Článek
Dnes přejeme Milenám. Nositelky se pyšní jménem slovanského původu a dle původu jména by měly být vždy milé a milující. Podle serveru Kdejsme je Milen v republice 24 051. Mezi známé nositelky patří například herečky Dvorská, Steinmasslová nebo Kunis, já si ale při vyslovení tohoto jména okamžitě vzpomenu na chutnou čokoládovou tyčinku. Ostatně, to je pro mnohé muže jediná Milenka, kterou mají povolenou.
24. leden je takovým dnem dopravy a cestování. V našich končinách během tohoto dne v roce 1937 oznámil tehdejší ministerský předseda vlády Hodža, že se po mnohých neúspěšných návrzích Praha konečně dočká podzemní dráhy. Dokonce se začalo i s přípravami, aby se stihla první trasa otevřít při příležitosti světové výstavy, která se měla v roce 1942 v hlavním městě konat. Události následujících let však neumožnily ani výstavu, ani metro. Práce byly zastaveny. Stejného osudu se dočkala Česko-slovenská dálnice. I ta měla již několik plánů a návrhů za sebou. Ta se ovšem nacistickému Německu „do krámu“ hodila, a tak s ní počítali. 24. ledna se započalo se stavbou, štábní kapitán Chmel v chřibském lese symbolicky zaťal sekeru do kmene stromu. Karla Chmelu již zřejmě mnozí lidé neznají. Ale je to právě tento muž, který dal dálnicím jméno. Do té doby se nazývaly autostrádami nebo se používalo německé slovo Autobahn či počeštěná verze autodráha. Velitel Stavby dálkových silnic Nosek pak napsal na ministerstvo obrany dopis, kde navrhoval právě Chmelovo pojmenování a hle - ujalo se. Do Česko-slovenské dálnice ale hodila válka také vidle a stavba byla ukončena. Dodnes jsou v Česku k vidění nedostavěné úseky a mosty, které vedou odnikud nikam. Dalšími 24. ledny, jsou roky katastrof a neštěstí, které se udály. V roce 2011 zahynulo 35 lidí při teroristickém útoku na moskevské letiště a minulý rok zemřel strojvedoucí a dalších 20 lidí bylo zraněno, když na přejezdu u Dolní Lutyně zůstal viset kamion, a tak došlo ke srážce s vlakem.
A ještě jednu událost si připomeneme. Ta totiž zapříčinila, že se odhadem 300 tisíc lidí zvedlo ze svých domovů a odcestovalo žít jinam. 24. ledna 1848 totiž vypukla tzv. Kalifornská zlatá horečka. Toto davové šílenství a touha po bohatství odstartovaly nálezem žlutého kovu při stavbě pily a trvala až do roku 1855. Do Kalifornie se sjížděli lidé nejen z okolí, ale takřka ze všech kontinentů. Zlata totiž bylo tolik, že se dalo sbírat rukama ze země. Během prvních pěti let se vytěžilo odhadem 370 tun zlata v hodnotě 16 miliard dnešních dolarů. Později se nálezy tenčily, prospektoři vymysleli lepší a složitější způsoby těžby a tu pak začaly přebírat firmy. Jednotlivci se pak vraceli domů, minimálně do roku 1861, kdy vypukla další velká známá vlna Zlaté horečky.
Ta kalifornská ale měla důležité následky. Právě díky ní přišel rozmach ve všech oblastech života. Stavěly se školy, kostely i města. Například San Francisko bylo ještě v roce 1846 osadou s 200 obyvateli. O šest let později jich měla 36 tisíc. Kromě měst se budovala i infastruktura. Rozvinulo se zemědělství, farmy rostly jako houby po dešti, do módy přišly parníky a železnice protnula Kalifornii s východním pobřežím, tedy napříč Spojenými státy. Díky zlatu a rozvoji se stala v roce 1580 Kalifornie samostatným americkým státem. Zlatá horečka měla ale samozřejmě i svá negativa. Ať už šlo o vyhánění indiánů nebo špatný vliv na přírodu a životní prostředí.
24. leden je rezolucí OSN Mezinárodním dnem vzdělávání. Tak snad vám i tento článek také něco nového přinesl.
