Článek
Pro pochopení role českého krále a císaře Svaté říše římské Karla IV. je potřeba vědět, jaké bylo postavení Židů ve středověké Evropě. Židovské komunity v říši a v českých zemích byly považovány za „sluhy královské komory“ (servi camerae regis). Byli víceméně majetkem krále a císaře. Ten je měl v držení, včetně jejich majetků, Židé museli platit vysoké daně, takzvaný židovský regál a za to jim Karel IV. zaručoval ochranu. Panovník mohl s tímto „majetkem“ nakládat dle libosti. Mohl práva na výběr daní propůjčovat i provádět konfiskace. Tato ochrana byla ovšem často iluzorní, zejména když se král nebo říšská města potřebovali zbavit dluhů, či získat rychlý kapitál.
Mapa Svaté říše římské v roce 1356
Nevraživost vůči Židům pramenila ze tří hlavních důvodů. Prvním z nich byly náboženské předsudky, kdy byli židovské komunity obviňovány z různých rituálních deliktů nebo umyslného znesvěcovaní hostií. Druhým důvod byl hospodářský. Křesťané byli častokrát velmi zadlužení a to právě u židovských věřitelů, kteří jako jediní mohli legálně půjčovat na úrok. Nešlo tedy o nic jiného, než peníze a majetek. Když takový věřitel zmizel, byl problém vyřešen. A stejně jako dnes, i tenkrát se ti chudší dívali na ty bohaté (což Židé v očích běžných obyvatel Říše byli bez ohledu na reálnou situaci, majetek a stav) s despektem, závistí a nenávistí. A třetím důvodem bylo jednoduše to, že jako neoblíbená složka obyvatelstva byli ideálním obětním beránkem, který mohl za vše - ať už za neúrodu, katastrofy, nemoci, nebo třeba neúspěch ve válečných taženích.
Vůbec nejtragičtější události se za vlády Otce vlasti odehrály v letech 1348–1349 v souvislosti s epidemií Černé smrti, která zasáhla Evropu. Nikdo tenkrát samozřejmě netušil, že řádící mor způsobují bakterie a tak se příčina hodila na Židy. Ti byli masově obviňováni z toho, že nemoc pochází ze studní, ktere otrávili. To vedlo k vlně brutálních pogromů zejména v německých městech a západních oblastí říše. Velké známé hony na Židy se děly v Porýní, na území dnešního Švýcarska, ve Švábsku, nebo třeba Frankách. A ačkoliv sám papež Klement VI., ale v některých případech i samotný Karel IV., tato obvinění z otravy studní popírali, davové násilí bylo nezastavitelné.
Přední strana pečeti trevírského exempláře Zlaté buly s portrétem císaře Karla IV.
Nejznámější a nejcyničtější případ, spojený přímo s Karlem IV., se odehrál v Norimberku. Mladý vladař v té době čelil konkurenci, usiloval o upevnění své pozice v říši proti Wittelsbachům a potřeboval získat podporu říšských měst. Norimberským měšťanům, kteří dlouhodobě toužili po židovském majetku a lukrativních pozemcích uprostřed města (židovské ghetto se nacházelo přímo v centrální části, kde si měšťané přáli zřídit tržiště a kostel), šel Karel IV. na ruku. V průběhu roku 1349 vedl s norimberskými radními jednání, v nichž jim postupně garantoval právo na konfiskaci židovského majetku a zaručil městu beztrestnost. Klíčový moment nastal 16. listopadu 1349, kdy panovnik výslovně povolil strhnout židovskou čtvrť a na místě synagogy postavit kostel. Předem také daroval tři nejlepší židovské domy markraběti Ludvíku Braniborskému s dodatkem, že na něj přejdou hned poté, co budou jejich židovští obyvatelé „pobiti“.
Pogrom se uskutečnil 5. prosince 1349. Místní obyvatelstvo, často podněcované obviňováním Židů z otravy studní a šíření moru, vtrhlo do ghetta. Během masakru bylo zavražděno přes 550 Židů. Ti, kteří řadění přežili, byly z města vyhnáni. Židovské domy byly vyrabovány, některé srovnány se zemí, jiné, ty nejcennější, předány novým křesťanským majitelům. Ghetto bylo zničeno. Na jeho místě byl později postaven kostel Panny Marie, dnes turisty velmi oblíbený Frauenkirche. Židovská komunita v Norimberku na dlouhou dobu zanikla.
Frauenkirche, Norimberk
Karel IV. udělením amnestií za vraždy (nejen v Norimberku) profitoval dvěma hlavními způsoby. Jednak získával podporu vlivných říšských měst a šlechty, která se obohacovala židovským majetkem. A za druhé - mnohým městům prominul vinu za pogromy na jeho „majetku“ výměnou za zaplacení pokut. De facto tak zpoplatnil, posvětil a zlegalizoval masové zabíjení. Výměnou za politickou podporu a finanční zisk.
V českých zemích, které byly pod Karlovou přímou kontrolou, byla situace trosku odlišná. Vlna židovských pogromů se do Čech, které mor zasáhl méně, přelila jen částečně. Významnou výjimkou se v rámci českých zemí stal pogrom v Chebu. Jinak zde Karel IV. držel nad pražskými Židy ochrannou ruku. Čistě z pragmatických a ekonomických důvodů.
