Článek
U článku „Ve 40 bez práce“ se objevil jeden komentář, který mě zaujal natolik, že jsem si ho přečetl několikrát. Nebyl emotivní, útočný ani shazující — naopak. Byl to hlas někoho z druhé strany stolu. Hlas člověka, který sedí nad cizími životopisy a rozhoduje o tom, kdo dostane šanci a kdo ne.
Nejsilněji na mě zapůsobila tato věta:
„Nepozvání na pohovor kvůli věku ve 45 letech vidím jako silně nepravděpodobné, to se realisticky děje až po 50–55 v závislosti od pozice. Realistický scénář je spíš, že CV neoslnilo, diplomaticky řečeno.“
A tady se otevírá zajímavé dilema. Kandidát má pocit, že padá na věku, náborář tvrdí, že věk není problém. Kdo z nich má pravdu? Nebo je skutečnost někde na půli cesty?
Ten komentář mě vede k zamyšlení, jestli náhodou nevzniká propast mezi tím, co si o sobě myslíme my — a tím, jak nás vidí ostatní. Životopis, který my sami považujeme za kvalitní, může z druhé strany a perspektivy někoho, kdo těch životopisů viděl stovky, působit jen průměrně. A věk, který nám připadá jako handicap, třeba nakonec nemá takovou váhu, jak si sami sugerujeme.
Možná je tedy na místě se zeptat sám sebe, zda dokážu vytvořit CV, které v záplavě desítek dalších skutečně rezonuje — a donutí někoho na druhé straně stolu zvednout obočí a říct: „Tohohle kandidáta chci vidět osobně.“
Pokud tedy přijmeme, že podle komentujícího CV prostě neoslnilo, zní to jako relevantní důvod nepozvat jeho autora na osobní pohovor. Neudělal dobrý první dojem. Jenže — jak ten dobrý první dojem vlastně udělat?
Ucházet se o pracovní pozici není jako napsat kamarádovi z mokré čtvrti, že večer vyrazíte na pivo. Kamaráda znáte, víte, jaký styl komunikace preferuje, a z jediné jeho odpovědi poznáte, jakou má náladu. Ale u člověka z HR, se kterým komunikujete poprvé v životě, žádné takové informace nemáte. Naopak — začínáte úplně z nuly a jediným nástrojem, který vás představuje, je právě to zatracené CV.
Jak tedy napsat CV, které personalistu skutečně osloví? Existuje na to univerzální návod? Ne — a to je možná ta nejupřímnější odpověď. Přesto se dá říct, že jako absolutní základ je potřeba jasně a stručně uvést relevantní technické dovednosti, nástroje a procesy, se kterými máte reálnou zkušenost. Zvlášť na IT pozicích se totiž recruiter dívá především na to, co jste používali, jak dlouho a nakolik to odpovídá tomu, co byste dělali v jeho firmě.
Bavíme-li se o IT odvětví, s výše uvedeným souvisí také certifikace týkající se jednotlivých technologií. Síťaři mají například CCNA / CCNP, správci systémů CompTIA Server+ a bezpečnostní specialisté zase CISSP. Logika velí, že když člověk takovou certifikaci má a vztahuje se k inzerované pozici, mělo by mu to přinést pár plusových bodů. V praxi se však často ukazuje, že tomu tak být nemusí; i kandidát, který je podobně „papírově vybaven“, se nemusí dostat ani k osobnímu pohovoru. Pokud spolu nabídka a poptávka korespondují a stejně se vám nikdo neozve, vyvstává otázka, kde je vlastně problém. Ve zkušenostech samotných, v tom, jak je prezentujete — nebo v tom, že je napíšete tak, že v té změti textu prostě zaniknou?
Odpověď na tuto otázku neznám, ale napadlo mě zeptat se na názor AI. Traduje se přece, že momentálně zažívá obrovský boom a dokáže si poradit i s mnohem zapeklitějšími úkoly než je jedno (možná) špatně napsané CV. V životopise jsem tedy zaměnil jméno, telefon i e-mail za fiktivní údaje a zadal AI prompt, aby provedla revizi a navrhla úpravy.
Dozvěděl jsem se, že dobré CV by měl být libovolný náborář schopen projít během třiceti sekund. Přesněji řečeno jeho hlavní části: profil uchazeče a klíčové kompetence. To ostatní – pracovní zkušenosti a vzdělání – přichází na řadu až poté. Pokud totiž náborář během těch prvních vteřin usoudí, že základ prostě nestačí, nemá důvod pokračovat dál. No dobrá, s několika drobnými úpravami (ve skutečnosti spíše aktualizacemi) takové CV mám.
Potom tedy přicházejí na řadu pracovní zkušenosti a konkrétní pozice v předchozích firmách. A až úplně nakonec případné certifikace a další kompetence – jazykové znalosti nebo jiné dovednosti, které sám uchazeč považuje za užitečné. Ano, uchazeč. Zda je za užitečné bude považovat i druhá strana, to už je věc k další úvaze. Do hlavy náboráře totiž nikdo nevidí.
Takže obsah máme. A teď forma… Tady nastává další problém, protože vkus je ryze subjektivní věc. AI mi doporučila pro IT obory font Open Sans, protože prý působí moderně, čistě a profesionálně. Dobrá tedy, nastavil jsem Open Sans a musím uznat, že to opravdu nevypadá špatně. Jenže – to je můj názor, se kterým se někdo jiný nemusí vůbec ztotožnit. Je totiž potřeba si uvědomit, že lidé v IT oboru (programátoři, databázisté, různé IT supporty) nebývají nutně odborníci na vizuální estetiku. Něco jiného je grafik, který atraktivní formou prezentace doslova žije. Ale pokud je někdo celé dny zakopaný v regexech, je to úplně jiný příběh. Spoléhám tedy na to, že mi AI v tomto ohledu poradila správně a tentokrát si nic nevymyslela.
A tím se dostáváme k otázce, která mě napadla hned vzápětí: jak moc vlastně na designu CV záleží? Upřímně mám pocit, že méně, než si většina lidí myslí. Logicky bych odhadoval, že náborář ocení čisté, přehledné a čitelné rozložení informací, protože ve většině případů jde o jediné: aby v CV nemusel nic hledat. Aby jeho oči přirozeně sklouzly na profil uchazeče, na klíčové dovednosti, na to podstatné. Všechno ostatní je jen estetický bonus, který sice může pomoct, ale rozhodně nic nezachrání. Pokud je obsah slabý, nepomůže ani nejkrásnější typografie světa. A pokud je obsah silný, většina lidí z HR vám odpustí, že jste v životě neslyšeli o kerningu nebo vizuální hierarchii.
Tak. CV jsem s pomocí chytrého poradce upravil, aktualizoval a také už v několika exemplářích odeslal. Teď už zbývá jen počkat, jestli tentokrát dokáže „oslnit“ alespoň někoho…
