Článek
Inkluze je v současném vzdělávacím diskurzu jedním z nejskloňovanějších pojmů. Označuje snahu začlenit do běžného školního kolektivu děti se specifickými vzdělávacími potřebami – ať už jde o žáky se zdravotním postižením, poruchami učení či chování, nebo o děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Zastánci inkluze tvrdí, že tímto přístupem dochází k naplnění principů rovnosti, humanity a solidarity. Každý žák má právo na vzdělání v co nejméně omezujícím prostředí a v kontaktu se svými vrstevníky. V praxi to znamená, že dítě, které by dříve bylo vzděláváno ve speciální škole nebo třídě, dnes často usedá do lavice v běžné základní škole.
Na papíře to zní jako ideál moderního, spravedlivého školství. Společnost, která nikoho nevylučuje, se jistě může pyšnit svým humanismem. Jenže právě v tomto okamžiku se začínají objevovat otázky, které nelze přehlížet. Pro koho je vlastně inkluze přínosná? A není to tak, že v honbě za začleňováním slabších zapomínáme na ty, kteří mají opačný problém – totiž že jim běžné tempo školní výuky nestačí?
Zastánci inkluze argumentují tím, že společné vzdělávání podporuje empatii, toleranci a rozvoj sociálních dovedností všech dětí. Podle nich není vzdělávání jen o znalostech a výkonech, ale především o formování osobnosti. Jenže právě zde se skrývá nebezpečí: pokud se škola stane převážně místem sociální integrace a méně místem rozvoje schopností, pak přestává plnit svou hlavní roli. Škola má přece v první řadě vzdělávat, nikoli pouze hlídat, aby se nikdo necítil odstrčen.
Podívejme se na konkrétní praxi. Učitel v běžné třídě má dnes povinnost individuálně přistupovat k žákům s nejrůznějšími potřebami. V jedné třídě tak může mít dítě s těžkou dyslexií, dítě s poruchou autistického spektra, dítě z jazykově odlišného prostředí a zároveň několik nadaných žáků, kteří by dokázali zvládnout učivo mnohem rychleji a do větší hloubky. Jak má učitel při běžném počtu 25–30 žáků naplnit potřeby všech? Realita je neúprosná – čas je omezený a logicky více pozornosti získávají ti, kteří „nestíhají“. Ti, kdo by stíhali víc, prostě čekají.
Tím se dostávám k jádru své kritiky. Inkluze je sice hezký koncept, ale v současné podobě funguje na úkor talentovaných žáků. Ti jsou často brzděni tempem třídy a nedostávají tolik příležitostí k rozvoji, kolik by potřebovali. Když se mluví o rovnosti, proč se zapomíná na rovnost šancí právě pro ně? Vždyť i oni mají právo na vzdělání odpovídající jejich schopnostem.
Existují sice programy pro práci s nadanými dětmi, různé projekty a doporučení, ale v praxi se jejich uplatnění potýká s nedostatkem kapacit, financí a vůle. Nadaní žáci se často ztrácejí v šedi průměru a jejich potenciál zůstává nevyužit. Často se od nich očekává, že „se nějak zabaví sami“, že si vystačí s tím, co se naučí rychleji, zatímco učitel řeší ty, kteří mají potíže. Jenže talent není samozřejmost a bez podpory může zakrnět.
Dlouhodobým důsledkem může být frustrace těchto dětí, ztráta motivace, někdy dokonce odpor ke škole. Dítě, které by mohlo excelovat v matematice nebo literatuře, ztrácí čas opakováním základních úloh, protože zbytek třídy ještě nedosáhl potřebné úrovně. Inkluze tedy paradoxně vede k vylučování – jen ne těch „slabších“, ale těch „silnějších“.
Někdo by mohl namítnout, že existují víceletá gymnázia či specializované školy, které nadaným žákům nabízejí prostor. Jenže tam se dostane jen zlomek dětí a navíc až v určitém věku. Většina nadaných tráví klíčová léta v základní škole, kde se jejich potenciál často nerozvíjí. Pokud chceme opravdu mluvit o spravedlnosti, měli bychom zajistit, aby i oni dostávali individuální přístup a podporu.
Moje výhrada vůči inkluzi tedy nespočívá v tom, že bych chtěl děti s obtížemi vylučovat ze společnosti. Pro každé dítě je důležité cítit se přijato. Ale nesmíme zapomínat, že škola má i jinou roli: vytvářet prostředí, kde každý žák může dosáhnout svého maxima. Pokud systém upřednostňuje pouze začleňování slabších, zatímco silnější odsouvá na vedlejší kolej, pak se jedná o nerovnováhu, která škodí celé společnosti. V budoucnu totiž budeme potřebovat lidi nejen solidární, ale také schopné, kreativní a vzdělané.
V diskusi o inkluzi se často zapomíná na jeden zásadní fakt: lidé nejsou stejní. Každý má jiné schopnosti, jiný rytmus, jiný potenciál. Rovnost proto nemůže znamenat stejnost. Opravdová rovnost by měla spočívat v tom, že každému dítěti umožníme rozvoj podle jeho možností. To ovšem neznamená, že všechny musí sedět ve stejné třídě a probírat stejné učivo. Někdy je prostě lepší nabídnout různé cesty.
Inkluze, jak se dnes často praktikuje, je podle mého názoru jednostranná. Dává důraz na začleňování těch, kteří potřebují více podpory, ale zapomíná na ty, kteří potřebují více výzev. A to je škoda, protože talent je stejně křehký jako slabost – a pokud jej včas neochráníme a nerozvineme, může zmizet. Pokud má být školství skutečně spravedlivé, mělo by myslet na obě skupiny. Nejen na ty, kdo se musejí snažit dohnat ostatní, ale i na ty, kdo mají šanci jít dál.
Nemohu si pomoci, ale v souvislosti s inkluzí se mi vždycky vybaví jedna z legendárních hlášek české kinematografie:
