Když média tvoří dějiny: Našly se Hitlerovy deníky

Touha po senzaci, falešné zprávy a příběhy překrucující fakta jsou v dnešní digitální době kulturní normou. Internetoví hackeři, podvodníci na Tinderu a telefonní šmejdi jsou běžným jevem a rruku na srdce - kdo z nás se někdy nedopustil menší úpravy ve Photoshopu nebo nepoužil pěkný filtr, aby představil alespoň o trošku lichotivější verzi své reality? Klam je dnes všudypřítomný a mnohá média mají motivaci vytvářet lákavé clickbaitové příběhy ve snaze získat zhlédnutí, kliknutí, stažení, odběratele a nakonec - příjmy z reklamy.

V době před nástupem digitálních technologií byla situace trošku jiná. Neplatilo to sice plošně, ale rozhodně daleko více než v dnešní době panovala důvěra, že co je v novinách nebo televizi, musí být prostě pravda. Ale i tehdy se občas objevily trhliny v tomto světě vzájemné důvěry. A jedna z nich otřásla světem jako globální zemětřesení. To, co začalo jako neskutečná mediální bomba a exkluzivní zpráva německého zpravodajského magazínu, se brzy proměnilo v jeden z nejproslulejších žurnalistických skandálů na světě. Vítejte v roce 1983, kdy svět oblétla fantastická zpráva - objevily se Hitlerovy deníky!

Jak k celé skandální senzaci došlo? Vše vzešlo od skupinky mužů, které spojoval zájem o nacistické artefakty a jejich sběratelství. Jedním z nich byl Gerd Heidemann. Heidemann byl považován za jednoho z nejlepších reportérů Sternu. Byl uznávaným válečným zpravodajem, držitelem prvního místa World Press Photo za rok 1965, spisovatelem a investigativcem. Byl známý tím, že se v redakci objevoval jen zřídka, často mizel na celé týdny, aniž by komukoliv sdělil, kde se nachází a bylo mu to tolerováno, protože pak většinou přišel s nějakou mediální bombou. A teď tomu nemělo být jinak. Heidemann se 3 roky předtím seznámil s Fritzem Stiefelem. I ten byl nadšeným sběratelem a reportér mu chtěl nabídnout některé ze svých kousků k prodeji. Během schůzky se Stiefel reportérovi pochlubil něčím, co by obrátilo dočasné znalosti o Adolfu Hitlerovi naruby - ukázal mu Vůdcův autentický deník.

Stiefel získal tento svazek od jistého obchodníka s uměním - Konráda Fischera. Stiefel si nemohl obchodníka vynachválit. Právě díky němu se dostal i k dalším písemnostem a dokonce i obrazům a originálům básní, které německý Vůdce ještě za dob první světové války v zákopech psal. Pravostí si byl jistý. Nechal si je zhodnotit uznávaným německým historikem Eberhardem Jäckelem, který je porovnal spolu s dalšími osobními Vůdcovými písemnostmi ze Stiefelovy sbírky a shodu potvrdil. Deníků mělo být celkem 27.

Mít je ve své sbírce je snem každého, kdo se o Třetí říši zajímá. A hlavně - kolik neznámých informací se v nich musí skrývat. Jejich hodnota musí být nevyčíslitelná. Tohle vše létalo Heidemannovi hlavou. Byl totiž úplně stejně bláznivým sběratelem. Ostatně, vlastnil dokonce Göringovu jachtu Carin II, na které se pak také sešli a kterou dával reportér do kupy. Nebylo to jediné spojení s bývalým říšským maršálem a velitelem Luftwaffe. V letech 1976 až 1981 totiž s jeho dcerou Eddou Göringovou žil. Heidemannovi se v poslední době ale moc dobře nevedlo, zadlužil se právě i kvůli renovaci nacistické jachty a na objevu deníků by se dalo krásně zbohatnout. Okamžitě za celý soubor nabídl milion marek. Stiefel souhlasil.

