Článek
V jednom parném letním odpoledni, kdy se asfalt začínal chovat jako řádně smažený sýr a ani ti holubi na náměstí se raději moc nehýbali, jsem postával se svým kopečkem zmrzliny u stánku, jenž pravidelně přijížděl k místu, kde jsem pracoval. Tento konkrétní den bylo skutečně velmi horko a nějaký malý chlapec (říkejme mu třeba Toník, poněvadž opravdu netuším, jak se jmenoval) se rozhodl, že bez čokoládové zmrzliny dnešek zkrátka nemá žádný smysl.
S pěti našetřenými (jak se později ukázalo) desetikorunami v dlaních zpocených vzrušením stál před stánkem; typické zmrzlinářské auto s modrobílým pruhovaným slunečníkem a nabídkou napsanou křídou na černé tabuli. Z výšky svého metru dvacet obhlížel vitrínu s chladicí vanou, ve které se krčily kopce různobarevného štěstí. Ale Toník měl jasno. Čokoládová. Žádná ovocná lacinost.
Před ním stála žena s výrazem, že má vybité baterie ve všech smyslech. Na sobě volné šaty s potiskem nějakých citrusů, na očích sluneční brýle, a v ruce kabelku velikosti nákupní tašky z Lidlu. Když přišla řada na ni, prohlásila odevzdaně: „Jednu jahodovou, prosím.“
Zmrzlinář Karel za pultem jen pokrčil rameny a nabral jí úhledný a velký kopeček růžové hmoty. Žena si ji vzala, zaplatila, otočila se a sledovala, jak se na pult sápe malý kluk s výrazem, jako by snad měl v příští moment dostat zlatou medaili za výkon ve svém oblíbeném sportu.
„Čokoládovou, do sladkého kornoutu a s lentilkami, prosím!“ poručil si.
Podával prodavači své poklady – zpocené desetikoruny, jež třímal v dlani – a v ten moment se to stalo. Jeden chybný úchop, jeden nešťastný pohyb prstíků, a mince se rozkutálely. Dopadly na zem, poskakovaly jako korálky po kachlích a pak – jedna za druhou – cink… cink… žbluňk. Kanálová mříž vedle stánku je spolkla s až očividnou zlomyslností.
Toník na to chvíli zíral. Pak se mu začala kroutit bradička. Oči se mu zúžily, zalily slzami a chlapec spustil:
„Mojéééééé penííííízeeee!“
A bylo to. Ruce vyhodil do vzduchu, začal vztekle poskakovat, dupat, plakat a u toho vykřikoval dětskou verzi hypotéz o nespravedlnosti lidského bytí.
Náhle se ovšem zpoza rohu zjevila babička, která vypadala, že si právě odskočila od luštění křížovky nebo z vedení pěveckého sboru. Taška na kolečkách za ní poskakovala jako věrný ohař a její květovaná halenka se dmula větrem spravedlivého hněvu. A mně bylo v tu chvíli jasné, co bude v příští chvíli následovat.
„No tohle!“ začala tónem, kterým Václav Vydra ve známé české pohádce vyhrožoval, že „tatínek vám vyhlásí válku“. S těmi slovy přistoupila k ženě s jahodovou zmrzlinou a ukázala na ni prstem, jako by právě odhalila hlavního viníka celé této beznadějné situace.
„Stojíte si tu, olizujete si zmrzlinu, a zatím vám tam leží dítě v záchvatu zoufalství! Pláče, ztratil peníze, a vy? Místo abyste si to dítě šla uklidnit, tak se tady zabýváte zmrzlinou a děláte, že se nic neděje! Já bych se hanbou propadla, být to moje dítě! Vždyť to není žádná výchova, to je anarchie!“
Žena se podívala nejdřív na ni, pak na Toníka, pak zase na svou zmrzlinu. Pak se zhluboka nadechla a suše odvětila:
„Taky bych se hanbou propadla, kdyby to bylo moje dítě.“
Seniorka několikrát za sebou rychle zamrkala. Ztratila řeč. Rty se jí pohybovaly, ale žádný zvuk nevycházel. Nakonec si jen nevěřícně odfrkla, otočila se na podpatku (respektive na pohodlné zdravotní obuvi), škubla taškou, až se jí uvnitř rozcinkaly nějaké skleněné lahve (snad nešlo o alkohol) a odpochodovala pryč jako ukřivděný morální kompas. Neopomněla přitom pronést něco o rozmazlených malých fraccích.
Iniciativy se ale mezitím chopil prodavač Karel, který nabral velkou porci čokoládové zmrzliny a podával ji chlapci se slovy: „Na účet stánku. Jinak mi tu od těch decibelů asi brzy praskne vitrína.“
Toník se zarazil, vzal zmrzlinu, podíval se na Karla jako kdyby právě potkal superhrdinu v civilu, poděkoval, a s vítězoslavným výrazem odešel kousek dál do stínu.
Žena se opět začala věnovat své vlastní zmrzlině, tentokrát ovšem s poněkud jízlivým úsměvem.
A já jsem byl rád, že se Karlovi toho dítěte zželelo…
