Článek
Najít v dnešní době zubaře v Česku je někdy těžší než sehnat lístky na koncert Green Day. Statistiky to potvrzují – podle České stomatologické komory je u nás dlouhodobě nedostatek zubních lékařů, zejména na venkově. Ordinace jsou přeplněné, nové pacienty často nepřijímají a člověk se občas cítí, jako by nehledal zdravotní službu, ale zlatý poklad kapitána Hooka zakopaný hluboko v zemi.
Já jsem se s tím potýkal na vlastní kůži. Moje dlouholetá zubařka, zkušená dáma, odešla do důchodu. Což o to, bylo to zasloužené – ale pro mě to znamenalo začít znova, postavit se na startovní čáru a hledat nového specialistu, který se postará o to, aby se mi v puse neotevřelo panoptikum kazů.
A štěstí se na mě zpočátku usmálo. Dostal jsem se k mladé doktorce, která (alespoň podle mě) musela být relativně čerstvě po promoci. Sympatická, sebejistá, s přístupem, který byste čekali spíš od ostřílené matadorky. Takový ten typ, co asi prošel celou fakultu s červeným diplomem a ještě zvládal psát poznámky pro půlku ročníku. Precizní, svědomitá, pečlivá. Šprtka v tom nejlepším smyslu slova – a to říkám s úctou. Člověk měl pocit, že i kdyby mu měla v puse vybuchnout jaderná hlavice, ona by si s tím poradila. A tak jsem ji nějakou dobu spokojeně navštěvoval a věci v mé dutině ústní se měnily k lepšímu.
Jenže, jak už to bývá, nic netrvá věčně. Po nějaké době se dotyčná doktorka odstěhovala a já se ocitl v dalším kole hry „Na lovu“, ovšem ve verzi, kdy se kořistí má stát zubní lékař. Dlužno podotknout, že jsem tentokrát nemusel chodit daleko – ve stejném zdravotnickém zařízení byla další mladá doktorka, která zrovna přijímala pacienty. Tentokrát jsem ale narazil na přesný opak; ona byla z úplně jiného světa. Když jsem přišel s hlubokým kazem, jen pokrčila rameny a oznámila, že mi s tím nepomůže. Místo toho mi nabídla termín ke kolegovi – za měsíc, a to jen na konzultaci. Představte si, že máte v puse díru jak Gotthardský tunel a někdo vám řekne: „Uvidíme se za čtyři týdny, ale zatím s tím nic nedělejte.“
Ani u jednodušších zákroků se situace nezlepšila. De facto ke každému úkonu si musela přivolat kolegu, aby jí asistoval nebo radil. A když přišlo na vytržení dětského mléčného zubu (ne, opravdu ne mého), dopadlo to tak, že se zub doslova rozletěl na kousky. A samozřejmě vzniklou situaci za ni opět musel vyřešit kolega. V tu chvíli jsem si říkal, že stomatologie asi nebude obor, ve kterém by tato osoba měla pokračovat. Ne proto, že je mladá a nezkušená – každý nějak začíná – ale protože u lékaře pacient očekává především jistotu a odbornost. A to je něco, co se nedá nahradit papírem z univerzity ani nadšeným úsměvem. To člověk musí mít v sobě.
Celý tenhle příběh je vlastně takovým okénkem do širšího problému: zoufalého nedostatku kvalitních zubařů. Tam, kde chybí odborníci, pacienti často berou, co je. Prostě proto, že nemají na výběr. A tak se ocitáme v situacích, kdy se můžeme radovat, že narazíme na někoho svědomitého a schopného, ale zároveň riskujeme, že vedle v ordinaci čeká někdo, kdo se na svůj obor hodí asi jako já na tanec u tyče.
Důvodů je víc. Zubaři se koncentrují ve velkých městech; lepší infrastruktura a větší koncentrace pacientů a z toho pramenící finanční motivace. Menší města a venkov naopak zůstávají často zcela bez ordinace, a lidé pak musí dojíždět desítky kilometrů. Přitom nejsme žraloci a zuby máme jen jedny – a když se pokazí, oprava nebývá levná ani jednoduchá. Navíc se stále častěji setkáváme s tím, že některé ordinace fungují především na přímé platby a pacienti spoléhající se jen na zdravotní pojišťovnu se dostávají na řad… no, řekněme „později“.
Dopad je znát napříč generacemi. Starší lidé, kteří byli zvyklí na „svého“ lékaře třicet let, dnes často stojí před nemožným úkolem najít někoho nového. Pro mladé rodiny je to zase stres v momentě, kdy dítě začne zuby teprve objevovat – a oni mají řešit, že nejbližší dětský zubař přijímá nové pacienty až za půl roku. A dospělí v produktivním věku? Ti si mezi pracovní schůzkou a domácími povinnostmi hledají skulinku, kdy odjet padesát kilometrů na plombu, a ještě mít štěstí, že se jim to kryje s ordinační dobou. Naštěstí alespoň to se dá v zaměstnání vyřešit propustkou, i když leckterý zaměstnavatel nad tím bude hudrovat.
Návštěva zubaře není nic, na co by se člověk těšil, a když už se odhodlá, čeká alespoň profesionální přístup a jistotu, že o něj bude dobře postaráno. Místo toho se někdy dočká odkladu, neochoty nebo nejistoty. Vtipné na tom není nic, ale člověk si občas pomůže sarkasmem: zatímco o auto se vám postará každý druhý servisák do druhého dne, na zuby, bez kterých se neobejdete, kolikrát čekáte jako fanatici v Brně na otevření pobočky Popeye’s.
Možná by stálo za to, aby stát i komora stomatologů hledali efektivní cestu, jak zubaře nejen vychovávat, ale také motivovat, aby zůstávali v regionech a přijímali pacienty. Protože jinak nám nezbude než doufat, že se mezi mladými doktory znovu objeví další „šprtka“ s červeným diplomem – a že nám hned tak neuteče jinam. A kdyby náhodou ano, asi začnu uvažovat o preventivním životě na tekuté stravě. Jen doufám, že k tomu nebudu potřebovat další konzultaci s odborníkem – protože termín bych možná dostal až na příští rok.