Původní plán byl, že si deníky nastuduje a pak je prodá, sám za sebe. Měl kontakty na bohaté sběratele i historiky, kteří by mu za takový unikát jistě vyplatili daleko více a tím by měl vyřešený jak milion pro prodejce, tak zisk pro sebe. S nečekanou možností se svěřil svému nadřízenému v novinách, kterému důvěřoval, Thomasi Waldovi. Ten měl na starost právě historii a byl z nálezů stejně překvapený, jako Heidemann. Okamžitě ho začal přesvědčovat, aby do toho zasvětil i Stern. Tohle z nás udělá totální hvězdy, říkal mu. A Heidemann souhlasil.

Ještě v dubnu se sešli vybraní jedinci z historického oddělení na Carin II a vášnivě se diskutovalo o denících. Musíš je mít všechny, potřebujeme vědět, kde do teď byly, jak přežily válku… Tyto a spousty dalších otázek a pokynů zahltilo Heidemanna. Ten se snažil pátrat na vlastní pěst (Stiefel mu nechtěl prozradit, kdo je ten tajemný obchodník, prý z důvodu přání samotného Fischera), ale zatím bezúspěšně.

Až v září 1980 dostal skvělý tip. Krátce před koncem války se totiž v Bavorském lese zřítilo letadlo, které mělo údajně startovat z Berlína a na své palubě odvážet tajné dokumenty. A že právě mezi nimi mohly být i ony deníky. Heideman se tedy vydal pátrat na místo katastrofy a skutečně - objevil památeční hroby a to jej jen utvrdilo v přesvědčení, že jsou svazky pravé. Proto zvýšil svou nabídku na dva milióny marek, aby o obchod nepřišel a doufal, že se nabídka k tajemnému obchodníku opravdu dostane. A dostala - Heidemann se s Fischerem spojil a muži se pak v lednu 1981 opravdu sešli.

Den před setkáním se reportér sešel i s nejvyšším vedením celého nakladatelství. Společně se domluvili, že musí vše zůstat v tajnosti, nesmí o ničem vědět ani vlastní redakční rada, musí se všemi prostředky zabránit úniku informací. Musí to být pro svět šok, až s tím Stern opravdu vyleze na světlo boží. Heidelmann dostal pověření nabídnout dva milióny marek a s tím šel následující den na schůzku s majitelem deníků.

Ze setkání odjížděli oba muži nadmíru spokojeni. Heidemann se svěřil, že podle jeho pátrání se deníky ztratily z paluby havarovaného letadla, Fischer mu jeho hypotézu potvrdil s tím, že takový plán (tedy převoz Junkersem z dobývaného Berlína) dokonce v posledním svazku samotný Hitler zmiňuje a že je tomu opravdu tak. Pak reportérovi prozradil, jak se deníky dostaly až do jeho rukou a že ale nemá všechny, tři by měly být v Západním Německu a tři ve Spojených státech. Ale to že nebude problém, za náležité platby a trošku času je dokáže shromáždit všechny. Podmínkou je jediné - držet vše v tajnosti a hlavně - nikdy a nikde nezmiňovat žádné osoby, které obchodník reportérovi řekne, včetně jeho samotného. Heideman vše potvrdil - diskrétnost především. A tak si muži plácnou, Fischer deníky prodá Sternu.

O čtrnáct dní později, 13. února 1981, získává vydavatelství první tři svazky. Za každý vyplatí 85 tisíc marek. Deset dní nato podepisuje s Fischerem opravdovou smlouvu. Podle ní získávají Heidelmann a Walde jako jediní práva na autorské zpracování deníků a podíly z pozdějších výnosů, zároveň se nesmí o denících nikdo nikde zmiňovat a vše musí zůstat až do vydání přísně tajné - dokonce i před vlastními lidmi v redakční radě. Kromě představenstva a týmu z historického oddělení nemá nikdo o denících ani ponětí. To se změní v polovině května, kdy chce redakce poslat Heidemanna do Turecka kvůli atentátu na papeže. Vedení vydavatelství potřebuje reportéra tady, v Německu a tak do tajného projektu zasvětí i šéfredaktora. Ten samozřejmě Heidemanna nikam nepošle - Hitlerovy deníky jsou přeci naprostá novinářská senzace a mají jasnou přednost.

