Článek
Do obchodu chodím často a obvykle se tam stane maximálně to, že zapomenu máslo nebo se divím, o kolik zas podražilo pečivo. Tentokrát ale nakupování dostalo jiný rozměr. Nejen kvůli cenám, ale kvůli lidskému chování, které by se, ruku na srdce, mělo občas vystavovat jako exponát v muzeu buranství. A hlavní roli v téhle tragikomedii sehrál jeden postarší pán, kterému zřejmě kdysi ujel vlak se slušným vychováním.
Tentokrát byl nákup trochu jiný, protože jsem na něm nebyl sám – vybírali jsme nějaké drobnosti pro moji máti. Nic světoborného, prostě věci denní potřeby. Z bloumání mezi regály nás vytrhl až zvuk nárazu vozíku; jakýsi starší pán se poměrně velkou rychlostí vyřítil zpoza rohu a když nás zahlédl, strhl svůj vozík naložený pivem směrem k paletě s moukou a narazil do ní. Nutno podotknout, že kdyby to neudělal, vrazil by do nás. Na závodní dráhu by se snad tohle driftování hodilo, ale sem do obchodu určitě ne. A vrchol celého čísla přišel, když dotyčný, namísto omluvy, po nás ještě zařval: „Tak ale pozor sakra!“ Moje máma se samozřejmě lekla – kdo by se nelekl, když na vás někdo takhle vybafne. A já jsem měl co dělat, abych nevypěnil.
Pán, věkem možná dosti blízko mojí máti (je už také v důchodovém věku) tam nasupeně stál, a tvářil se, jako kdybychom mu právě rozšlápli bábovičku. Pohled, kterým by nejraději přikázal celému obchodu ustoupit mu z cesty, a zjevné přesvědčení, že vozík je prodloužená ruka jeho autority. Omluva? Kdepak. Lidskost? Zapomeňte. Místo toho pohrdavý pohled, kterým dával jasně najevo: „Co se tady motáte, ženská, já jdu.“
Neměl jsem jinou možnost než zasáhnout. Protože člověk má právo se bránit – zvlášť když jde o vlastní mámu. Tak jsem tomu chlapíkovi řekl jasně a nahlas: „Vy asi budete poněkud buran, že?“ Přesně takhle to tam padlo. Protože co jiného to bylo? Obyčejné hulvátství, které je tím trapnější, že přichází od někoho, kdo by měl vědět, jak se slušně chovat. Místo aby byl příkladem, předvedl se jako ukázkový příklad toho, co by se opravdu dělat nemělo.
Pán se na mě podíval způsobem, který měl zřejmě vyjadřovat ohromný vztek, nebo snad výhrůžku, ale já jsem v tom spíš četl rozpaky. Ono je totiž těžké argumentovat, když se člověk chová jako křupan a někdo mu to řekne na rovinu. Nebylo třeba žádných nadávek, žádného křiku – stačilo pojmenovat realitu. A realita byla prostá: ten člověk zkrátka byl buran. Mamka se snažila situaci uklidnit, jak už to tak bývá. Starší generace má často sklon „nedělat rozruch“, což ovšem dotyčný stařík příliš nesplňoval. A já jsem si řekl: proč vlastně mlčet? Proč si nechat líbit, že vás někdo téměř srazí, ještě na vás zařve a čeká, že sklopíte hlavu a on bude král?
Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě fascinuje, jak snadno se z člověka může stát hulvát. Stačí trocha frustrace, pocit vlastní důležitosti a je vymalováno. Možná ho rozčílily fronty u pokladen, možná mu nesedla ranní káva, nebo mu při akci došel papír. Ale ať už byly důvody jakékoli, žádný z nich jej neopravňuje se zachovat tak, jak se zachoval.
Tenhle příběh má ale ještě jednu rovinu. Je to odraz toho, jak se ve společnosti často chováme k sobě navzájem. Každý spěchá, každý si myslí, že má větší právo na prostor, a zapomínáme na základní zdvořilost. Přitom právě ona je tím mazivem, které umožňuje, aby se svět netřel o sebe tak bolestivě. Omluva nestojí nic, ale dokáže spravit hodně. Naopak křik a arogance stojí reputaci a zanechávají dojem, že dotyčný vyrostl někde v jeskyni.
Když jsme odcházeli z obchodu, mamka už se usmívala – ona se přes podobné věci umí přenést rychleji než já. Ale mně to pořád tak nějak leželo v hlavě. Přemýšlel jsem, kolik takových „buranů“ člověk potká během týdne. V tramvaji, na úřadě, na parkovišti. A pokaždé jde o totéž – někdo zapomněl na základní pravidla slušnosti.
Možná by stálo za to zavést nějaký kurz pro důchodce: „Jak používat nákupní vozík bez újmy na zdraví okolí“. Teorie by byla jednoduchá: krok první – dívej se, kam jedeš. Krok druhý – když narazíš, omluv se. Krok třetí – nikdy neřvi na nevinné lidi. Praxe by pak spočívala v jízdě mezi regály s plastovými kužely. A kdo by to nesplnil, dostal by zákaz vstupu do supermarketu na týden. Ale dobře, to už je spíš fantasmagorie.
Jisté je jedno: příště, až podobného troubu potkám, budu opět připraven. A pokud se někdo ptá, proč jsem tomu chlapíkovi řekl, že je buran, odpověď je prostá – protože jím jednoduše byl.
