České školství: továrna na průměrnost, která se bojí talentu a řešení

České školství má v posledních letech jeden pozoruhodný talent: dokáže vytvářet dojem, že největším problémem vzdělávání je samotné vzdělávání. Když se člověk podívá na to, co v poslední době přichází z ministerstva školství, mohl by dokonce nabýt dojmu, že české děti už mají všechny zásadní problémy vyřešeny a jedinou otázkou, která nám zbývá, je, zda budou sedět ve škole do 30. června, nebo jen do 26., jestli budou mít dva měsíce prázdnin v kuse, nebo si je rozptýlíme po kalendáři, zda jsou víceletá gymnázia náhodou příliš elitářská a zda by nebylo nejjednodušší zakázat dětem mobily. Je to vlastně docela uklidňující představa. České školství možná neví, jak systematicky rozvíjet nadání, jak zvládat rozdílné vzdělávací potřeby nebo jak připravit děti na svět umělé inteligence a digitálních technologií, ale zato nám zřejmě nebude hrozit, že by někdo nevěděl, kdy začínají prázdniny.

Začněme u toho, co už se stalo. Ministr školství Robert Plaga rozhodl, že školní rok 2025/2026 skončil na základních a středních školách už v pátek 26. června namísto původně plánovaného úterý 30. června. Čtyři vyučovací dny samozřejmě české školství nezachrání ani nezničí. Jenže právě v tom je celý problém. Když je systém v pořádku, můžete se bavit o tom, zda má smysl začínat prázdniny o čtyři dny dříve. Když systém v pořádku není, člověk by tak nějak očekával, že ministr školství bude mít na stole poněkud jiné priority.

A aby toho nebylo málo, v srpnu se otevřela další debata: zda mají děti skutečně potřebovat celé dva měsíce letních prázdnin v červenci a srpnu, nebo zda by nebylo lepší volno rozložit během školního roku. Plaga sám přiznal, že současné uspořádání je z historického hlediska velmi staré a že je namístě diskutovat o tom, zda ještě odpovídá dnešní době. Debata sama o sobě samozřejmě není nic špatného. Jenže člověk si při pohledu na stav českého školství nemůže pomoci otázkou, zda opravdu právě délka letních prázdnin představuje ten problém, který nás pálí nejvíce.

Možná bychom totiž mohli nejprve debatovat o tom, proč se tak obtížně daří podporovat nadané děti. Proč jsou rozdíly mezi jednotlivými školami tak výrazné. Proč je pro některé školy stále problém kvalitně pracovat s heterogenní třídou. Proč je podpora dětí s mimořádným nadáním stále spíše specialitou než samozřejmostí. Proč máme školy, kde učitelé odvádějí fantastickou práci navzdory systému, a jiné, kde systém naopak dokáže zlikvidovat značnou část energie i toho nejlepšího učitele. A také proč jsme v posledních letech vytvořili vzdělávací prostředí, ve kterém je slovo „rovnost“ někdy používáno způsobem, který má s opravdovou rovností jen velmi málo společného.

Tím se dostáváme k inkluzi.

Původní myšlenka, aby dítě se speciálními vzdělávacími potřebami nebylo automaticky odsouváno stranou, samozřejmě není špatná. Naopak. Problém vzniká ve chvíli, kdy se z legitimní snahy pomoci konkrétnímu dítěti stane systém, v němž se celá třída musí přizpůsobit jejímu nejslabšímu článku. Pak totiž vzniká situace, kterou učitelé a rodiče znají až příliš dobře: tempo výuky se nastaví tak, aby je zvládl žák, který potřebuje nejvíce času, zatímco dítě, které látku pochopilo během několika minut, sedí a čeká. A čeká. A čeká.

Samozřejmě není pravda, že každá inkluzivní třída funguje právě takto. To by byla stejně nesmyslná generalizace jako tvrdit, že každá speciální škola je špatná. Jenže problém s individualizací a diferenciací výuky není smyšlený. Česká školní inspekce se podpoře nadaných a mimořádně nadaných žáků věnuje samostatně a její zjištění dlouhodobě ukazují, že rozvoj nadání si zaslouží větší pozornost. Dítě, které má problém, dokážeme stále lépe identifikovat a podpůrně obsloužit. Dítě, které je napřed, však velmi často dostane pouze další pracovní list, aby se mezitím nějak zabavilo.

To je zvláštní forma diskriminace naruby. Ne snad proto, že bychom měli slabším dětem pomoc upírat, ale proto, že se někdy tváříme, jako by pomoc jednomu dítěti automaticky znamenala povinnost zabrzdit děti ostatní. Spravedlnost totiž neznamená, že všichni dostanou totéž. Spravedlnost znamená, že každý dostane možnost využít svůj potenciál. Dítě, které má problém s matematikou, potřebuje pomoc s matematikou. Dítě, které je v matematice o tři roky napřed, potřebuje matematiku o tři roky napřed. Jedno potřebuje více času, druhé potřebuje více prostoru. Obojí je legitimní.