Böhmen unter Karl IV
Pogrom v Chebu vypukl v roce 1350, krátce po událostech v Říši. K rozdmýchání násilí významně přispělo Velikonoční kázání v minoritském kostele, po němž se rozlícení obyvatelé města obrátili proti místní židovské komunitě. Dav vtrhl do židovské ulice, kde začalo vražedné a rabovací běsnění. Při něm byla zabita většina místního židovského obyvatelstva a jen hrstce se podařilo uprchnout. Majetek zavražděných byl buď rozrabován, nebo zkonfiskován městem.
V tomto případě Karel IV. jednal odlišně než v Norimberku. Jako král, jemuž Židé a jejich majetek náleželi, požadoval po Chebu odškodné za „ušlý majetek“, Cheb tak musel zaplatit králi značnou pokutu. Král poté Chebu udělil pardon a nepožadoval potrestání přímých viníků. Tím potvrdil, že mu šlo především o finanční kompenzaci. Ne o životy jeho poddaných. Židovské osídlení v Chebu bylo záhy po pogromu opět obnoveno, i když jen na omezeném území. Karel IV. dokonce potvrdil navrátivším se Židům práva na synagogu a vlastni hřbitov.
Protižidovský pogrom v pražském ghettu v roce 1389 (Česko-moravská kronika, 1868)
U nás je asi nejznámější Pražský pogrom. K největšímu masakru v českých zemích došlo v roce 1389, tedy až po Karlově smrti. Pražský pogrom, nazývaný též Krvavé Velikonoce, se odehrál v Praze 18. dubna na Zelený čtvrtek za vlády Karlova syna Václava IV. a představuje největší protižidovský masakr ve středověkých českých dějinách. K eskalaci napětí došlo v atmosféře rostoucího náboženského fanatismu a take zvyšující se zadluženosti. Záminkou se stal incident na Starém Městě, kde měl údajně jeden židovský chlapec znesvětit kříž, který v rámci velikonočních oslav nesl křesťanský průvod. Incident rychle přerostl do masivního davového násilí proti židovskému městu na Starém Městě pražském.
Dav, podněcovaný i ze strany některých klérů a radních, vtrhl do ghetta. Vražedné běsnění trvalo několik hodin. Židé byli vražděni bez rozdílu věku a pohlaví, v domech i na ulicích. Mnoho Židů se snažilo ukrýt uvnitř Staronové synagogy, ale útočníci vnikli i tam a vraždili v prostorách chrámu. Obě synagogy na území ghetta byly vypáleny. Židovské město bylo poničeno a vypleněno. Odhad obětí se pohybuje až kolem 3 000 osob, což prakticky znamenalo vyhlazení téměř celé tehdejší pražské židovské komunity. Král Václav IV. se v té době nenacházel v Praze. Po masakru uplatnil už známou lucemburskou politiku - nechal viníky nepotrestané, zkonfiskoval majetek zavražděných Židů a finančně se tak obohatil na ukor vraždění nevinných lidí. Přeživší Židé navíc museli obnovit komunitu za vysoké poplatky a pod neustálou hrozbou, že se násilí bude opakovat.
Léta 1389. V neděli na Velikú noc Židé v Praze jsou zbiti a spáleni.
Ale zpět ke králi Karlu IV., kterého vnímáme jako Otce vlasti a bývá všeobecně označován za jednoho z největších „Čechů“ a jednu z nejdůležitějších postav naší historie. Anketu Největší Čech z roku 2005 ostatně s přehledem vyhrál. Častokrát máme tendence si jej idealizovat a dívat se na něj jako na osobnost bez poskvrny. Ale ani on nebyl bez chyb a vin. V kontextu doby bylo jeho chování „normální“ a běžné, z pohledu naší doby můžeme takové excesy jedině odsoudit. Historie není černobílá.
Král a císař Karel IV. v mnoha ohledech svou roli ochránce Židů plnil. V některých případech umožnil vyhnaným Židům usazení v jiných lokalitách. V kritickém období morové epidemie se ale ukázal také jako chladnokrevný politik, který byl ochoten obětovat životy obyvatelstva v zájmu politického a finančního zisku. Jeho jednání v Norimberku a dalších městech představuje z dnešního pohledu vnímání dějin temnou skvrnu na jeho jinak oslavovaném odkazu. Ostatně, je zajímavé sledovat jeho vnímání z českého a německého pohledu. Zatímco u nás je glorifikován, v Německu jsou mu pogromy dávány za vinu a mezi ty nejslavnější panovníky nepatří.
Zdroje a doporučená literatura:
Karel IV. jako obchodník s pogromy. V Norimberku schválil vraždu 500 Židů. Seznam Zprávy, 2021.
KONEČNÝ, Tomáš. Otec vlasti a pogromů: Krutosti vůči židům se nevyhýbal ani Karel IV. Stoplusjednicka.cz, 2024.
ŠINDELÁŘ, DOLEŽALOVÁ. Jak se žilo Židům v době vlády Karla IV. Český rozhlas, 2016.
SCHMIDT, R. J. Karel IV. Životopis. Praha, 1999
Chebský pogrom. Wikipedie
