Článek
Pokud spadáte do poslední kategorie, tak to jistě znáte. Vidíte velkého chlupáče a vše se ve vás sevře. Panebože, jen ať se nepřibližuje. Ať ho pořádně drží. Co když se utrhne? On mě určitě kousne… Hrdlo se vám svírá, žaludek stahuje, krve by se ve vás nedořezal. A v hlavě lítá pořád dokola jedna myšlenka: Ten pes to určitě ví, že se ho bojím. On to vycítí. A právě kvůli tomu na mě určitě zaútočí.
Myšlenka, že psi dokáží vycítit náš strach, není daleko od pravdy. Jejich čenichy jsou vybaveny 200 - 300 milióny čichových receptorů, které dokáží zaznamenat i ty nejjemnější rozdíly. Člověk, který je v panice, se více potí, jeho tělo vysílá jasné signály a nejde jen o signály pachové. Řeč těla prostě prozradí, že daný jedinec podlehl strachu. A čím více si takový člověk bude říkat: „Hlavně nedávej strach najevo, hlavně se nesmíš bát“, tím více se vnitřně stresuje a podléhá tak svým obavám ještě více. Toto samouklidňování ve většině případů opravdu nepomáhá. Ale je v povaze psa, aby takového člověka opravdu vyhledával a svádí lidský strach k útoku?
V letech 2017 a 2024 provedli vědci studie, které se zaměřovaly právě na mezidruhový přenos emocí prostřednictvím tělesných pachů, takzvaných chemosignálů. A obě studie potvrdily jedno - psi na lidské chemosignály opravdu reagují. Mezidruhová komunikace je tedy díky chemosignálům opravdu možná a dost ji usnadňují. Psi reagovali na tři emoce člověka a vědci sbírali informace o chování psů, jejich tepové frekvenci a srdeční aktivitě i stresových indikátorech poté, co přišli s chemosignály do kontaktu. Výsledky, týkající se strachu, ale vyvrátily zažitý mýtus, že pes, který vycítí strach, má tendence útočit a využít tak paniky člověka.
Psi totiž reagovali přesně obráceně. Strach nevnímali jako slabost a bojácného člověka jako snadný cíl. Naopak. Sami se ocitali ve stresu a emoce se na ně přenášela. Byli tak obezřetnější, opatrnější a nedůvěřiví. Ze situace měli tendence spíše odcházet. A v novější studii, kde byly chemosignály v miskách se psím krmivem, bylo patrné, jak se k nim přibližovali váhavěji, pomaleji a rozhodně ne v klidu a uvolněně. Pes, který cítí váš strach, se tedy nemění v krvelačnou šelmu. U citlivých psů naopak dochází k přenosu emoce a ten se tak sám cítí nekomfortně. Útok může přijít až ve chvíli, kdy se sám pes cítí bezprostředně ohrožen a je zahnán takříkajíc do kouta. Jde ovšem až o reakci v krajních případech, kdy už zvíře neví kudy kam.
Pokud vás výsledky studií neuklidnily, pojďme si říct, co můžete dělat proto, abyste zůstali co nejvíce v klidu a s vámi i daný pes:
1. Ovládejte své tělo a zaměřte se na dýchání
Řeč těla je důležitým aspektem a komunikačním kanálem. Nejen v rámci interakce člověka s člověkem, ale právě i ve vtahu k jiným druhům. Psy nevyjímaje. Napjatý postoj, pokrčená ramena nebo ukvapené pohyby mohou vnímat jak hrozbu. Proto se snažte zůstat uvolnění a držte paže podél těla. Dělejte pomalé, záměrné pohyby. Dýchání také hraje roli. Hluboké, klidné dýchání uklidňuje nejen vás, ale také signalizuje psům, že jim nehrozí žádné nebezpečí.
2. Vyhněte se očnímu kontaktu
Přímý oční kontakt lze ve zvířecí říši interpretovat jako výzvu nebo agresi. Dívejte se raději mimo, klidně na zem před psa, tak abyste jej měli stále v zorném poli. Ale vyvarujte se pohledům přímo do očí. Pohledem mimo dáváte psovi najevo, že pro něj nejste hrozbou a že se mu chcete vyhnout. Zároveň pomáhá mluvit tiše a uklidňujícím způsobem, čímž signalizujete, že máte mírumilovné úmysly. Že na psa prostě „nevrčíte a neštěkáte“.
3. Dodržujte bezpečnou vzdálenost
Nikdo nemá rád narušování osobního prostoru. O to více ne, cítí-li se v ohrožení. Pokud je to možné, ustupujte pomalu dozadu nebo do stran, abyste zvětšili vzdálenost. Neotáčejte se k psovi zády, mohlo by to být interpretováno jako únikové chování, které by následně mohlo probudit lovecký instinkt zvířete. Pokud se psovi nemůžete vyhnout, zůstaňte v klidu a počkejte, dokud pes neztratí zájem a neodejde. Ve většině případů si pes uvědomí, že nepředstavujete žádnou hrozbu a stáhne se.