A pokud systém dokáže zajistit prvnímu dítěti podpůrné opatření, ale druhému maximálně další omalovánky s odmocninami, není to rovnost. Je to pohodlnost převlečená za rovnost.

A potom přijde na řadu další báječná česká otázka: víceletá gymnázia.

Robert Plaga v roce 2025 navrhoval zrušení šestiletých gymnázií a postupný útlum osmiletých. Šestiletá gymnázia tehdy označil za „relikt“ a argumentoval mimo jiné tím, že osmiletá gymnázia mají sloužit především talentovaným dětem, přičemž v některých regionech z nich odchází podstatně větší část žáků. Později svůj postoj zmírnil a plošné zrušení osmiletých gymnázií za své vlády odmítal. Debata o jejich zásadní redukci však rozhodně není smyšlená.

A právě tady se celá logika začíná rozpadat.

Na jedné straně totiž máme školství, které se snaží o inkluzi, tedy mimo jiné o to, aby se děti s různými schopnostmi a potřebami vzdělávaly společně. Na druhé straně máme třídy, ve kterých mohou být mezi jednotlivými dětmi obrovské rozdíly. A na třetí straně máme návrh, že instituce, která umožňuje alespoň části výrazně studijně nadaných dětí odejít do prostředí s vyšším tempem a náročnější výukou, je vlastně podezřelá, protože by mohla být elitářská.

To je přibližně stejné, jako kdybychom měli atletický klub, ve kterém trenér řekne: „Tihle dva běží moc rychle, ostatní se kvůli nim necítí dobře, takže jim raději svážeme tkaničky.“

Víceletá gymnázia samozřejmě nejsou žádná kouzelná hůlka. Nejsou automatickou továrnou na génie a mají své problémy. Je naprosto legitimní diskutovat o tom, zda jich není příliš mnoho, zda nemají být jejich kapacity omezeny nebo zda příliš časné rozdělování vzdělávacích drah nepřináší některé nežádoucí důsledky. Ale řešení problému přece nemůže spočívat v tom, že zlikvidujeme jednu z mála existujících možností, jak nabídnout náročnější vzdělávání dětem, které ho potřebují.

Pokud jsou víceletá gymnázia příliš masová, řešme jejich masovost. Pokud některé základní školy nedokážou nabídnout dostatečně kvalitní výuku, zlepšujme základní školy. Pokud talentované dítě nemá na běžné škole dostatečný prostor, vytvořme podmínky, aby ho tam dostalo. Ale představa, že odstraníme možnost rychlejší vzdělávací dráhy a tím jsme vyřešili problém rovnosti, je zhruba stejně elegantní jako řešit dopravní zácpy zákazem aut.

A teď k tomu přidejme mobilní telefony.

Tady už začíná být obraz téměř dokonalý.

Děti dnes vyrůstají ve světě, ve kterém je smartphone zároveň telefonem, fotoaparátem, mapou, encyklopedií, překladačem, diktafonem, kalkulačkou, kamerou, čtečkou a především vstupní branou k internetu, sociálním sítím a umělé inteligenci. Je to technologie, se kterou budou žít celý svůj dospělý život. A co s tím uděláme ve škole?

Zakážeme ji.

V červenci 2026 vláda podpořila návrh novely školského zákona, který mají od 1. září 2027 zavést poslanci Andrej Babiš a Robert Plaga. Návrh počítá s plošným zákazem používání mobilních telefonů a obdobných zařízení v mateřských a základních školách a na nižších stupních víceletých gymnázií během výuky a souvisejících vzdělávacích aktivit.

Aby bylo jasno: regulace mobilů ve škole může být naprosto legitimní. Mobil dokáže odvádět pozornost, může být nástrojem kyberšikany, může narušovat sociální kontakt a jeho nekontrolované používání rozhodně není ideální. To všechno jsou skutečné problémy. Jenže právě proto existuje něco, čemu se říká vzdělávání.

Dítě se má naučit, jak technologie používat. Jak pracovat s vlastní pozorností. Jak rozpoznat manipulaci. Jak ověřovat informace. Jak chránit své soukromí. Jak se chovat na sociálních sítích. Jak rozpoznat podvod. Jak používat umělou inteligenci, aniž by z ní udělalo automat na domácí úkoly. Jak poznat, kdy mu technologie pomáhá a kdy mu naopak bere čas, soustředění a schopnost samostatně přemýšlet.

