Článek
Jednoho všedního podvečera jsem vyrazil na rychlý nákup nezbytností. Rohlíky, mléko, jogurt – nic, co by stálo za vzrušení. Dokonce se mi dostalo i malého dárku; to když vozidlo kousek od vchodu začalo vyjíždět ze svého parkovacího místa. Ideální stav. Zastavil jsem, zapnul směrovku a čekal, až vyjede vůz přede mnou. Ideální scénář.
Jenže v tu chvíli se z druhé strany přiřítilo velké SUV a bez mrknutí oka vklouzlo na místo, které jsem měl před sebou. Blinkr jsem měl zapnutý, můj záměr byl zřejmý. Přesto byl výsledek jasný: místo je jeho, já zůstávám stát.
Chvíli jsem zvažoval, jestli to nechat být. Ale pocit, že vás někdo ignoroval, je silnější než touha po klidu. Vystoupil jsem tedy a zaklepal na okno. Řidič stáhl sklo na pár centimetrů a s kamennou tváří řekl: „Já vás neviděl.“ Přitom mé blinkry blikaly tak intenzivně, že pokud by se poblíž mého vozu nacházel epileptik, hrozilo by to katastrofou. Slušně jsem požádal, zda by mohl odjet. „Nemůžu, už tady stojím,“ zazněla odpověď.
Publikum se začalo tvořit okamžitě. Paní s taškou zpomalila, muž ve vedlejším autě pootevřel okno, další lidé přihlíželi z povzdálí. Parkoviště se změnilo v improvizované hlediště. Řidič SUV přidal ještě větu: „Na parkovišti žádná pravidla nejsou.“ Argument, který nelze vyvrátit logikou, protože jejím smyslem je logiku popřít.
Nakonec couvnul. Demonstrativně pomalu, aby všem ukázal, že jde o jeho gesto, nikoli vstřícnost. Omluva žádná. Já zaparkoval a došel si pro nákup. Jenže nepříjemný pocit, že základní slušnost se z parkoviště vytratila, zůstal.
Takové drobnosti by šlo přejít mávnutím ruky, kdyby v sobě nenesly širší poselství. V tom krátkém incidentu se obnažila naše schopnost – nebo spíše neschopnost – dodržovat nejen psaná pravidla, ale i ta nepsaná.
Pravidla všichni známe, ale často fungují jen tehdy, když se nám hodí. Jakmile se nehodí, vytahujeme kouzelné věty typu „to tady neplatí“ nebo „to je jen parkoviště“. Z rámce společného života se pravidla stávají orientačním doporučením. A pokud každý jedná podle vlastního výkladu, zůstává jediným měřítkem síla – kdo je rychlejší, hlasitější nebo drzejší.
Bez zajímavosti není, že se u podobných incidentů vždy vytvoří publikum. Lidé se zastaví a sledují, ale málokdo zasáhne. Všichni chtějí vidět, jak se věc vyvine, ale nikdo nechce být aktérem. Mobilní telefon v ruce diváků navíc dává každému incidentu šanci stát se virálním videem. Najednou nejde jen o to, kdo zaparkuje, ale i o to, kdo bude na internetu vypadat hůř. A většině podobných samozvaných filmařů ani nevadí, že se podobné záběry bez svolení aktérů na internetu objevit ani nemohou.
Samotná podstata sporu je vlastně naprosto banální. Ve skutečnosti nešlo o parkovací místo. Šlo o uznání. O to, že když stojím se zapnutým blinkrem, očekávám, že druzí respektují můj záměr. Je to nepsaná dohoda, která umožňuje, aby se společný prostor nezměnil v chaos. Pokud ji někdo poruší, nejde jen o ztrátu místa, ale o pocit, že naše jednání je zcela přehlédnuto. A ten pocit člověka naštve víc než samotná komplikace.
A pak je tu otázka ustoupení. V moderní společnosti se ustoupit rovná prohře. Přitom skutečná síla je právě v tom, že dokážeme nechat být, kývnout, říct „prosím, jen jeďte“. Jenže pokud lidé vnímají každý ústupek jako ponížení, i banální parkování se promění v malou válku.
Může se zdát přehnané vyvozovat ze scény na parkovišti závěry o společnosti. Ale právě takové situace jsou pomyslným lakmusovým papírkem. Ukazují, jak umíme respektovat nepsané dohody, jak zvládáme frustraci a jestli dokážeme dát najevo prosté uznání.
Banální konflikt se tak stává malou laboratoří soužití. Pokud v ní selháváme, znamená to, že se něco podobného děje i jinde – na silnicích, v obchodech, v politice. A dokud se budeme bránit gestům slušnosti s výmluvou „už tady stojím“, žádná pravidla nás nespasí.
Úvaha na závěr:
Největším problémem není parkovací místo, ale naše neochota vidět druhého. Schopnost kývnout, ustoupit a říct „promiňte“. A to je, paradoxně, mnohem horší než fakt, že si pro ty rohlíky dojdete o minutku později.
