Článek
Někdy má i obyčejná okresní silnice lepší dramaturgii než průměrný díl seriálu Ulice. Stačí pouhé tři postavy, jednoduché prostředí, žádné kulisy – a přesto v tom nechybí napětí, emoce ani morální ponaučení. Co v tom naštěstí chybí, je erotika.
V hlavních rolích se tentokrát představili řidič červeného Fordu Focus, Deryck se svým vozidlem a jedno z těch postarších BMW, jehož řidiče jsem si – nevím proč – automaticky představil jako mladíka kolem dvaceti let s kšiltovkou otočenou dozadu. Tomu by napovídaly i tuningové prvky na vozidle: opravdu velmi nepříjemné světlomety, několik barevných doplňků na laku, „závodní“ spojler a především pak hřmotný zvuk motoru, který byl ovšem způsoben prasklým vlnovcem. Tolik k tuningu.
Několik málo minut jsme jeli naprosto poklidným tempem, které odpovídalo okresní silnici mezi obcemi. Ručička tachometru se držela někde mezi 85 a 90 kilometry za hodinu, oblouky silnice se vlnily krajinou jako řeka v meandrech a život byl fajn. Taková ta chvíle, kdy by člověk mohl málem začít věřit, že i české silnice občas mají něco společného s harmonií. Jenže to bychom nesměli být v ČR a nesmělo by za námi jet to BMW.
To BMW totiž – respektive spíše jeho řidič – se evidentně začal nudit. Možná mu vadilo, že dodržujeme zákon o provozu na pozemních komunikacích, nebo v něm prostě vyvstala nějaká nespokojenost s tím, že z něj nikomu nespadla brada. A tak najednou přišel zvrat a zkrat v jednom: řidič se zkrátka rozhodl, že pobídne celé své koňské spřežení ukryté pod kapotou a nebude se s námi již nadále zdržovat. Blinkr se samozřejmě nekonal – to je u BMW příplatková výbava a tento kus ji zjevně neměl. Následovalo prosté přidání plynu, a najednou jsme byli svědky toho, jak nás to vozidlo za mohutného hřmotu předjíždí. Jeho řidič k tomu ještě připojil oblíbené gesto Mirka Topolánka.
Udělat tento manévr o chvilku dříve, asi by bylo všechno v pořádku. Prostor i čas na to byl. Takže proč až teď? Plná čára, protijedoucí auto – všechno se stalo jen kulisou ve zbytečném osobním příběhu o hrdinství. A aby to mělo grády, BMW se zařadilo a řidiče přede mnou pro jistotu vybrzdilo. Děkujeme, ale další důkaz o intelektuální výbavě jeho majitele již nebyl třeba.
Ocitl jsem se tedy nyní na konci tohoto podivného pelotonu. Tak trochu pozorovatel, tak trochu svědek, který neví, jestli má zpomalit, nebo raději zavřít oči a doufat, že scénář dopadne dobře. Spousta lidí by nad tím asi mávla rukou a nechala to být, ale Focus nebyl z těch, co by takovou potupu přešli bez povšimnutí. Kdepak. Bez váhání se zapojil do děje.
A to je ta důležitá chvíle. Najednou se okresní silnice proměnila v improvizované a poněkud tragikomické divadlo. V prvním dějství BMW předjíždí a provokuje, ve druhém Focus přidává a mění se v neohroženého mstitele. Já zůstávám třetí, v roli tichého svědka s výrazem člověka, který sice nad vším zakroutil hlavou a pomyslel si něco o turovitých, ale jinak mu to bylo tak nějak jedno.
Jaké by to však bylo představení, kdyby nemělo svůj závěr? Ten náš se odehrál v jedné malé obci, u železničního přejezdu. O něm by se bez nadsázky dalo říct, že „jeden jim všem káže“, protože místní řidiči si na něm vzhledem k provozu na trati prostě postojí. A nezklamal ani nyní.
Dveře vozidla přede mnou se pomalu otevřely a z toho malého Fordu Focus se vykolébal překvapivě statný muž. Zamířil k BMW. I u něj se otevřely dveře a jak se ukázalo, skutečně v něm seděl mladík, jehož vzezření nebylo daleko od mojí představy. Vylezl s bojovným výrazem, ale při pohledu na o hlavu a několik váhových kategorií většího soka jej elán velmi rychle přešel.
Nevím, co si tam ti dva vysvětlovali. Tedy, ono to bylo spíše jednostranné vysvětlování s máváním pěstí u nosu. A ačkoliv nejsem příznivcem fyzického násilí a agrese, v některých případech ji z lidského hlediska asi dovedu pochopit. Myšky a vybržďování na silnici nepatří, jsou to, jak se lidově říká, prasárny. Čert vem to, když ohrozíte jenom sami sebe. Ale není třeba do toho zatahovat další lidi.
Každý z nás má na silnici svůj vnitřní limit. Někdo ho má ve formě rychlosti, jiný ve formě trpělivosti. Někteří lidé zkrátka potřebují cítit, že jsou „napřed“, i kdyby to znamenalo předjíždět přes plnou a riskovat nejen život svůj, ale bohužel i těch, kdo zrovna jedou náhodou kolem. A jiní zase musí dokázat, že si nenechají nic líbit – i kdyby to skončilo hádkou a fyzickou potyčkou na přejezdu. Je fascinující, jak snadno se ego mění v palivo. Můžete mít auto za padesát tisíc nebo za pět milionů, ale jakmile dojde na ten vnitřní pocit nadřazenosti, všichni startujeme ze stejné garáže.
Tak mě napadá, že možná právě takhle vypadá současná definice svobody. Každý má volant, každý má svůj směr – a všichni máme pocit, že ti druzí jedou špatně. Silniční pirát možná odjel s pocitem, že vyhrál, ale je to takové Pyrrhovo vítezství. To skutečné přijde až tehdy, kdy zjistí, že celá tahle epizodka byla naprosto zbytečná a nic neřešila. Nakonec mohl být ještě rád, že neodjel s monoklem. Takhle to dopadá, když vaším nejvytrénovanějším svalem je vzpřimovač prostředníčku.
A já? Inu, mně ke štěstí postačilo to, že vše skončilo jen dávkou emocí, a nikoliv dávkou zohýbaného plechu. Protože zatímco oni dva bojovali o… - o co že to vlastně bojovali?? - já jsem měl aspoň čas uvědomit si, že největším luxusem dnešní dopravy není rychlé auto. To je vám na českých silnicích často platné jako slepému leporelo. Tím největším luxusem je dojet v pořádku za svými blízkými, i když to třeba bude o 5 minut později, než jste si mysleli.