A místo toho jsme dospěli k elegantnímu řešení: telefon nechat doma.

Ještě zajímavější je, že Robert Plaga sám v březnu 2026 při debatě o zákazu mobilů mluvil o tom, že školy už mají možnost používání mobilních technologií regulovat prostřednictvím školního řádu a že ministerstvo chce nejprve pracovat s metodickou podporou a českými daty. Zároveň připustil, že všechny varianty včetně plošnějšího zákazu jsou ve hře. O několik měsíců později už vláda podpořila zákonný zákaz.

Člověk by skoro řekl, že jsme se rozhodli problém vyřešit dřív, než jsme stačili zjistit, jak velký vlastně je.

To je přitom přesně ten přístup, který se v českém školství začíná objevovat stále častěji. Máme problém s mobily? Zakážeme mobily. Máme problém s víceletými gymnázii? Omezíme víceletá gymnázia. Máme problém s organizací školního roku? Zkrátíme školní rok nebo přestavíme prázdniny.

Je to pozoruhodně konzistentní strategie.

Když nevíme, jak něco naučit, zakážeme to. Když nevíme, jak rozvíjet rozdílné schopnosti dětí, sjednotíme je. Když nevíme, jak pracovat s talentem, zredukujeme prostředí, ve kterém se talent může přirozeně soustředit. Když nevíme, jak děti naučit zacházet s moderní technologií, moderní technologii jim vezmeme.

Ještě chvíli a české školství dospěje k ideálnímu stavu, ve kterém nebude mít dítě ani příliš těžkou učebnici, ani příliš rychlého spolužáka, ani mobilní telefon. A kdyby se náhodou někdo chtěl naučit něco navíc, bude muset nejprve vyplnit žádost.

Jenže svět venku funguje přesně opačně.

Tam už nikdo mobil nezakáže. Nikdo dítěti nevezme internet. Nikdo za něj nebude rozhodovat, na který odkaz kliknout, kterému videu věřit, jak si nastavit soukromí, jak pracovat s umělou inteligencí nebo jak si nenechat ukrást tři hodiny denně nekonečným scrollováním. To všechno bude muset zvládnout samo.

A škola by ho na to měla připravit.

Není přece úkolem školy vytvořit sterilní svět, ve kterém dítě nikdy nenarazí na nic problematického. Úkolem školy je naučit dítě v problematickém světě fungovat. Nemůžeme dítě připravovat na dopravu tím, že ho nikdy nepustíme k silnici. Nemůžeme ho připravovat na internet tím, že mu do patnácti let zakážeme internet. A neměli bychom ho připravovat na technologickou budoucnost tím, že mu technologii uklidíme do skříňky.

A právě tady se všechny ty zdánlivě nesouvisející nápady začínají spojovat.

Prázdniny. Gymnázia. Mobily. Inkluze.

Čtyři různé problémy, čtyři různé oblasti. A přesto se za nimi může skrývat jeden společný způsob uvažování: když je realita složitá, zjednodušme ji tak, že odstraníme to, co nám překáží.

Jenže vzdělávání není výroba plastových kelímků. Nemůžeme všechny děti nalít do stejné formy, chvíli je zahřívat a pak očekávat, že z ní vyjdou stejně velké, stejně těžké a stejně schopné.

Děti nejsou stejné.

Některé potřebují více podpory. Některé potřebují více času. Některé potřebují více disciplíny. Některé potřebují více prostoru. Některé jsou v matematice napřed. Některé mají mimořádný jazykový talent. Jiné potřebují intenzivní pomoc s učením. Některé mají problém udržet pozornost. Jiné mají problém ji vůbec ztratit, protože je všechno kolem nich zajímá. A úkolem dobrého školství není tyto rozdíly zlikvidovat.

Úkolem dobrého školství je s nimi pracovat.

To je totiž skutečná rovnost. Ne rovnost výsledků. Ne rovnost tempa. Ne rovnost učebních drah. Ale rovnost šance.

A právě v tomto ohledu české školství bohužel často selhává. Ne proto, že by čeští učitelé neuměli učit. Naopak. Česká republika má obrovské množství schopných učitelů, ředitelů a škol, které fungují navzdory systému. Problém je v tom, že systém je často nutí řešit věci, které by vůbec řešit nemuseli, kdyby byl lépe nastaven.

A tak učitel řeší heterogenní třídu, individuální vzdělávací potřeby, administrativu, absenci, mobily, psychické problémy dětí a další desítky věcí. A někde vzadu v celé té mašinérii by se ještě mělo nacházet vzdělávání.

Skutečné vzdělávání.

