Hitlerovy deníky: Největší německý mediální skandál dvacátého století

Psal se šestý květen roku 1983. Německá tisková agentura zveřejnila posudek, na který se stále čekalo. Ano, šlo o ten ze Spolkového kriminálního úřadu, kterému to trvalo déle a redakce Sternu už na něj nechtěla čekat - vždyť přeci - většina všech ostatních pravost potvrdila. Jenže - tento úřad nedal jen na srovnávání písma podle jiných předložených písemností. Úřad se spojil s Ústavem pro materiálové zkoušky a společně podrobily svazky pečlivé analýze. Písmo, papír, pečetě, pečetní šňůry, inkoust - zajímalo je všechno. Verdikt? Bez jakýchkoliv pochyb - falzum!

V prohlášení o nepravosti argumentovali prezident archivu Boom a zástupce Spolkového kriminálního úřadu Werner následujícími důkazy. Papír v sešitech při testu pod ultrafialovým světlem fluoreskoval. To prozradilo přítomnost optických zesvětlovačů, které se začaly při výrobě papíru a textilií používat až po roce 1950. Inkoust byl moderní a též nepocházel z válečné doby. Analýza odpařování chloridů potvrdila, že deníky byly napsány v posledních dvou letech. Červené pečetní šňůry byly obarveny reaktivním barvivem, které bylo uvedeno na trh až v roce 1956. Patina na knihách také nebyla autentická a ani celkový styl psaní neodpovídal tomu, jak se podle úřadů v psaném styku vyjadřoval Adolf Hitler. Testy provedené ve Švýcarsku verdikt potvrdily. Stejně tak i několik nezávislých odborníků, kteří už věděli, na co se zaměřit. Hitlerovy deníky byly jasným podvrhem!

Pro Stern to byla katastrofa. Kdyby počkal pár dní se zveřejněním, celosvětová ostuda by jej minula. Takhle si ji musel „vyžrat“. Došlo na veřejnou omluvu, celé šéfredaktorství Sternu podalo rezignaci a časopis utrpěl obrovskou ztrátu důvěryhodnosti, která jej v jisté míře provází ještě dnes. Skandál se stal učebnicovým příkladem selhání mediální etiky a varováním, jak média dokáží „zblbnout“ lidi. Náklad se v dalších měsících propadl na čísla, která dosud Stern neznal. K jeho zániku to ovšem nevedlo, dokázal se postupem času opět zvednout. Také musel obětovat své lidi. Dříve věhlasného Heidemanna tak čekalo vyšetřování a soud. Ten musel s pravdou ven a už následující den vydal časopis informace o obchodníku s uměním, od kterého jejich novinář deníky nakupoval. Konrád Fischer byl odhalen.

A to doslova! Muž, který se tak dosud představoval, totiž nebyl žádný Konrád Fischer, ale Konrád Kujau. Ten se ukázal jako zručný padělatel, který se jen za obchodníka s uměním vydával. Už delší dobu maloval obrazy, které pak vydával za díla Adolfa Hitlera. Jeho vášeň pro malování přeci byla všeobecně známá. A tak toho Kujau využil. Uměl kreslit, znal lidi, kteří sbírali všechno možné - cesta k trhu se mu otevřela dokořán. Dokonale se dokázal přizpůsobovat a sosat ze svých známých jejich zájmy a preference. A tak jednou přišel s karikaturou, jindy s aktem, vše samozřejmě od samotného Vůdce a sběratelé mu mohli utrhat ruce. A to i přesto, že se německý diktátor v dobách svého malování těmito tématy vůbec nezabýval.

Když viděl, jak jednoduchá cesta k penězům to je, začal falšovat všechno možné. Dopisy, dokumenty, básně a jiné texty, dokonce si troufl na ručně psaný „originál“ Hitlerovy knihy Mein Kampf a bylo mu jedno, že byl originál psán na psacím stroji. On měl k prodeji ručně psaný! V souvislosti s touto knihou se mu dokonce povedl i majstrštyk, když prodal „zaručeně pravou“ předmluvu ke třetímu dílu, který samozřejmě nikdy neexistoval. Ale jak se říká, vše má svého kupce. A jak tak Kujau studoval dobové kroniky, aby jeho díla odpovídala době vzniku, napadl jej jeho největší podvod. „Přepíšu to do podoby deníku!“

V listopadu 1975 nakoupil v jednom berlínském papírnictví obyčejné sešity v černých tvrdých deskách a dal se do díla. První Hitlerův deník pokrývající období leden až červen 1935 byl na světě. Aby dílo vyšperkoval, vymyslel pečeti s provázky. A na obal nalepil Vůdcovy iniciály. Ty byly z pozlaceného kovu. Jenže se naskytl problém. Měl „háčka“, ale neměl „áčka“. Nebyl by to ovšem Kujau, aby si neporadil. Prostě místo A použil F. Aby byl dojem z deníku dokonalý, měsíc si nacvičoval psaní fontem, který Hitler používal. Hotové deníky pak poléval stránku po stránce čajem a bouchal s nimi o desku stolu, aby co nejvíce napodobil jejich domnělé stáří. Když pak prodával Fritzovi Stiefelovi obrazy a jiné písemnosti, nahodil udičku. Stifel se chytil. Hitlerovy deníky, ty musí mít! A cestou, kterou už znáte, se dostaly k Heidemannovi, Sternu a posléze až před německý soud.

