Článek
Na jaře 1945 skončila druhá světová válka. Evropa si konečně mohla oddechnout. Pro mnohá německá města ale nešlo o okamžik úlevy, ale spíše o začátek dlouhého období chaosu. Mnichov, jedno z velkých měst Třetí říše, byl těžce zničen bombardováním. Ulice byly plné trosek, mnoho domů zůstalo bez střechy a tisíce lidí žily v provizorních podmínkách.
Ve městě se rychle rozšířil černý trh. Cigarety, káva nebo kousek másla měly někdy větší cenu než peníze. Policie byla oslabená, úřady se teprve snažily obnovit základní pořádek. Pro mladé lidi, kteří vyrůstali během války, to znamenalo jediné - svět bez jasných pravidel. A právě v tomto prostředí se zrodil gang, který se později stal známým jako Pantherbande.
Kluci, kteří si hráli na indiány
V roce 1943 se několik studentů z mnichovského gymnázia setkalo během evakuace školáků na venkov. Mnoho dětí tehdy opouštělo bombardovaná města a trávilo celé měsíce v provizorních ubytovnách na bezpečnějších místech. Nuda a nejistota vedly k tomu, že si kluci začali vymýšlet vlastní dobrodružství. Četli romány o indiánech a dobrodruzích, inspirované populárními příběhy Karla Maye. Brzy založili tajný klub. Nazvali ho Pantherbund.
Děti bývaly posílány na venkov (zde berlínské děti ve shromažďovacím táboře ve Slezku, 1940)
Jejich „organizace“ měla svá jasná pravidla, hierarchii a tajná znamení. Chlapci trénovali dovednosti, o kterých četli v „májovkách“. Patřilo mezi ně plížení a stopování, tiché přepady nebo třeba orientace v terénu. Vůdcem party se stal inteligentní, ale uzavřený student Hugo Werner.
Na první pohled nepůsobil nebezpečně. Byl spíše tichý, přemýšlivý a působil dojmem dobrého studenta. Než jej postihla tragédie. Při bombardování v roce 1943 zahynul Wernerův otec. To byla podle historiků událost, která mladého muže hluboce změnila. Z kluka, který snil o dobrodružstvích, se pomalu stával člověk fascinovaný mocí a násilím.
Ruiny - kulisa stoupající kriminality
Po válce se chlapci vrátili do Mnichova. Město v ruinách bylo ideálním místem pro drobnou kriminalitu. Opuštěné domy, sklady bez dozoru a nedostatek policie vytvářely prostředí, kde bylo relativně snadné krást. Pantherbund začal nenápadně. Nejprve šlo o drobnosti. Chlapci kradli potraviny ze skladů, chodili do opuštěných budov, kde slídili a odnášeli nářadí a vůbec vše, co bylo možné prodat na černém trhu
Nepovažovali se za zloděje. Pro mladé členy party to bylo hlavně dobrodružství. Něco mezi hrou a skutečným zločinem. Jenže Hugo Werner chtěl víc. On nechtěl jen partu malých zlodějíčků. Nestál o obyčejné krádeže. On toužil po skutečném gangu. Který se nebude štítit ničeho.
První vražda
V listopadu 1946 se gang rozhodl pro první velkou akci. Cílem byla benzínová pumpa. Plán byl jednoduchý - přepadnout nočního hlídače a vzít všechny peníze. Jenže plán se rychle zhroutil. Hlídač jednoho z mladíků chytil a strhla se potyčka. Jeden z mladíků byl chycen. Ve zmatku pak padl výstřel a samotný Hugo Werner byl zasažen - kulkou ze zbraně jednoho z vlastních kompliců! Gang se stáhl. Ten jeden z nich byl právě předáván policii, akce se nepovedla. Postřelený Werner vydal rozkaz, kterým překročil pomyslnou hranici. Z bandy zlodějů se stali vrazi.
Mnichov, 1945
Ten, který ho postřelil, musí zemřít! A opravdu se tak stalo. Ještě té noci byl nešťastník vylákán do ruin Schwabingu, zastřelen a jeho tělo ukryto v troskách. Byla to první vražda Panterů. Policie sice nakonec mladíky dopadla, ale byli odsouzeni jen za loupež a posláni do nápravného zařízení. Tělo jejich zavražděného kumpána se v troskách nenašlo.
Druhý začátek
Když byli kolem roku 1949 propuštěni, zdálo se, že příběh Panterů skončil. Ale Hugo Werner měl jiné plány. Znovu oslovil bývalé členy a vytvořil nový gang. Tentokrát mnohem organizovanější. Stanovil přísná pravidla. Každý ze členů musí mít legální práci. Gang nesmí vzbuzovat pozornost. Všechny akce a loupeže musí být pečlivě plánované. Členové proto pracovali jako zedníci, dělníci nebo řemeslníci. Přes den to byli obyčejní lidé, ze kterých se v noci stávali zločinci.
