Článek
Článek volně reaguje na Jak jsem poznal vaši matku? - Médium.cz
Všimli jste si někdy, jak se příběhy vždycky vypráví jen z jedné strany? A když je vypráví někdo jiný, vypadá to, jako by ti samí lidé prožili úplně jinou realitu? Jako paralelní vesmíry, kde se liší jen to, kdo měl větší ego a kdo poslední slovo.
Vysokoškolský život je drahý. Nejen pro rodiče, ale především pro studenty, kteří mají omezený rozpočet. Některým nezbývá nic jiného než si přivydělat alespoň brigádou. Jednou z takových studentek jsem byla i já, a tak mé kroky vedly do personální agentury, která zprostředkovávala brigády i dalším studentům, jejichž výdaje rodiče zcela nepokrývali.
A tak jsem se ocitla… v Tescu.
Tesco – velký podnik plný lákavých pochoutek, promo akcí a mladých lidí, kteří neměli nic jiného na práci než doplňovat zboží, markovat u pokladen a tvářit se, že je baví skládat konzervy do regálů.
Byla jsem sama. Dlouho jsem byla sama. Skoro by se dalo říct, že jsem byla „nepolíbená“ – přesně jako ve filmu s Drew Barrymore. Ve dvaceti letech bez chlapa… Moje tělo nabité estrogenem si žádalo mužskou společnost, které se mi stále nedostávalo. Někdy mi myšlenky na muže až zatemňovaly mysl. Příležitosti byly, ale nikdo mi nestál za to, abych s ním absolvovala své „poprvé“.
Kteréhosi dne jsem seděla za kasou a dívala se na pár, který procházel kolem. Byli to další brigádníci, stejně jako já. Šli vedle sebe, smáli se… Moje první myšlenka byla: Jak to, že slečna jako ona má chlapa – a já nic?
Jmenovala se Petra. Byla podobný typ jako já – trochu „prdelatá“, malá prsa, dlouhé vlasy. Vedle ní kráčel mladík – vysoký, blonďatý, trochu moc vytáhlý na svou postavu. Samá ruka, samá noha. Ale měl pěkně vypracované nohy i zadek. Záviděla jsem jí. Určitě spolu měli vášnivý vztah – a ten mi strašně chyběl.
Další dny jsem si jich nevšímala a svou pozornost zaměřila na jiné svobodné muže. Zkoumala jsem každý úsměv, jestli se za ním neskrývá možná nabídka na rande. Jenže když jsem byla mimo kasu, motal se tam ten samý vytáhlý kolohnát, kterého jsem viděla s Petrou. Netuším, na co myslel, ale neuškodilo by mu, se trochu soustředit na to, co dělá, protože před tím, než vyklopil z paleťáku toaletní papír, vypadal, jako by závodil v rallye. Bohužel zapomněl, že ten krám nebrzdí jako Ferrari – a tak málem sejmul celý regál. V poslední chvíli zabrzdil – jenže fyzika platí vždy a všude, a tak náklad pokračoval dále po své trajektorii.
Přítomna této spoušti jsem mu – za hurónského smíchu – šla pomoct. Přes jeho drobné trapné výmluvy jsme společně posbírali všechen toaleťák, a já se pak vrátila ke své práci. A dál o něj nejevila zájem.
Při dalším vyskládávání zboží jsme spolu znovu mluvili. Tentokrát mi „musel“ asistovat – v prodejně nebylo moc lidí, takže jsem nemusela sedět za kasou. Skládali jsme zboží, já s grácií, on s taktem buldozeru. A začal se mě vyptávat: odkud jsem, jestli někoho mám… Já samozřejmě netušila, že si mapuje situaci – že sbírá informace jak tajný agent před operací. V tu chvíli mi to vůbec nedošlo, to až s odstupem let.
Jednoho dne jsem opět seděla za kasou, a právě tu moji si vybrali – Petra a pan Deryck. Začali se se mnou bavit, a já nahodila, že s pár lidmi jdeme večer ven – zahrát si fotbálek a utratit to, co jsme na brigádě vydělali. Nechtěli by jít s námi?
A jak to bylo dál…?
To už, milý čtenáři, nechám na panu Deryckovi. Počkám si na jeho verzi příběhu. A varuju vás – on vám to určitě vyloží úplně jinak.
