Článek
Misionář uprostřed pohanské Galie
Píše se polovina 3. století n. l. Římské impérium, zmítané krizemi, se snaží udržet kontrolu nad svými provinciemi. Křesťanství je stále ještě mladá, ale rychle se šířící víra, kterou Římští císaři považují za nebezpečné rouhání a hrozbu svému kultu.
Lutetia neboli první mapa Paříže, jedna z osmi chronologických map Paříže z Traité de la police
Právě v této neklidné době byl vyslán z Říma do Galie misionář Dionýsios. Jeho cílem bylo město Lutetia. Pokud vám toto jméno nic neříká, věřte, že jej přesto znáte. Nejde o nic menšího, než dnešní Paříž. Dionýsios byl jmenován jejím prvním biskupem, s sebou si přivedl své dva věrné společníky – kněze Rustika a jáhna Eleutéria.
Jejich misie byla odvážná. Uprostřed pohanského kmene pod správou Říma začali Dionýsius a jeho druhové šířit evangelium. Biskupova kazatelská síla byla značná. I přes nebezpečí hrozícího pronásledování, se jim podařilo shromáždit silnou komunitu věřících. Jejich úspěch však nemohl uniknout pozornosti římské správy.
Kolem roku 300 n. l. byla Lutetia přejmenována na Paříž zkrácením latinského „civitas Parisiorum“ neboli „město Parisiů“ podle galského kmene, který zde žil od 3. století př. n. l.
Zajatci prefekta Fescennia
Historie ukazuje, že s rostoucí popularitou křesťanství rostla i krutost jeho pronásledování, zejména za císařů, jako byl Decius nebo Valerianus. Vlna perzekucí se nakonec přelila i přes Lutetii. Dionýsios a jeho spolupracovníci byli zajati a předvedeni před římského prefekta Fescennia.
Požadovalo se od nich jediné - zříci se Krista a provést oběť římským bohům. To ale pro tři křesťany nepřicházelo v úvahu. Tváří v tvář hrozbě smrti zůstal biskup neoblomný. Následovalo kruté mučení – rány, bičování, pálení.
Legenda praví: „Poté byl vhozen do pece, ale oheň zhasl a on zůstal nezraněn. Byl přibit na kříž a tam dlouho mučen. Když byl stažen dolů a uvězněn v žaláři se svými společníky a mnoha dalšími věřícími, nadále sloužil mše a rozdával svaté přijímání. I zjevil se mu v zářivém světle Ježíš, vzal chléb a řekl mu: ‚Přijmi to, můj milovaný, neboť u mě je tvá nesmírná odměna.‘“
Legenda Aurea, výňatek z Dionysiova umučení, vlevo v Koelhoffově tištěné verzi (1490), vpravo v Grässeho vydání (1850)
Mučení nebylo nic platné. Když to prefekt viděl a uvědomil si, že ani hrubé násilí nedokáže zlomit jejich víru, postavil tříhlavý soud, který vynesl konečný rozsudek: smrt stětím.
Zázrak na Montmartru
Poprava se měla odehrát na pahorku, který se tehdy nazýval Mons Mercurius, uvádí se i jako Mons Martis (Hora boha Merkura/Marta). Dnes je toto místo známé jako Montmartre - „Hora mučedníků“.
Zde, na vrcholu pahorku, byli všichni tři – Dionýsios, Rustikus a Eleuterius – sťati. Jejich krev se vpila do země hned vedle vystavěné modly římského boha Marta a měla být jakýmsi pečetidlem toho, že sem křesťanství nepatří, zde vládne Řím.
Jenže podle legendy byl Bůh jiného názoru a tak se zde odehrál čin, který Dionýsia zařadil mezi nejslavnější světce křesťanství a stal se céphalophorem (tím, kdo nese hlavu). Proto je také přezdíván jako „Hlavonoš“.
Jakmile totiž kat provedl popravu a sekera nemilosrdně odsekla hlavu odsouzenci, jeho tělo se zázračně zvedlo. Dionýsios vzal svou vlastní sťatou hlavu do rukou a začal kráčet…
Jean Bourdichon, mezi lety cca 1475 a cca 1500
Jeho kroky vedly na sever, ušlápnul vzdálenost asi šesti kilometrů. Legenda praví, že ho během cesty doprovázel anděl, nebeské světlo a zpívající zástupy věřících. Dionýsios se zastavil až na místě, které si sám vybral za místo svého posledního odpočinku. Jeho tělo se sesunulo k zemi a právě zde byl i se svými dvěma druhy pochován.
Pohřebiště králů
Místo jeho zastavení se stalo posvátným. Pohřbila jej zbožná žena jménem Catulla se svými pomocníky. Postupem času se z tohoto prostého hrobu vyvinulo jedno z nejvýznamnějších center francouzské historie a architektury: Bazilika Saint-Denis, kterou nechal v sedmém století postavit franský král Dagobert První. Ta se v průběhu staletí stala nejen duchovním centrem, ale i královským pohřebištěm Francie.
První úpravy a stavbu malého kostelíku provedla v 5. století Svatá Geneviève, následně byl rozšířen králem Childebertem Prvním. Zásadní proměnu a povýšení na královské pohřebiště provedl král Dagobert I. v 7. století, Svatý Eligius nechal hrobku vyzdobit. Největší architektonickou revoluci, která hrobku a kostel proměnila v monumentální baziliku, vykonal ve 12. století Opat Suger. O století dále ji Pierre de Montreuil ještě rozšířil. Přesto, že titul Bazilika jí náležel již po staletí, oficiálně byla kostelem. Katedrálou nyla jmenována až v roce 1966.
Dionýsios Pařížský, stěžejní postava 3. století, se tak stal trvalým symbolem nezlomnosti a identity Francie. Dodnes je uctíván jako ochránce Paříže i celé země, patron francouzských panovníků a od roku 1450 je jedním ze Čtrnácti svatých pomocníků. V ikonografii jej poznáte lehce, jeho sochy a obrazy zobrazují muže se svou vlastní hlavou v náručí.
Portál Notre-Dame v Paříži
A to i přesto, že křesťanství má ještě slavnějšího sťatého světce. Ke jím svatý Jan Křtitel, jehož useknutá hlava byla přinesena na podnose Salome, snaše krále Heroda Velikého. Přesto hlava v náručí vždy patří Dyonýsiovi. Jan Křtitel ji totiž nikdy nedržel ve svých rukách.
Ke svatému Dionýsiovi se ve středověku modlili lidé, aby se ochránili proti bolestem hlavy, vzteklině, vnitřnímu nepokoji a duchovní úzkosti.
Kromě Saint Denis je po něm pojmenováno zhruba 50 dalších míst ve Francii, Belgii a Kanadě. Dionýsius je velmi uctíván i v Německu. V klášteře sv. Emerama v Regensburgu najdete tři kamenné reliéfy z počátku prvního tisíciletí, které patří k nejstarším svého druhu v celé zemi. Zobrazují Ježíše Krista, sv. Emerama a právě francouzského národního světce. V Čechách je znám jako svatý Diviš.
Montmartre a slavná bazilika Sacré-Cœur
Čerpáno ze zdrojů:
