Článek
V červnu 1947, kdy ministr zahraničí USA George Marshall představil svůj plán, bylo Československo, byť pod rostoucím vlivem Sovětského svazu, stále vnímáno jako země s demokratickou tradicí a silnými vazbami na Západ. Prvotní reakce československé vlády, v níž měli stále silné postavení nekomunističtí ministři, byla překvapivě pozitivní. Panovala naděje, že americká finanční pomoc by mohla urychlit poválečnou obnovu a pomoci zemi překonat hospodářské potíže. Zahraniční obchod stál, průmyslová výroba se teprve rozjížděla a Marshallův plán se jevil jako vítaná injekce pro chřadnoucí ekonomiku. A tak se přesně před 78 lety (4. července 1947) československá vláda rozhodla, že se ke stabilizačnímu plánu ERP (Europe Recovery Program) připojí.
Optimismus však netrval dlouho. Československo bylo, stejně jako další země ve sféře sovětského vlivu, pozváno do Paříže na v pořadí již druhou konferenci, kde se měly projednávat detaily Marshallova plánu. Jenže jen o pár dní později přišla z Moskvy rázná instrukce. Stalin dal jasně najevo, že účast východoevropských zemí na Marshallově plánu je pro Sovětský svaz nepřijatelná a nařídil Gottwaldovi, aby od smlouvy odstoupil. Dokonce dostal ultimátum - do 10. července. Stalin vnímal Marshallův plán jako nástroj americké dominance a ohrožení sovětských geopolitických zájmů. Sovětský svaz se mimochodem účastnil té první červnové, ale předčasně ji opustil.
Pro československé představitele to byla studená sprcha. Předseda vlády Klement Gottwald a ministr zahraničí Jan Masaryk se museli podvolit. Ačkoliv se Jan Masaryk údajně vrátil z Moskvy „jako zlomený muž“ a pronesl památná slova o tom, že „odjel jako československý ministr, ale vrátil se jako Stalinův pohůnek“, Československo oficiálně odmítlo účast na Marshallově plánu. Myšlenka prezidenta Beneše, že se Československo stane jakýmsi mostem mezi Západem a Východem tak vzala za své.
A zde se dostáváme k otázce „co by kdyby“. Jak by vypadala Československá republika, kdyby se tehdy dokázala postavit sovětskému nátlaku a Marshallův plán přijala? Je pravděpodobné, že by se československá ekonomika vyvíjela zcela odlišným směrem. Znamenalo by to především rychlejší a efektivnější obnovu země. Americké investice a technologie by zemi pomohly rychleji modernizovat průmysl a infrastrukturu. Namísto ideologicky podmíněného pětiletého plánování by se ekonomika orientovala na reálné potřeby trhu.
George C. Marshall
G. C. Marshall získal za svou celoživotní práci Nobelovu cenu míru za rok 1957. Jeho plán byl pro obnovu Evropy nesmírně důležitý. Na jeho základech pak začaly vznikat důležité evropské instituce. S trochou nadsázky by se dalo říct, že EU i NATO jsou následky Marshallova plánu.
Československo by si udrželo silnější ekonomické vazby se západními zeměmi. To by znamenalo přístup k moderním technologiím, know-how a širší škále zboží. Občané by pravděpodobně měli lepší životní úroveň a rozhodně lepší přístup k informacím. I když by politický vývoj byl složitý, ekonomická nezávislost by teoreticky mohla posílit pozici demokratických sil v zemi. Je možné, že by se komunistický převrat v únoru 1948 buď nekonal v tak drastické formě, nebo by byl méně úspěšný. Historie by se zřejmě psala jinak.
A v neposlední řadě, země jako Západní Německo, Francie či Itálie, které Marshallův plán přijaly, zaznamenaly v následujících desetiletích obrovský ekonomický rozmach a výrazné zlepšení životní úrovně svých obyvatel. Československo by se pravděpodobně zařadilo po jejich boku. Dost možná by tak navázala na své renomé z dob první republiky, kdy byla brána za jednu z ekonomicky nejrozvinutějších zemí v Evropě. Jenže to už se nikdy nedozvíme, a tak můžeme jen spekulovat.
Budovatelský plakát z roku 1952. Tehdy už Amerika nebyla pomáhající zemí, ale nepřítelem.
Je třeba si zároveň uvědomit, že geopolitická realita té doby byla krutá. Československo leželo v bezprostřední blízkosti Sovětského svazu. Jakýkoliv pokus o vzdor nebo nesouhlas s Moskvou nesl obrovské riziko. Sovětská invaze, jako ta v roce 1968, mohla přijít klidně o dvacet let dříve.
Přesto se nelze ubránit pocitu, že odmítnutí Marshallova plánu bylo pro Československo promarněnou šancí. Rozhodnutí, které nebylo svobodné, ale vynucené, mělo dalekosáhlé důsledky pro ekonomický i společenský vývoj země na dalších více než čtyřicet let. Československo se namísto plnohodnotné účasti na prosperitě západní Evropy ocitlo za železnou oponou, s plánovanou ekonomikou, omezenými svobodami a životní úrovní, která se nemohla srovnávat s tou na Západě. A tak místo toho, aby se dostavil hospodářský zázrak a země vzkvétala, chřadla pod nadvládou komunistické moci. A přesto, že se stále v politických kruzích vedou debaty a sliby o tom, jak doženeme Rakousko, Německo a další země, ty nůžky mezi námi zůstávají právě i díky odmítnutí poválečného amerického programu stále pořádně rozevřené.