Ve Sternu jsou na nacistickou historií specialisté. Ví, že téma táhne a tak tam velmi často nějaký ten článek či výpovědi vycházejí. Zároveň ale mají také své zkušenosti s tím, že je čas od času nějaký historik osočí z plagiátorství. Stalo se tak například u vydání domnělé Hitlerovy básně Der Kamerad. Ta pocházela ze sbírky již zmíněného Stiefela a ten ji získal právě od Fischera. Od toho Fischera, který má nyní deníky. V případě básně se ukáže, že vyšla až dvacet let poté, co ji měl Hitler napsat a autorem je někdo jiný. Nicméně, Fischer dodá dva znalecké posudky, které reportéry uklidňují a pochybnosti rozptýlí. Přesto pro jistotu šéfredaktor posílá Heidemanna znovu na průzkum nálezu spadlého letadla. Na místě se dozvídá od očitých svědků, že po pádu celé letadlo shořelo a zbyla jen okna. Ani tato informace jej ale neodkloní od naprosté důvěry v pravost deníků.

A dokonce s ním nepohne ani okamžik, kdy bývalému generálu SS Wilhelmu Monkemu, kterého osobně zná, čte úryvky z deníků a Mohnke jej opravuje, že některé poznámky fakticky nesedí. Námitky generála považuje za mýlku. (Monke mu byl i s dalším SS generálem Wolfem na svatbě. S druhým jmenovaným zase podniká cestu po Jižní Americe, navštěvuje nacisty, kteří se skrývají, například válečného zločince Klause Barbieho a mimo jiné - dělá Wolfovi pobočníka)

Stern věří, že má v ruce něco, co změní dějiny. Navyšuje nabídku za jeden svazek na 100 tisíc marek, posléze na 200 tisíc a v srpnu 1981 schvaluje nákup části deníků za jeden milion marek. Nakonec časopis nakoupí práva za 9,34 miliónů. Do obchodu zatáhne i své zahraniční partnery, například britský Sunday Times, tvrzením, že Hitlerova biografie Mein Kampf i celá historie Třetí říše budou muset být kvůli odhalením v denících, které poskytují dosud nevídaný vhled do Hitlerových osobních myšlenek a pohnutek, zásadně přepsány.To si nechce nikdo nechat ujít.

Zatímco se čeká, než Fischer dodá další svazky, dochází ke znaleckým expertizám. Části deníků putují během roku 1982 od experta k expertů. Ti je porovnávají s dalšími Hitlerovými písemnostmi, častokrát právě s těmi, které též pochází od obchodníka Fischera. A tak jejich pravost potvrzují kriminalisté ve Švýcarsku, odborník na písmo v USA, věhlasní historikové Hugh Trevor-Roper a Gerhard Weinberg, i domácí orgány jako Zemský úřad kriminalistiky Porýní-Falcko či Federální archiv. Jen celoněmecký kriminalistický úřad si nechává dobu na rozmyšlenou a svazek analyzuje důkladněji a více, než jen co do obsahu a písma, a tak se na jeho výsledky zatím čeká.

O jejich pravosti po těchto krocích už pochybuje málokdo. Tedy, minimálně z okruhu těch mužů, kteří vidí zisky. Kritici se najdou. Například bývalí pobočníci Schulze Kossens a von Below tvrdí, že si Vůdce žádné deníky nepsal, ba naopak - o psaní denních zápisků se několikrát vyjadřoval pohrdavě a navíc - jeho zdravotní stav, obzvláště po roce 1944, by mu ani takovou soustavnou denní činnost neumožňoval. Někteří se také ptali, jak je možné, že jsou deníky psány bez chyb, bez škrtání, bez oprav, jako by spíše byly knihou, než denními poznámkami. Podezření vzbuzovalo i Heidemannovo mlžení ohledně toho, jak se k deníkům dostal. Také samotná vazba byla terčem pochybovačů. Místo iniciálu AH bylo na obalu knihy FH. Ale spekulace, že to je úmysl a znamená to například Führer Hitler nebo Führer-Hauptquartier, zněla věrohodně a tak se tato podivnost více neřešila. Stejně, jako se neřešil fakt, že Fischer původně mluvil o 27 denících, po zvýšení ceny za svazek se ale objevovali další a další a nakonec jich Stern nakoupil skoro třikrát více.

