Článek
První školní den bývá velká událost. Dítě se těší, rodiče se dojímají, babičky přivážejí kytky a dědové si fotí památeční snímky, jako by šlo o zahájení olympiády. Uvítací nápis na tabuli, slavnostní řeč paní učitelky – to všechno patří k rituálu, který se nezměnil po generace. Jenže sotva odezní první potlesk a prvňáček usedne do lavice, začíná realita. A ta se nejvýrazněji projeví v peněžence rodičů, která během prvních deseti dnů školy hubne tempem, o jakém by účastníci extrémních proměn mohli jen snít.
Mnozí si myslí, že největší položkou je aktovka. Ta se vybírá dlouze a s velkou vážností, protože má být ergonomická, lehká, odolná, s reflexními prvky, aby dítě ve tmě zářilo jako vánoční stromeček. A samozřejmě když už se najde taková, která splňuje výše uvedená kritéria, tak se dítěti nelíbí. Jenže aktovka je teprve pomyslný výstřel u startovní čáry. Když ji konečně vyberete a zaplatíte částku, která by se dala směle přirovnat k víkendovému pobytu v lázních, zjistíte, že je potřeba ji také něčím naplnit. A tady začíná nekonečný příběh.
Seznam školních potřeb dokáže člověka vrátit do reality rychleji než výpis z účtu. Tužky tvrdosti H i HB, pastelky trojhranné, voskovky, vodovky, tempery, štětce všech tlouštěk, kelímek na vodu, nůžky se zaoblenou špičkou, lepidla nejméně dvě, raději tři, protože jedno se prý vždycky ztratí. Pak přijdou na řadu obaly: na sešity, na učebnice, na desky s dalším souborem papírů. Člověk má chvílemi nutkání zabalit i sebe – do bílé plachty.
A co teprve sešity. Ty mají svůj vlastní svět, v němž se orientují snad jen paní učitelky a zkušené maminky. Číselné kódy jako 511, 512 či 513 připomínají telefonní seznam, ale jde jen o různé šíře linek a čtverečků. Kdo sáhne vedle, riskuje přísný pohled, který jasně naznačí, že příště je třeba více pozornosti. Rodič se v tu chvíli cítí provinile, jako by zapomněl vyplnit daňové přiznání.
U papírnictví však stále nekončíme. Škola znamená také tělocvik, tedy nové cvičky (nebo botasky, protože ty z loňska už jsou malé), tepláky, kraťasy, tričko, pytlík na převlečení. A když už jsme u té módy, nesmíme zapomenout na zástěru do výtvarné výchovy, neboť barvy z temper drží lépe než epoxidové lepidlo a jedinou jistotou je prevence. To vše dohromady tvoří kolekci, kterou by nepohrdl ani menší sportovní klub.
Do toho přichází školní jídelna. Záloha na čip, platba za obědy, nabídka dopoledních svačin. Rodič si říká, že ušetří alespoň na tom, že udělá svačinu doma. Ovšem k té svačině zase nezbytně potřebujete lahev na vodu; tady je lepší nešetřit a koupit něco ze „zdravých“ plastů, protože při dobré péči láhev vydrží i několik let.
A když už si rodič myslí, že má hotovo, je rychle vyveden z omylu, protože přijdou různé „lístečky“. Příspěvek na pracovní sešity, příspěvek na výtvarný materiál, třídní fond, rodičovský příspěvek do sdružení. Každý lísteček má částku, která sama o sobě nepůsobí hrozivě, ale v součtu už ano. Všechno samozřejmě „dobrovolné“, nicméně za přesnější formulaci považuji „dobrovolně povinné“, protože v případě nezaplacení všech těchto aktivit, spolků a já nevím čeho všeho ještě se z člověka okamžitě stane „ten, co na nic nepřispěl“.
Prvních deset dnů školy tedy mně osobně připomíná rozjezd malého podniku. Investice je vysoká, návratnost žádná, ale projekt je prý perspektivní. Rodiče přemýšlejí, jestli opravdu potřebují pastelky značkové, nebo by stačily obyčejné. Odpověď je ale předem jasná – když mají všichni ve třídě ty značkové a vaše dítě jako jediné ty jiné, rozdíl je příliš nápadný. A tak rodiče raději sáhnou po stejné značce, jen aby jejich potomci nestáli na okraji dětského kolektivu.
Logisticky se domácnost promění ve skladiště. Aktovka, pytlík na tělocvik, taška na výtvarku, přezůvky do školy, boty na ven. Připomíná to výstroj menší expedice, a ne začátek základní školy. Každé ráno je třeba vše zkontrolovat, před první cestou také podepsat, označit a připevnit. A pak už jen čekat, co dalšího přijde. Protože každý den může přinést nové překvapení – ať už v podobě zapomenuté potřeby, nebo dalšího seznamu.
A když se člověk zastaví a zamyslí, musí se usmát. Prvních deset dnů školy je opravdu slavnostních. Dítě přináší domů první písmenka, první obrázky, první zážitky s novými kamarády. Rodiče zase získávají (ne vždycky) první šediny a zkušenost, že školní docházka je nejen vzdělávací proces, ale také zkouška finanční odolnosti. Peněženka sice zhubne, ale co by pro to dítě člověk neudělal. Vždyť právě tohle je ta investice do budoucnosti, o které všichni mluví, ne? A co na tom, že v tuto chvíli to připomíná spíš nekonečný nákupní seznam než zářnou perspektivu.
