Článek
Taky znáte ten pocit, když z pračky vytáhnete o jednu ponožku méně, a ani v pračce, ani v koši na špinavé prádlo, ani mezi čistým prádlem se ta druhá prostě nenajde? Občas se zkrátka nějaká nevysvětlitelně ztratí v časoprostoru.
Abych podobným věcem alespoň trochu předcházela, po přestěhování do nového bytu jsem se rozhodla zavést systém – osamocené ponožky dávám zvlášť do košíčku. Třeba se tam časem znovu potkají se svým protějškem; nicméně je pravda, že některé už tam leží dost dlouho a své dvojče nejspíš nikdy nenajdou. Alespoň jsem tedy prozíravě začala jsem nakupovat vždy vícero stejných párů, aby se dal i ze dvou „vdov“ sestavit nový, funkční pár.
Jenže…
Zkuste nakupovat ponožky, když členové domácnosti mají velikosti nohy od 43 do 48. Nakonec to dopadne tak, že jeden člen má ponožky modré a béžové, zatímco druhý černé a šedé. Systém funguje do chvíle, než výrobce přestane určitou barvu vyrábět – a právě ta vaše už pak není k sehnání. Mrzuté, že?
V zimě jsem pravidelně ve svém šuplíku nacházela v koši na ponožky pouze kotníčkové modely, zato však ve velkém množství. Neustále jsem měla pocit, že mi dochází dlouhé ponožky. Přitom jich mám mnoho párů; všechny ve dvou barvách a stejném typu. Ty pohodlné ponožky mi z košíku záhadně mizely. A pak ještě jeden typ, který už nikdo nechce nosit – méně pohodlný, ale věčně přítomný. O ten zřejmě nebyl zájem.
Ale teď je léto…
Košík je konečně plný normálních dlouhých ponožek. K mému překvapení jsem zjistila, že jich vlastním víc než osm párů! Jenže dnes jsem hledala kotníčkové ponožky, které jsem si loni koupila – 5 párů úplně nových, tmavých (nikdo jiný je doma nemá), k tomu 3 páry – bílé, šedé a černé – a ještě 3 páry starších černých. Sáhnu do košíku, a tam dlouhé, dlouhé a zase dlouhé. Pohár mojí trpělivosti tímto přetekl a pustila jsem se do důkladného prohledávání.
Po kompletním přehrabání košíku jsem vítězoslavně vytáhla… jediné bílé kotníčkové ponožky.
„Kam se všechny poděly?“ napadlo mě.
Bez mučení se přiznávám, že film Lichožrouti jsem nikdy neviděla. Díky reklamám ale vím, že se v něm pojednává o záhadném mizení jedné ponožky z páru. Samozřejmě za to mohou lichožrouti – mystické postavičky, které si odnesou vždy jen jednu ponožku. Co s ní pak dělají? To opravdu netuším – film jsem přece neviděla. Jenže zápletka tady měla jistou trhlinu – mně se totiž neztrácely liché ponožky, ale celé páry. Takže u nás neřádí lichožrouti, ale asi ponožkožrouti. Celá věc bude vyžadovat podrobnější přezkoumání.
Smířená s tímto faktem, a spěchajíc do práce, jsem obula svůj jediný pár kotníčkových ponožek a vyrazila.
Po návratu z práce jsem zahájila vyšetřování. Přece není možné, aby se všechny páry ponožek ztratily v meziprostoru nebo mezičase. Prohledala jsem koš na špinavé prádlo, koš s lichými ponožkami – tam jsem našla jeden pár. Prohledala jsem i sušičku a její filtr (i když netuším, jak by se tam asi vešlo šest párů ponožek). Veškerá snaha ale byla bezvýsledná.
A pak mě osvítila myšlenka…Co když nejsou v mém košíku – ale u někoho jiného? Co když jsou v košíku mého muže a jeho něžné nožky vel. 48?
Za tuto dedukci by se nemusel stydět ani Sherlock Holmes. Připlížila jsem se k jeho košíku tiše a nenápadně, jako by se mnou mé ponožky hrály na schovávanou a já chtěla včas vykřiknout „piky, piky!“. A ony tam byly. Všechny. Šest ztracených a znovunalezených párů mých kotníčkových ponožek. Ten hamoun si je přivlastnil! Asi si myslel: „Když už jsem je složil, tak si je nechám.“ A tak byla záhada vyřešena – žádní vymyšlení mužíčci. Jen nepozorný chlap, kterého nebaví skládat prádlo a možná si říká, že čím méně prádla zůstane v mém košíku, tím méně se bude muset prát.
A v tu chvíli vešel do ložnice on; s udiveným výrazem sledoval, proč si tak zblízka prohlížím „jeho“ ponožky. Muselo to vypadat jako že si k nim snad i čichám.
V každém případě jsme se ale dohodli, že takto to dál nejde, celá věc totiž nebezpečně zaváněla rozvodem. Budeme se muset vrátit k tomu, že bude každý mít „svoji“ barvu spodního prádla, tak se zamezí veškerým pochybnostem. I když…
Taky máte doma ponožkožrouta?