Kriminalita gangu se rychle stupňovala. Jeden ze členů, Alois Lechhart, se rozhodl skupinu opustit. Ale to se vůdci skupiny nepozdávalo. Werner se obával, že by mohl prozradit jejich činnost. Lechhart byl vylákán na schůzku na louku u řeky Isar. Tam ho členové gangu zastřelili. Jeho tělo bylo později nalezeno a případ se stal jednou z vražd, které se později řešily u soudu.
Loupeže skončily vždy špatně
Rok 1951 měl být pro gang zlomový. Werner plánoval velké akce. Jedním z vytipovaných cílů byl posel hlavního celního úřadu, o kterém se Panteři domnívali, že přenáší velké množství hotovosti. Gang si na něj počkal a poblíž mnichovské botanické zahrady ho přepadl. Dokonce se neštítili použít zbraně a přepadeného muže vážně postřelili. Když pak ale kufřík otevřeli, byli v šoku. Byl prázdný.
Ať už byli jakkoli bezohlední, každá jejich loupež skončila katastrofou.
Podobně dopadla i další akce. Gang přepadl vilu v oblasti Geiselgasteig. Očekávání byla velká. Kořist? Pouhých 320 marek. Frustrace rostla. A s ní i násilí. Dalším cílem se stal dům v Harlachingu. V něm měl podle informací gangu žít muž, který doma uchovává 10 000 marek. Parta vymyslela plán a už se viděla s bohatým lupem. Když gang vtrhl do domu, narazil na sedmdesátiletého zahradníka Matthiase Augustina. Došlo k potyčce. Padl výstřel. Starý muž padl k zemi. Gang utekl a k žádným tisícům se nedostal.
Náhoda, která všechno změnila
Konec Panterů nepřišel po nějaké velké policejní operaci nebo zákroku během jejich řádění. Přišel vlastně takřka náhodou. V říjnu 1951 vstoupil člen gangu Erich Reutner do kina v Augsburgu. Už měl všeho dost, přitom si ale jasně uvědomoval jak skončí, když bude chtít ostatní opustit. A tak se na toaletě pokusil o sebevraždu. Padl výstřel.
Přesto přežil. V nemocnici se psychicky zlomil a začal mluvit. Policii prozradil jména členů gangu i detaily jejich zločinů. Zbraň použitá při pokusu o sebevraždu navíc odpovídala zbrani použité při jedné z vražd. Policie měla nabito. Vyšetřování se rozjelo naplno. Gang byl odhalen.
Proces, který sledovalo celé Německo
V roce 1953 začal proces u mnichovského soudu. Případ vzbudil obrovskou pozornost. Veřejnost byla šokována především věkem obžalovaných – většině z nich bylo jen něco přes dvacet let. Obžaloba obsahovala dlouhý seznam zločinů. Tři vraždy, dva pokusy o vraždu, ozbrojené loupeže, vydírání. Soudní síň byla plná novinářů.
Během procesu zaznívaly detailní výpovědi svědků i členů gangu. Policisté popisovali, jak našli tělo Aloise Lechharta na břehu řeky Isar. Lékaři vypovídali o zraněních obětí loupeží. Klíčovou roli hrála výpověď Ericha Reutnera. Ten před soudem popsal, jak gang plánoval loupeže a jak Hugo Werner rozhodoval o všem důležitém. Atmosféra v soudní síni byla napjatá. Werner ovšem působil během procesu klidně. Mluvil málo. Nakonec převzal odpovědnost za většinu činů. Soud ho odsoudil k doživotnímu vězení. Bylo mu pouhých 21 let.
Nečekaný epilog
Příběh gangu by tak mohl skončit tady. Ale skutečný život někdy píše nečekané epilogy. Ve vězení ve Straubingu začal Hugo Werner studovat. Nejprve se vyučil tiskařem. Poté dálkově udělal maturitu. A složil přijímací zkoušku na univerzitu s výsledkem, který šokoval. Werner se stal podle studentského ratingu nejlepším studentem v Bavorsku! Po necelých dvaceti letech ve vězení mu udělil bavorský ministerský předseda Goppel milost. Z bývalého vůdce brutálního gangu se nakonec stal vzdělaný muž, který žil běžným životem a z jeho minulosti příběh, který dodnes zůstal jedním z nejznámějších a nejtemnějších případů poválečné německé kriminalistiky.
zdroje:
