Článek
Právo na sebeurčení je jedním z nejzásadnějších, ale zároveň nejkontroverznějších principů mezinárodního práva. Ačkoliv je zakotveno v klíčových dokumentech, jako je Charta OSN, jeho interpretace a aplikace vyvolává nekonečné diskuze a konflikty po celém světě. V podstatě jde o myšlenku, že každý národ má právo svobodně si zvolit svou vlastní budoucnost – politickou, ekonomickou i kulturní.
Abychom pochopili složitost tohoto principu, je třeba rozlišovat mezi dvěma hlavními formami. Vnitřní sebeurčení je právo lidu v rámci stávajícího státu svobodně se podílet na správě svých záležitostí. To zahrnuje právo na demokratické volby, svobodu projevu, náboženské a kulturní svobody. Mnoho států, včetně České republiky, má tento princip zakotvený ve své ústavě, což menšinám umožňuje udržovat si vlastní kulturu, jazyk a tradice.
Na druhé straně je vnější sebeurčení, což je právo na odtržení a vytvoření vlastního, suverénního státu. Mezinárodní právo jej uznává jen ve velmi omezených případech. Historicky nejdůležitějším uplatněním tohoto práva byla dekolonizace, která umožnila mnoha národům v Africe, Asii a dalších částech světa získat nezávislost na koloniálních mocnostech.
Existuje ještě princip remediální secese (nápravné odtržení, není ovšem formálně ukotven). Uplatňuje se v situacích, kdy je určitá skupina obyvatel ve svém státě vystavena dlouhodobému a masivnímu porušování lidských práv a je jí systematicky bráněno ve vnitřním sebeurčení. Příkladem může být vznik Bangladéše v roce 1971, který si nakonec svobodu vybojoval.
Historické kontroverze
V praxi bylo právo na sebeurčení často zneužíváno nebo uplatňováno selektivně. Například po rozpadu Rakouska-Uherska a Osmanské říše po první světové válce se tento princip stal základem pro vznik nových států ve střední a východní Evropě. Prezident Woodrow Wilson jej prosazoval jako klíčový bod své politiky, ale jeho uplatnění bylo nerovnoměrné – zatímco některé národy dostaly právo na vlastní stát, jiné byly podrobeny novým mnohonárodnostním státům, což později vedlo k dalšímu napětí a konfliktům.
Podobně během dekolonizace sice mnohé národy získaly nezávislost, ale hranice nově vzniklých států často uměle oddělovaly etnické skupiny, což mělo za následek občanské války a nestabilitu, která trvá v těchto regionech dodnes.
Současný stav a menšiny v Evropě
Největší výzvou je balanc mezi právem na sebeurčení a principem územní celistvosti. Státy se obávají, že by uznání práva na odtržení mohlo vést k nestabilitě, chaosu a dalším konfliktům, což ohrožuje jejich vlastní integritu. Příkladem je Kosovo nebo snahy v Katalánsku, které ukazují, jak složité je uplatňování tohoto práva v moderním světě. V Evropě existuje celá řada regionů a menšin, které usilují o větší autonomii nebo dokonce o odtržení, ať už z historických, kulturních, či ekonomických důvodů.
Mezi nejznámější případy patří Skotsko ve Velké Británii, kde se v roce 2014 konalo referendum o nezávislosti, nakonec se rozhodlo proti odtržení. Ve Španělsku je zase situace obzvláště napjatá v Katalánsku a Baskicku, kde silné nacionalistická hnutí požadují plnou suverenitu. V Belgii existuje hluboké napětí mezi nizozemsky mluvícím Vlámskem a francouzsky mluvící Valonií, přičemž Vlámsko má silné separatistické tendence. Itálie se potýká s požadavky na větší autonomii nebo nezávislost od regionů jako je Jižní Tyrolsko nebo Sardinie. I v dalších zemích, jako je Francie (Bretaň, Korsika), Dánsko (Faerské ostrovy) a Finsko (Alandské ostrovy), existují hnutí, které o širší míru sebeurčení nebo nezávislost usilují.
Budoucnost Evropy: Od národních států k regionálním entitám?
S ohledem na rostoucí globalizaci a zároveň sílící regionální identity, by právo na sebeurčení mohlo být faktorem, který přetvoří mapu Evropy v následujících desetiletích. Do 20 let se stávající národní státy jistě nerozpadnou, ale mohly by čelit rostoucímu tlaku na předávání větší moci a autonomie regionům. Evropa by se tak mohla stát mozaikou federativních, decentralizovaných států, kde regiony s unikátní identitou, jako je Katalánsko, Skotsko nebo Vlámsko, získají ještě větší politickou i ekonomickou samostatnost, vše pod hlavičkou EU.
Současné hranice by sice stále existovaly, ale jejich význam by se mohl ještě více zmenšit a Evropa by mohla fungovat spíše jako síť regionů, které by byly propojeny společnými evropskými institucemi, zatímco tradiční role národního státu by oslabila. Pokud by tento trend pokračoval, mohla by se Evropa v daleké budoucnosti transformovat na kontinent regionů úplně. Tradiční národní státy by mohly zaniknout a byly by nahrazeny menšími, homogennějšími entitami, které by byly buď plně nezávislé, nebo by fungovaly v zájmových spolcích. Takový vývoj by sice mohl vést k řešení dlouhodobých etnických a kulturních sporů, ale zároveň by mohl vyvolat nové ekonomické a bezpečnostní výzvy, spojené s drobením politických a obranných struktur.
Právo na sebeurčení je mocná myšlenka, která dává naději utlačovaným a podporuje národní identitu. Zároveň je ale minovým polem, kde se střetává touha po nezávislosti s mezinárodním řádem a stabilitou. Volání po jeho uplatnění bude pravděpodobně nadále formovat mezinárodní vztahy a vyvolávat nové debaty o tom, co skutečně znamená být národ a jakou cenu má svoboda.