Ten byl stejně sledovaný, jak vše kolem deníků. Kujau se před ním přiznal k napsání všech 62 svazků. Také se ukázalo, proč je nejdříve znalci hodnotili jako pravé. Byly totiž porovnávány s jinými písemnostmi ze sbírek a ty, jak už správně tušíte, pocházely původně také od Kujaua. Znalci tedy nevědomky srovnávali dvě díla jednoho tvůrce a ta se tak samozřejmě shodovala. U Heidemanna se řešilo, nakolik byl sám obětí a nakolik viníkem celé kauzy. Zároveň se zjistilo, že svého zaměstnavatele vlastně okrádal. Nevyplácel totiž Kujauovi všechny peníze, ale vždy si jistou „provizi“ nechal. Údajně si měl přijít na 2 miliony marek. Rozsudky z osmého července 1985 poslaly oba muže do vězení. Kujau dostal 54 měsíců a Heidemann ještě o dva více.

Oba muži po svém propuštění z aféry těžili i nadále. Kujauovi byl zkrácen trest kvůli rakovině hrtanu, po třech letech byl na svobodě a stal se slavným. Dával rozhovory, vystupoval v televizi, stal se odborníkem na falzifikáty a dokonce si otevřel vlastní ateliér, kdy svá vlastní falza prodával. Ze své slávy těžil až do své smrti v roce 2000, kdy nakonec rakovina zvítězila. Heidemannovi byl osud zpočátku také nakloněn. Po propuštění si žil chvíli královsky - pronajímal si drahé byty, kupoval nová auta a šperky a pořizoval si další nacistické memorabilie, z nichž mnohé byly opět jen Kujauovy padělky. Svůj životní styl si ale udržet nedokázal. Zbytek života strávil závislý na sociálních dávkách a v roce 2008 údajně dlužil jen na daních několik set tisíc euro. V roce 2013 se ještě pokusil vymoci si na vydavatelství Sternu vydání deníků, ovšem neúspěšně. Zemřel v chudobě v prosinci 2024.

A co se tedy dělo se samotnými deníky? Svazky, které se do Sternu nedostaly, padly do soukromých rukou. Část jich byla v držení britské novinářky Gitty Sereny, která se stala šiřitelkou teorie, že deníky sloužily k očištění Hitlera v tom, že o holokaustu nic nevěděl a že zmizelé peníze z kauzy dostala vzájemná podpůrná organizace bývalých příslušníků Waffen-SS. Svazky Sternu byly desítky let uloženy přímo v nakladatelství s tím, že v roce 2013 dojde k předání Spolkovému archivu. To se skutečně stalo, ovšem - až o deset let později. Některé deníky jsou pak u sběratelů v soukromých rukou. Známá je například aukce z roku 2004, kdy byl jeden kousek vydražen za 6500 euro.

V únoru 2023 vyšly všechny dostupné svazky falešných deníků digitálně v odborně komentovaném vydání, použity byly i kopie svazků z pozůstalosti Sereny. Komentář zařazuje deníky do historického kontextu. Vychází i tištěné vydání s předmluvou a historicko-politickou analýzou. Obě vydání se shodují, že šlo o cílený pokus, jak očistit Hitlera a jasné popírání holokaustu. Na konci roku získává Spolkový archiv Gablenz celkem 52 svazků s tím, že zde budou trvale uloženy, vědecky zkoumány a také - v digitální podobě zpřístupněny veřejnosti. Další dva svazky má Dům historie v Bonnu, tři Policejní muzeum v Hamburku a jeden leží ve Fondation Cartier v Paříži.

V únoru 2018 vychází na svět poslední tajemství Hitlerových deníků. Heidemann si všechny schůzky s Kujauem nahrával na magnetofonové pásky. Všechna setkání z let 1980 až 1983 jsou tak na stovkách kazet zaznamenána. K 70. výročí Sternu z nich vznikl desetidílný podcast „Faking Hitler“, který znovu vypráví největší mediální skandál německé historie z pohledu reportéra Gerta a falzifikátora Connyho. Podcast získal mnohá ocenění. Mimo to vzniklo i několik filmů a knih, za zmínku stojí například film Schtonk!, který byl ve své době dokonce nominován na Oscara.

Deníky, Stern, Heidemann, Kujau, světová senzace, ze které se vyklubal světový skandál - to vše jasně ukazuje, jak lehce se dá podlehnout svodům médií a jak důležité je zdrojování a ověřování všeho, co novinář ke své práci využívá. Hitlerovy deníky se navždy zapsaly do historie mediálních podvodů.

Článek vychází ze zdrojů první části: Když média tvoří dějiny - našly se Hitlerovy deníky