Článek
Když se někdo rozhodne vstoupit do politiky, obvykle má na paměti dvě věci: jednak chuť něco změnit, jednak chuť dostat se k jistému pravidelnému příjmu, který na rozdíl od fabriky nebo kanclu nebolí tolik u páteře, ale spíš u žaludku, když se musíte tvářit, že s kolegy z protější strany máte něco společného. To první se tváří ušlechtile, to druhé se tváří prakticky. Jenže co když nevyjde ani jedno?
Na tohle dilema narazil Vidlák, jehož poslední veřejné vystoupení nevypadalo ani jako politický manifest, ani jako program do budoucna, ale spíš jako předlouhá esej na téma „Dejte mi peníze, jinak se stane cosi hrozného – třeba půjdu do práce.“
Ano, slyšíte dobře. Když mu nevyšla kariéra politika, kde by mohl pohodlně sedět, mudrovat, občas se chytit za hlavu a hlasovat podle notiček, rozhodl se, že přece jen zůstane věrný myšlence, že ho bude živit někdo jiný. Jenže zatímco dřív se počítalo s námi všemi jako s voliči a daňovými poplatníky, teď se počítá s námi všemi jako s dárci do kasičky „Vidlákův lepší život“.
To je, přiznejme si, docela kreativní. Není to taková ta klasická charita typu „zachraňme pralesy“ nebo „přispějme na nemocné děti“. Ne, tady máme unikátní projekt: „zachraňme neúspěšného politika“. Už vidím ten billboard: „Za pouhých sto korun měsíčně zajistíte, že Vidlák nebude muset vstávat v šest a chodit do fabriky.“
Musím říct, že je to originální. Kde jiní padají na hubu a jdou do práce, tam on vidí příležitost spustit crowdfunding. Jenže co na to my, běžní občané, kteří už si dávno všimli, že crowdfunding je krásná věc pro rozjezd start-upu, ale trochu zvláštně působí, když se z něj stane start-up na vlastní živobytí.
Když politika nevyjde, ale pocit výjimečnosti zůstává
Na tomhle příběhu je fascinující jedna věc: vědomí vlastní výjimečnosti. Politika je přece jen soutěž, ve které si voliči vybírají, komu dají svůj hlas – a když to nevyjde, znamená to, že si vybírají někoho jiného. Vidlák ovšem tenhle drobný detail odmítl vzít v potaz. On se naopak tváří, že to byla jen nepříjemná administrativní komplikace, že lid prostě nepochopil, koho má volit. Ale výjimečnost? Ta zůstává. A protože si přece zaslouží, aby se o něj postarali voliči jako o nepochopeného umělce, rozhodl se vyhlásit sbírku.
To je, upřímně řečeno, roztomilé. Vždyť kdo z nás by si to nepřál? Každý, kdo někdy selhal u pracovního pohovoru, by nejraději spustil sbírku: „Nedali mi místo junior účetní, přispějte, abych mohl sedět doma a dál snít o kariéře.“ Jenže běžný smrtelník má tu smůlu, že místo sbírky mu přijde složenka za elektřinu. A tak jde makat.
Živit se nechal jen oklikou
Tady je třeba ocenit určitou dávku odvahy. Chce to koule, postavit se před veřejnost a říct: „Nejsem schopný se uživit, tak mi posílejte peníze, protože já mám přece vyšší poslání.“ To je vlastně moderní verze středověkých mnichů, kteří se modlili za hříšníky a čekali, že jim vesničané budou nosit obětní chleba. Jen s tím rozdílem, že mniši aspoň nabízeli určitou formu služby – modlitbu. Vidlák nabízí jen to, že nebude muset vstávat a makat.
A tady se dostáváme k jádru pudla. Celý tenhle příběh je ironickým obrazem naší doby: spousta lidí má pocit, že být vidět znamená automaticky mít nárok na obživu. Jakmile si vás všimnou v médiích, už se to rovná důchodu. Jenže pozor, tak to nefunguje. A pokud někdo čeká, že mu veřejnost zaplatí za to, že není politikem, ale chtěl by být, pak je to stejný nesmysl, jako chtít platit muzikanta jen proto, že se mu nepovedlo zahrát koncert.
Politika jako byznys plán
Nedá mi to, abych si nezaspekuloval: možná to všechno byl původně chytrý byznys plán. Politika je totiž ideální cesta, jak spojit příjem s minimem námahy. Pokud vás zvolí, dostanete plat, kancelář, asistenty a především status. To není málo. Jenže tenhle plán selhal. A co udělá podnikavec, když mu selže plán A? Spustí plán B. Vidlákův plán B je žebrota. A co je na tom nejlepší? Že i kdyby vybral půl milionu, stále to bude méně než poslanecký plat. Takže vlastně pořád bude „nepochopený a podhodnocený“.
Proč bych měl přispět?
Přiznám se: kdybych měl dát stovku, radši ji dám muzikantovi v podchodu. Ten mi aspoň něco zahraje. Nebo ji dám na pivo, to mi taky něco zahraje – na bránici. Ale dát ji člověku, který by mohl jít normálně do práce, jen se mu nechce? To je jako kdybych přispíval sousedovi, co tvrdí, že „na zahradě se mu nechce sekat tráva, tak ať mu přispěju, aby ji mohl mít zarostlou“.
Možná jsem cynik, ale já prostě nevěřím, že by se měla společnost skládat na lidi, kteří se z principu rozhodli nemakat. Můžeme se skládat na nemocné, postižené, děti, důchodce. Ale na někoho, kdo měl sen být politikem a teď chce být živen bez politiky? To už je přespříliš.
Závěrečný úsměv
Celý ten příběh má ale jednu pozitivní stránku: je to dokonalý trenažér naší schopnosti zachovat si humor. Protože jestli něco potřebujeme, tak se umět smát absurditám. A tahle absurdní situace, kdy neúspěšný politik „žebrá“ o peníze, je přímo stvořená k tomu, abychom si řekli: „Hele, nakonec je lepší, že se do té politiky nedostal. Aspoň nás nebude stát ještě víc.“
A to je, milí čtenáři, asi ta nejlepší investice: smát se, místo abychom přispívali.
