Článek
Když se dnes bavíme o změně klimatu, hovoříme o grafech, satelitních datech a složitých výpočtech. Jenže samotný princip, že oxid uhličitý a vodní pára zadržují teplo v atmosféře, poprvé experimentálně ukázala žena, jejíž jméno po dlouhou dobu leželo v zapomnění – Eunice Newton Foote.
Dětství a vzdělání v době, kdy to nebylo běžné
Foote se narodila roku 1819 v malé obci Goshen v americkém státě Connecticut. Brzy se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde strávila většinu života. Dívky měly v první polovině 19. století k vědě přístup jen okrajově, ale Foote měla štěstí – studovala na Troy Female Seminary, jedné z prvních škol, která nabízela ženám i základy přírodních věd. Tam se seznámila s chemií, fyzikou a matematikou, což jí později umožnilo pouštět se do vlastních experimentů.
Vdala se za právníka a redaktora Elishu Footea, s nímž sdílela zájem o vědu a techniku. Jejich domácnost nebyla jen místem každodenního života, ale i laboratoří, kde se objevovaly skleněné válce, teploměry a další pomůcky.
V roce 1856 publikovala Eunice Newton Foote článek s názvem Circumstances Affecting the Heat of the Sun’s Rays („Okolnosti ovlivňující teplo slunečních paprsků“). Na první pohled skromný text o třech stránkách, ale ve skutečnosti práce, která položila základy moderní klimatologie.
Foote popsala jednoduchý experiment: vzala dva skleněné válce, do jednoho napustila běžný vzduch a do druhého oxid uhličitý. Oba vystavila slunečnímu světlu a sledovala teplotu uvnitř. Opakovala to i s kyslíkem a s vodní párou. Zjistila, že vzduch obsahující CO₂ a vodní páru se ohřívá mnohem rychleji než ostatní plyny a že zároveň i déle udržuje teplo.
Pak přidala závěr, který zní až prorocky: „Pokud by atmosféra Země obsahovala větší podíl oxidu uhličitého, musela by se tím zvýšit její teplota.“ To bylo vyslovení principu skleníkového efektu téměř o půl století dřív, než se jím začali zabývat slavní fyzikové v Evropě.
Mlčící publikum
Foote nemohla svou práci prezentovat osobně. Na sjezdu Americké asociace pro pokrok vědy ji místo ní přečetl významný vědec Joseph Henry ze Smithsonian Institution. Sám tehdy zdůraznil, že „věda není záležitostí pohlaví“. Přesto se však článek v odborných kruzích nijak neuchytil.
O několik let později prováděl britský fyzik John Tyndall mnohem preciznější experimenty s infračerveným zářením a pohlcováním různých plynů. Dnes bývá uváděn jako objevitel fyzikálního základu skleníkového efektu. O Eunice Newton Foote se téměř století nemluvilo – byla ženou, amatérskou badatelkou a navíc publikovala v Americe, která tehdy v očích Evropy nebyla zrovna centrem vědeckého dění.
Foote se ale nevzdala a nenechala se omezit jen na klimatické pokusy. Zajímala se o technické inovace – podala několik patentů, například na čerpadlo nebo na zlepšení podrážek obuvi.
Byla také aktivní v hnutí za práva žen. Spolu s manželem se zúčastnila konference v Seneca Falls v roce 1848, která bývá považována za počátek organizovaného boje amerických žen za rovnoprávnost. Její jméno je proto spojeno nejen s vědou, ale i s emancipačním hnutím.
Eunice Newton, AI rekonstrukce dobové fotografie
Zapomenutá a znovuobjevená
Eunice Newton Foote zemřela v roce 1888. Její článek z roku 1856 zůstal na dlouhá desetiletí zapomenut v archivu. Teprve v posledních dvaceti letech si vědci a historici začali její práci znovu připomínat.
Dnes už se v odborné literatuře uvádí, že právě ona jako první prokázala tepelný účinek oxidu uhličitého. Neměla sice technické prostředky na detailní měření, ale její intuice a odvaha provést pokus byly pozoruhodné.
Foote se stala symbolem toho, jak snadno mohou být ženy ve vědě přehlíženy, i když jejich přínos je zásadní. Její příběh ukazuje, že objev nemusí vzniknout v honosné laboratoři – stačí zvědavost, trpělivost a schopnost myslet jinak.
Když dnes řešíme klimatickou krizi, odkazujeme se na grafy, modely a prognózy. Ale úplně na začátku stála žena s několika skleněnými válci a obyčejným teploměrem.
Osobní zamyšlení
Když jsem psal o Mary Anning, fascinovalo mě, jak někdo bez formálního vzdělání dokázal přispět k vědě natolik, že změnil pohled na historii života na Zemi. U Barbary McClintock mě naopak ohromilo, že i když byla uznávaná až pozdě, její výzkum „skákajících genů“ nakonec otřásl celou genetikou.
A příběh Eunice Newton Foote? Vidím v něm podobný vzorec: žena, která měla odvahu myslet jinak, něco zkoumat a formulovat závěr, jenže svět kolem ní nebyl připravený poslouchat. U Anning šlo o zkameněliny, u McClintock o genetiku, u Foote o atmosféru a klima – ve všech třech případech jde o klíčové kapitoly přírodních věd.
Připadá mi zvláštní a zároveň inspirující, že teprve s odstupem dokážeme docenit jejich význam. Jako by jejich hlasy doznívaly o sto let později a teprve dnes k nám doléhaly v plné síle.
