Článek
Tyto události známe pod souhrnným názvem jako Volyňský masakr. Odehrávaly se na území dnešní západní Ukrajiny v letech 1943–1945 a zanechaly po sobě desítky tisíc mrtvých Poláků a tisíce obětí ukrajinské národnosti při odvetných akcích. Bylo zabito i mnoho lidí, kteří v oblasti nežili trvale a nebo byli jiných národností. Ukrajinské jednotky se neptaly, ty jednaly.
jednotka UPA (1944)
Období druhé světové války a okupace Volyně nacistickým Německem vytvořilo vakuum, které umožnilo eskalaci dlouhodobých etnických a náboženských napětí a konfliktů mezi Poláky a Ukrajinci. Ukrajinští nacionalisté, sdružení především v Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) a jejím ozbrojeném křídle UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), usilovali o vytvoření nezávislého ukrajinského státu. Ve své vizi homogenního etnického území viděli polské obyvatelstvo jako překážku, což vedlo k radikální myšlence násilného odstranění Poláků z Volyně. Již od jara 1943 začaly útoky UPA na polské vesnice, které se stupňovaly a dosáhly svého vrcholu právě v červenci téhož roku.
Jedenáctý červenec 1943 nebyl zadnou nahodilou kulminací násilí, ale pečlivě naplánovanou a koordinovanou akcí. Cílem bylo co nejrychleji a nejúčinněji demoralizovat polskou populaci a donutit ji k útěku nebo se ji nadobro zbavit. Neděle byla pro tento masivní útok vybrána záměrně. V tento den se totiž většina polských katolíků shromažďovala v kostelech na mši svaté, což usnadnilo shromáždění velkého počtu obětí na jednom místě. Útoky byly koordinované a zasáhly současně více než 100 polských lokalit, včetně vesnic, osad a izolovaných usedlostí.
masový hrob obětí UPA odkrytý v místě, kde se nacházela škola ve vyhlazené polské vsi Woli Ostrowiecké
Během „Krvavé neděle“ se UPA spoléhala na rozsáhlou síť podpory mezi místními ukrajinskými rolníky, kteří se k násilí připojili, často motivováni propagandou, strachem, touhou po majetku nebo dlouhodobou etnickou nenávistí. Vyzbrojeni nejen střelnými zbraněmi, ale i primitivními nástroji jako byly sekery, vidle a kosy, se útočníci s nesmírnou brutalitou vrhali na bezbranné polské civilisty. Mezi nejhorší masakry patřily ty, které se odehrály v kostelích v obcích Kisielin, Poryck (dnes Pavlivka) a Chrynów. Zde byli věřící napadeni přímo během bohoslužeb. Lidé byli vražděni s nepředstavitelnou krutostí… rozsekáváni, upalováni zaživa ve stodolách, mučeni, mrzačeni. Nešetřil se přitom vůbec nikdo – ani ženy, ani děti, ani staří lidé. Odhaduje se, že jen během tohoto jednoho dne padly za oběť tisíce Poláků.
„Krvavá neděle“ nebyla dokonce ani koncem, nýbrž „jen“ klíčovým bodem eskalace Volyňského masakru, který pokračoval až do roku 1944. Ačkoliv docházelo i k odvetným akcím ze strany polských sebeobranných jednotek a Zemské armády (Armia Krajowa), ty byly méně organizované a způsobily méně obětí na ukrajinské straně. Celkový počet polských obětí Volyňského masakru se odhaduje na 50 000 až 100 000, zatímco na ukrajinské straně šlo o několik tisíc životů. A jako třetí strana konfliktu tu byli Němci, kteří sami měli s Ukrajinci problémy a v jejich odvetných řáděních pak také umírali civilisté. Připomeňme si například vůbec největší masakr spáchaný na Češích během války mimo koncentrační tábory.
pomník obětem (Varšava, Polsko)
Dědictví „Krvavé neděle“ a celého Volyňského masakru dodnes představuje bolavé místo v polsko-ukrajinských vztazích. Zatímco Polsko tyto události široce vnímá jako genocidu, Ukrajina se k nim často staví zdrženlivěji, považuje je za součást složitého válečného konfliktu a spíše převádí pozornost na vyzdvihování Ukrajinské povstalecké armády jako symbolu boje za nezávislost. Tato tragická kapitola historie tak zůstává trvalou připomínkou toho, jak ničivé důsledky může mít nekontrolovaný nacionalismus a etnická nenávist v čase válečného chaosu a zároveň hrůzným mementem toho, co je člověk schopen člověku udělat.
