychytat romantiku v reálném světě a usadili se raději u svých obrazovek.
V této virtuální oáze totiž nezáleží na tom, jestli jste introvert, extrovert, nebo někdo, kdo si připadá neuvěřitelně nefotogenický a neatraktivní. Důležité je, že tu najdete „svého člověka“, někoho, kdo vás vyslechne – tedy vlastně si s vámi napíše pár správně načasovaných emoji, nebo vám k narozeninám pošle automatizovanou zprávu s kyticí GIFů. Místo trapného pokusu o flirt u pokladny ve vašem supermarketu, kde vás u toho navíc dost pravděpodobně uvidí soused, stačí kliknout a voilà: soukromá zpráva s dotazem „Jaký byl tvůj den?“ přistane v inboxu. A i když je velká šance, že tu zprávu posílá nějaký robot dalším stovkám „věrných fanoušků“, v tu chvíli máte pocit, že jste jediný princ v pohádce – a kdo by odolal takovému triumfu?
Když se nad tím zamyslíte, OnlyFans vlastně hraje určitou roli terapie pro osamělé muže. Ne každý se může chlubit schopností okouzlit náhodnou dívku v kavárně nebo vést plynulý rozhovor bez pocitu, že se každou chvíli propadnete do země. Tady stačí pár korun na voucher, nebo předplatné, a máte zaručenou dávku nepředstírané virtuální přitažlivosti. Tento aspekt je navíc překvapivě přínosný pro psychiku nikdo neřeší, že jste se zapomněli oholit, nebo že celý den jen jezdíte tramvají z jedné konečné na druhou, protože prostě nemáte nic lepšího na práci.
Společenský přínos? Ano, možná to zní jako provokativní otázka, ale zkuste si představit, že díky OnlyFans mizí spousta potenciálních trapasů v reálném světě. Méně zoufalých pokusů o prvoplánový pokus „můžu ti koupit kafe?“, méně ztrapňujících kolapsů sociálních dovedností v okamžiku, kdy se ze strachu z ticha v konverzaci rozjede domino řečí o počasí a politice. A co víc, tvůrci této zábavy se učí – a to je ta zásadní lekce – jak budovat značku, jak rozumět svému publiku, jak balancovat na hraně marketingu, který je ještě společensky akceptovatelný. Zákaznická péče v podobě osobních videí, tematických giveawayů a exkluzivních behind-the-scenes? To je leckdy hodnotnější než letitý kurz sebezdokonalování.
Není to sice Nobelovka za mír, ale za každou takto ušetřenou sociální pohromu ve skutečném světě může někdo ušetřit pár fobií a nervových buněk. Alespoň nežijete v dalším katastrofálním pokusu o „speed dating“, kde na vás někdo začne pokřikovat „Jé, my se známe z Facebooku?“ a vy zoufale přemýšlíte, jestli je to kompliment, nebo kolosální faux pas. Na OnlyFans se alespoň neztrapníte tím, že řeknete něco hloupého a pak už vám nezbude než skrýt svůj telefon a zapomenout.
Každá pohádka ovšem má i svého draka, nebo alespoň pořádného záporáka. Tuto funkci by mohla zastávat kupříkladu vláda České republiky. Je to příležitost se do tohoto byznysu vložit - finančně samozřejmě – daňoví poplatníci by si mohli přilepšit něčím, co v REÁLNĚM světě povede ke skutečnému zlepšení života. Představme si, že by se daň z digitálních služeb pro eroticky laděný obsah vyšplhala na robustních 35 - 40 %. Vznikl by tak příjem, který se dá hbitě přerozdělit tam, kde ho nejvíc potřebujeme.
Co takhle investice do programů boje proti sociální izolaci? Nebo investovat do programů vylepšující finanční gramotnost národa, abychom si zde nečetli o jenerálech (doktorech, námořnících, je to jedno…) v Africe, kteří tam zůstali uvězněni a nedostanou se odtud bez celoživotních úspor průměrné české padesátnice. A konečně, proč nevěnovat část z výnosu na rozvoj vzdělávání o vztazích a komunikaci? Koneckonců, když už mají osamělí muži nakoupený tento virtuální kompas, mohli by se naučit, jak tím kompasem opravdu plout ve světě offline.
Vyšší zdanění by bylo spravedlivé – tvůrci obsahu si stále udrží svou motivaci, platforma také, a my ostatní získáme prostředky na projekty, které mohou skutečně měnit životy. Navíc to ukáže, že stát má smysl pro humor i pro byznys: vezme si z každého videa o „nových super tangách“ pár korun, ale vrátí je zase zpátky do společnosti, která občas více než pornografii potřebuje obyčejný lidský rozhovor.
Na závěr tedy, milí čtenáři, nepodceňujme sílu digitálních vztahů – ať už slouží jako odrazový můstek k opravdovému setkání, nebo jako malá dávka úsměvu v běhu všedních dnů. Někdo třeba používá OnlyFans jako zkušební polygon pro trénink komunikace, kde se může naučit, jak nebýt trapný, jak naslouchat a jak ocenit pozornost druhých. A protože každá mince má dvě strany, navrhujme spravedlivé zdanění, které vezme pár procent navíc z té nejžhavější akce, ale vrátí je zpět tam, kde jsou nejvíc potřeba – do programů na podporu sociálních dovedností, psychologické péče či digitální gramotnosti těch, kdo se nejvíc trápí osamělostí.
