Článek
Císařský řez? Kde se vzal? No - to je přeci jasné! Narodil se tak sám Julius Caesar a po něm se tato operace jmenuje… Elegantní a na první poslech uvěřitelná historka. Skutečnost je však, jak to u legend bývá, malinko jiná. Ačkoliv název operace opravdu pochází z latinských slov a starověk vyříznutí plodu z ženina těla znal, s římským císařem Juliem Gaiem (ani s jinými) pravděpodobně nesouvisí a slavný panovník se narodil klasickou cestou. Za vše mluví fakt, že císařova matka po porodu stále žila, v té době by to bylo nemožné, jak rozebereme dále.
Císařský řez, latinsky sectio caesarea, je odvozen od latinského slovesa caedere, což znamená „řezat“. Děti narozené tímto způsobem se nazývaly caesones. Sectio se dá také přeložit slovem „řez“. Překlad latinského názvu tohoto úkonu je v podstatě „řezání řezem“. Trochu méně vznešené, ale o to přesnější. Promiň Gaie…
Historie císařského řezu sahá hluboko do dávného starověku. Tedy - medicína bez anestezie, bez znalosti mikrobů, bez sterilního prostředí operačního sálu. V tehdejších podmínkách byl císařský řez vlastně takovou posmrtnou procedurou. Nešlo o záchranu matky, ale o vyjmutí plodu z těla zemřelé nebo umírající ženy. Důvody byly často náboženské nebo legislativní – například římský zákon Lex Caesarea nařizoval vyjmutí dítěte z matky, která zemřela v pozdním stádiu těhotenství, aby se zajistil její oddělený pohřeb od dítěte.
U zdravých rodiček (jako alternativa k běžnému porodu) se rozhodně nedělal. Přežití matky po takovém zákroku bylo prakticky nemožné. Šlo o invazivní a krvavou proceduru, která bez moderních medicínských poznatků a prostředků vedla k jisté smrti, ať už z důvodu šoku, vykrvácení nebo infekce. To se začalo měnit až s rozvojem medicíny.
Světový primát císařského řezu, při kterém nezemřela ani žena ani dítě, si přivlastňují Češi. Údajně se tak stalo v roce 1337 v Praze, kdy rodila Beatrix Bourbonská, manželka krále Jana Lucemburského. Podle badatelů během porodu zemřela (alespoň si to v danou chvíli všichni mysleli) a tak jí dítě dle dobového zvyku z těla vyřízli. Jenže královna jen omdlela, bolest ji probrala a tím se stala podle výzkumného týmu první ženou v historii, která přežila i s dítětem tento zákrok. Údajně nevykrvácela kvůli stresu, zhojila se díky nadstandardní péči a šlo vlastně o malý zázrak - stále platilo, že se řez u živých matek nedělal, vyříznutí dítěte z mrtvých matek sloužilo jen k tomu, aby se plod mohl pokřtít a nalezl tak dle tehdejšího přesvědčení věčnou spásu.
Experti vycházejí z několika dobových záznamů a korespondence o mimořádném porodu královny Beatrix, kde se v latině píše o porodu „bez porušení našeho těla“. Zmiňují i text ve Vlámské rýmované kronice, kde autor neskrývá údiv nad zákrokem a tvrdí, že budoucí vévoda byl vyňat z matčina těla a rána se zhojila.
První zdokumentovanou a všeobecně přijímanou operaci, při které přežila matka i dítě, provedl na své ženě švýcarský kastrátor prasat Jacob Nufer v roce 1500. Inovací bylo sešití rozříznuté dělohy zpět k sobě. V té době se totiž mělo za to, že šití není nutné, neboť se orgány opět samovolně stáhnou. Nufer toho ale nedbal, svou ženu opět zašil a světe div se - přežili oba. A že vše proběhlo v pořádku potrdil následující rok, kdy byla žena opět těhotná a tentokrát porodila už klasickým způsobem dvojčata.
Další známý příklad přišel o sto let později. V německém Wittenbergu provedl řez Jeremias Trautmann. Úspěšné císařské řezy ale byly stále spíše vzácnými výjimkami. Ženy, které přežily operaci, umíraly z důvodu krvácení, sepse a mnoha dalších faktorů do několika dní. Dle dochovaných záznamů se dá říci, že ještě dalších 250 let znamenal císařský řez prakticky jistou smrt.
Zásadní zlom nastal v 19. století. Objev anestezie a pochopení principů antisepse, s čímž souvisely tak banální věci jako sterilní prostředí nebo mytí rukou, radikálně změnily pravidla hry. Náhle bylo možné provádět složité operace bez nesnesitelné bolesti i s výrazně sníženým rizikem infekce. Prvním lékařem, který dosáhl alespoň 50% míry přežití žen po císařském řezu, byl Ital Edoardo Porro, který roku 1876 v Padově vyvinul postup, při kterém byla děloha odstraněna současně s císařským řezem.
První úspěšný moderní císařský řez, při kterém přežila jak matka, tak dítě, je připisován dr. Ferdinandu Adolfovi Kehrerovi, který v roce 1881 provedl inovativní zákrok s podélným řezem dělohy, což snížilo krvácení a zlepšilo hojení. Do té doby se řezalo příčně. Kehrer o rok později publikoval postup dvojitého šití dělohy, čímž se císařské řezy stály ještě bezpečnějšími. Tato metoda snížila úmrtnost matek z 50 % na méně než 1 % a s úpravou Johannese Pfannenstiela se tato průlomová chirurgická metoda používá jako jedna z variant prakticky dodnes.
Dnes je císařský řez rutinní, ačkoliv stále závažnou, operací. Stále představuje velké břišní chirurgické trauma a přináší s sebou rizika, která jsou spojena s jakýmkoliv chirurgickým operačním zákrokem.
V moderním porodnictví hraje císařský řez klíčovou roli. Zachraňuje životy, když přirozený porod představuje pro matku nebo dítě příliš velké riziko. Indikace jsou různorodé - poloha plodu koncem pánevním, nepravidelnosti srdečního rytmu plodu, preeklampsie, předchozí císařské řezy, placenta praevia a mnoho dalších komplikací.
Narůstá ale také podíl císařských řezů prováděných „na přání“, nebo v situacích, kdy nejsou medicínské indikace zcela jednoznačné. To vede k širokým diskuzím o reálné potřebnosti a nadužívání tohoto zákroku, jeho vhodnosti i k vášnivým hádkám o tom, který způsob je vlastně lepší pro ženu i dítě.
V roce 2015 bylo světově císařským řezem porozeno zhruba 21 % novorozenců, což značí nadužívání oproti medicínsky nutným 10 až 15 %. V USA, kde jsou císařské řezy nejčastější, tak rodí zhruba 25 % žen, obvykle na vlastní žádost, aby se vyhnuly porodním bolestem.
Navzdory debatám je ale císařský řez bezesporu jedním z největších triumfů moderní medicíny. Proměnil porod z rizikového okamžiku na bezpečnější událost pro miliony žen po celém světě. Jeho přínos pro život a rodinu je nezpochybnitelný.
