Článek
Deset let je v životě člověka relativně krátká doba, v životě nemovitosti však může znamenat rozdíl mezi tím, zda se z ní stane jen obyčejný byt k bydlení, nebo objekt spekulací, výnosů a investic. Když jsme před deseti lety kupovali malý byt o velikosti něco přes 60 metrů čtverečních v brněnské městské aglomeraci, byla to v zásadě racionální volba. Chtěli jsme mít jistotu, střechu nad hlavou a zároveň se pojistit proti neustálému zdražování nájmů. Cena tehdy nebyla úplně nízká, ale byla ještě v mezích, které se daly považovat za přijatelné. A nebudeme si nic nalhávat, šlo také o to, že se daly najít banky, které poskytovaly hypotéky i lidem bez milionových příjmů. Byt jsme pořídili s myšlenkou, že jej budeme užívat dlouhá léta, nebo jej možná jednou předáme dětem.
Uběhla dekáda a přišel okamžik, kdy jsme se rozhodli byt prodat. Rodina se rozrostla a 60 metrů přece jen není nic velkého. A v tu chvíli se ukázalo, že jsme vlastně neplánovaně provedli dobrou investici. Vystavili jsme inzerát na internetu a o pár dní později jsme potkali souseda z vedlejšího domu, který sháněl bydlení pro své rodiče. Byl připraven náš byt okamžitě koupit. A to, co jsme zjistili, nám vyrazilo dech: byt, který jsme před deseti lety pořídili za částku, která se tehdy zdála rozumná, se nyní prodal za cenu více než čtyřnásobnou. Ano, čtyřikrát více za stejných 63 metrů čtverečních, ve stejném domě, na stejné adrese, i když pravda, po rekonstrukci.
To číslo je na první pohled lákavé. Vždyť kdo by nebyl potěšen, když mu investice vynese takovou návratnost? Jenže spolu s tím přichází i zvláštní pocit rozčarování. Co to vypovídá o trhu s nemovitostmi, když se byt, který je ve skutečnosti stále jen malým prostorem pro běžný život, ocitá v kategorii luxusního zboží? Co to vypovídá o dostupnosti bydlení, když cena roste rychleji než mzdy, úspory a životní možnosti průměrných rodin? A především: kam to celé povede?
Brno a jeho okolí se během posledních let proměnilo v jedno z center realitního trhu. Město láká studenty, pracující v IT sektoru i zahraniční investory. Počet obyvatel aglomerace roste, tlak na bydlení je enormní. Jenže na straně nabídky se děje žalostně málo. A když už se nějaká nabídka objeví, je nemovitost obvykle „vhodná k rekonstrukci“, což jsou přinejmenším vyšší stovky tisíc navíc. Anebo si můžete pořídit některou z nesmyslně předražených novostaveb. A proč že jsou předražené?
Nová výstavba je obvykle zdlouhavá, povolovací procesy komplikované a developerské projekty zaměřené spíše na výnosy než na reálné potřeby trhu. Politická reprezentace, ať už na úrovni města nebo státu, tuto situaci nijak zásadně neřeší. Místo systémových změn jsme svědky kosmetických úprav, které problém oddalují, nikoli odstraňují. A to nemluvím o tom, že si občas někdo potřebuje namastit kapsu. Namátkou jsem četl dnes zde: Z ubytovny nemocnice jsou byty za 150 milionů. Vydělala politička ODS - Seznam Zprávy Pokud je to pravda, je to opravdu smutné.
Vláda sice občas prohlašuje, že bydlení je prioritou, ale v praxi se toho mnoho neděje. Daňové úlevy či podpory hypoték, které se prezentují jako pomoc mladým rodinám, ve skutečnosti často pouze ještě více nafukují poptávku. A poptávka, jak známo, žene ceny nahoru. Hypotéka se dnes stala synonymem pro celoživotní závazek, který si nemůže dovolit každý. Banky zpřísnily pravidla, úroky se v posledních letech pohybují vysoko a zdaleka ne každému se podaří získat úvěr v dostatečné výši. Takže se opakuje paradox: lidé s průměrným příjmem na byt v podstatě nedosáhnou, ti bohatší si jich mohou koupit hned několik – a ještě je dál pronajímat těm, kteří na vlastní bydlení nemají.
Naše zkušenost s prodejem bytu tak není jen příběhem o zhodnocení investice, ale i hořkým pohledem na realitu, v níž se nemovitost stává komoditou, nikoli domovem. A přitom by měla být především místem, kde lidé žijí své životy, vychovávají děti, stárnou.
Rozčarování plyne také z toho, že trh s nemovitostmi jako by neměl žádný přirozený strop. I když už ceny působí absurdně, vždy se najde někdo, kdo je ochoten zaplatit ještě více. A není to proto, že by lidé vydělávali tolik, že si to mohou snadno dovolit. Je to proto, že jsou do toho tlačeni okolnostmi. Nájemní bydlení je v Brně rovněž drahé a především nejisté – lidé se bojí, že jim pronajímatel zvedne nájem, nebo že je prostě po roce vystěhuje. Takže se raději zadluží na desítky let, aby měli jistotu. Ale i ta jistota je dnes relativní: hypotéku nemusí člověk dostat, a pokud ano, splácení se může stát noční můrou při každém zvýšení úrokových sazeb.
Náš prodej bytu je tedy spíše symptomem širšího problému, než že by byl důvodem k oslavám. Ano, finančně se nám to vyplatilo. Ale zároveň víme, že byt, který byl ještě před pár lety dosažitelný pro rodinu s běžnými příjmy, je dnes pro většinu lidí nedostupný. A právě to by mělo být hlavním varováním. Trh s bydlením se už dávno odpojil od reality většiny občanů a politická reprezentace na to nedokáže adekvátně reagovat.
Dokud se něco nezmění, dokud stát nenajde odvahu skutečně systémově řešit výstavbu dostupného bydlení a nevymyslí, jak ochránit trh před spekulacemi, bude se situace jen dále vyhrocovat. A čím výše ceny porostou, tím tvrdší bude jednou pád, až se realitní bublina protrhne. My jsme z ní nyní dokázali vystoupit se ziskem, ale otázkou zůstává, kolik lidí bude mít takové štěstí. Protože bydlení by nemělo být štěstí v loterii, nýbrž základní lidské právo.