Tedy ono jednoduché: „Naučíme děti něco, co ještě neumějí.“

To už dnes skoro působí jako radikální myšlenka.

České školství tak začíná připomínat systém, jehož nevyřčeným mottem je: hlavně nikdo nevyčnívat. Slabý nesmí být příliš pozadu, silný nesmí být příliš napřed, chytrý nesmí být příliš chytrý a mobil nesmí být příliš mobilní.

A pak se jednoho dne divíme, proč se některé děti ve škole nudí.

To je přitom jedna z nejhorších věcí, které může vzdělávací systém udělat talentovanému dítěti. Ne proto, že by se z nudy automaticky stal génius ztracený pro lidstvo, ale protože dítě se velmi rychle naučí, že nemusí využívat svůj potenciál. Pokud je celé roky největší odměnou za to, že je rychlejší než ostatní, možnost dělat dalších deset příkladů, naučí se přizpůsobit tempu okolí. Přestane se snažit. Proč také? Když stejně musí čekat.

A společnost, která se bojí talentu, si jednou může všimnout, že žádný talent nemá.

Proto je tak absurdní stavět proti sobě podporu slabších a podporu nadaných. Potřebujeme obojí. Potřebujeme pomoci dítěti, které zápasí s učivem, a zároveň potřebujeme umožnit dítěti, které už učivo dávno zvládlo, aby šlo dál. Jedno není nepřítelem druhého.

Stejně jako regulace mobilů není nepřítelem digitální gramotnosti. Právě naopak. Pokud už chceme používání mobilů ve školách omezovat, mělo by to být součástí promyšlené digitální výchovy, nikoliv náhradou za ni.

Protože dítě, které dnes odnese telefon ze školy v kapse, ho zítra zapne před branami školy.

A žádný školní řád už nad ním nebude mít kontrolu.

To je možná největší problém českého školství. Příliš často řešíme prostředí, které dokážeme kontrolovat, místo světa, do kterého děti skutečně posíláme.

Škola dokáže zakázat mobil, ale…

Nedokáže zakázat TikTok.

Nedokáže zakázat YouTube.

Nedokáže zakázat internet.

Nedokáže zakázat umělou inteligenci.

Nedokáže zakázat manipulaci, dezinformace ani kyberšikanu.

A nedokáže zakázat ani to, že některé dítě bude jednou mnohem chytřejší než jeho spolužák.

Takže by je možná měla NAUČIT, jak s tím vším žít.

Namísto toho se stále vracíme k otázce, jak nastavit systém tak, aby byl co nejméně konfliktní. Místo „Jak rozvineme talent?“ se ptáme „Jak zabráníme tomu, aby se někdo cítil příliš vybraný?“. Místo „Jak dostaneme slabé děti nahoru a silné ještě výš?“ řešíme, jak všechny udržet někde uprostřed. Místo „Jak naučíme děti používat moderní technologie?“ řešíme, jak technologie odstranit ze škol.

A pak máme ještě jednu poslední možnost: přesunout prázdniny.

To je krásně jednoduché. S tím se totiž nemusí dělat skoro nic.

České školství přitom nepotřebuje další velké gesto. Potřebuje poctivou práci. Potřebuje kvalitní učitele, dobré ředitele, rozumnou podporu dětí se speciálními potřebami, skutečnou podporu nadání, práci s rozdíly mezi regiony, moderní výuku, kvalitní digitální gramotnost a především schopnost říct si, že rovnost neznamená průměrnost.

Délka letních prázdnin je legitimní téma. Regulace mobilů může být legitimní téma. Budoucnost víceletých gymnázií je legitimní téma. Ale ani jedno z toho není náhradou za skutečnou reformu školství.

Protože dítě, které se ve škole nudí, nám druhou šanci nedá.

A dítě, které kvůli systému nikdy nezjistí, co v něm skutečně je, už vůbec ne.

Pokud je tedy skutečně nejlepší představou ministra školství o budoucnosti českého vzdělávání zkrácení školního roku, přeskládání prázdnin, omezení víceletých gymnázií a zákaz mobilních telefonů, pak se člověk nemůže ubránit dojmu, že jsme si spletli ministerstvo školství s obchodem s domácími potřebami.

Hokynářství by možná bylo vhodnější.

Tam je totiž také důležité správně rozdělit zboží, uhlídat zásoby a hlavně vědět, co zákazník skutečně potřebuje.

České školství by mezitím potřebovalo něco trochu jiného: odvahu přestat se bát rozdílů mezi dětmi. Přestat považovat talent za problém. Přestat zaměňovat rovnost za průměrnost. Přestat řešit složité problémy zákazem, zkrácením nebo přesunem.

A především začít dělat to, co se od školy očekává od nepaměti.

Učit.

Zdroje