Nikdo už nechtěl čekat. Posudky grafologů hrály pro Stern, námitky byly smeteny ze stolu, byly ve hře milióny marek. Navíc už informace o denících prosákly na veřejnost. A tak v dubnu 1983 vychází článek o nálezu deníků s tím, že v nejbližší době začne vycházet série s jejich obsahem. To vyvolalo naprostou bouři. O tři dny později, 25. dubna, je svolána velká tisková konference, na kterou se přihlásí 27 televizních štábů a 200 novinářů. Předsedá jí vedení Sternu, Heidemann a dokonce s nimi odpovídá na otázky i taková kapacita jako Trevor-Roper. Probíhá bouřlivá debata, obrázky letí do celého světa. Heidemann s knihou v černých deskách a červenými pečetěmi pózuje fotografům. Celý svět je u vytržení. Kritici jsou překřikováni. Své námitky přímo na tiskovce přednesl i britský historik David Irving, který se nebál říct, že podle jeho názoru nemohou být deníky pravé. Heidemann se ohání potvrzeními pravosti od expertů z Evropy i Ameriky a veřejnost šílí - chce deníky číst.

A redakce jí to chce dopřát. O tři dny později začíná vycházet speciální číslo se slibovanou sérií, včetně úryvků z deníků. Náklad vzroste o 400 tisíc výtisků oproti obvyklým 1,8 milionu, překračuje tak o 200 tisíc magickou hranici 2 milionů a prodává se s příplatkem půl marky oproti běžné ceně časopisu, která činí 3 marky. A jde pořádně na dračku. Zároveň přicházejí nabídky spolupráce i z jiných světových mediálních domů. Zájem je z Ameriky, Francie, Itálie. Manažeři Sternu si mnou ruce. Povedlo se to!

Co si lidé mohli v prvních číslech přečíst? První zápisek je z 19. listopadu 1932 a začíná slovy: „Od této chvíle budu zaznamenávat své politické plány a myšlenky, abych je jako každý politik zachoval pro potomky.“ Hitler se věnoval denním povinnostem i problémům běžného života, stejně jako politice a toho, co se kolem něj děje. Čtenáři hltali střípky z jeho soukromí, kde například píše: „Na Evinu žádost jsem se nechal důkladně vyšetřit svými lékaři. Nové pilulky způsobují silné nadýmání a, jak Eva říkala, zápach z úst.“ nebo se rozčiloval na aférami říšského ministra propagandy Goebbelse s tím, že „prostě podobné problémy s ženami svým spolupracovníkům zakáže vyhláškou a hotovo“. Řeší let svého zástupce Rudolfa Hesse do Velké Británie. Zmiňuje se o říšském vůdci SS Himmlerovi jako o „zrádném chovateli drobných zvířat s touhou po moci“ a „neprůhledném typu účetního“. Sám sebe se ptá, jestli má nechat Angličany z obležení u Dunkerku uniknout nebo ne a „co na to asi Churchill“. Mnohé překvapuje a děsí tak trochu jiný pohled na Hitlera, který se náhle nejeví tak „zlý a šílený“, když si sám do deníků zaznamenává lítost nad židovským pogromem (známým jako Křišťálová noc), s tím, že „kvůli rozbíjení skla“ přichází hospodářství o miliony a komentuje to slovy: „Jsou tito lidé snad šílení? Co si o tom pomyslí zahraničí?“ Senzaci vyvolávají i Vůdcovi plány na zřizování židovských osad na východě, kde by Židé mohli v pohodě žít dál. To bylo v přímém rozporu s tím, co se do teď vědělo!

Deníky byly fantastické. Lidé je hltali. Stern znal najednou celý svět. Konkurenční Spiegel okamžitě zahájil kampaň, že jde o podvod a nazval články Sternu za „blábolení“. Kdo chtěl věřit, věřil. Kdo nechtěl, nevěřil. Šílenství trvalo něco málo přes týden. Než přišla chvíle, kdy se z „nálezu století“ stala „mediální aféra století"! A právě o tom bude pokračování tohoto článku.