Článek
Nizozemsko je země, ležící hned vedle Německa a bylo svým sousedem dost ovlivňováno. I proto je tento paradox tak velký. Ze světového pohledu druhý nejvyšší počet zdokumentovaných případů lidí, kteří zachránili pronásledované Židy od jasné smrti, kazí velké množství kolaborantů, kteří nacistům pomohli dosáhnout ve své zemi k nejvyšší úmrtnosti Židů v celé okupované západní Evropě. Ze 140 000 nizozemských Židů jich bylo zavražděno více než 100 000. Člověk si pak lehce spočítá, že být označen žlutým trojúhelníkem právě v této zemi znamenalo obrovské riziko zabití. Tedy, pokud jste neměli to štěstí, že jste se nedostali do Nieuwlande. Vesnice, která řekla holokaustu jasné NE a stala se nadějí, skrýší a místem přežití.
Nieuwlande
Nieuwlande vzniklo kolem roku 1850 uprostřed nizozemských rašelinišť. Tuto malou, poněkud roztříštěnou vesničku založili dělníci, pracující při těžbě rašeliny v okolních bažinách. Krátce po vyčerpání bažin kolem roku 1900 se půda začala využívat jako pastviny a zemědělská půda, začali přicházet noví farmáři, převážně z Fríska a Groningenu, kteří do vesnice přinesli novou náboženskou tradici, než kterou měli původní obyvatelé z řad nizozemskoreformované církve, což vedlo až do 40. let k sociálnímu napětí.
V době míru působila vesnice nenápadně. A právě její izolovanost a roztříštěná zástavba se během německé okupace měly stát strategickou výhodou. Během druhé světové války se Nizozemsko ocitlo pod nacistickým terorem, židovské obyvatelstvo bylo krutě pronásledováno. Kvůli špatným cestám a nepravidelnému uspořádání statků ale bylo pro nacisty vcelku obtížné oblast kontrolovat. Tato nepřehlednost poskytla obyvatelům prostor pro vytvoření mimořádně rozsáhlé sítě pomoci. Téměř celé Nieuwlande se stalo úkrytem pro Židy, členy odboje i německé dezertéry. V letech 1942–1945 zde bylo ukryta asi stovka Židů, což vesnici vyneslo přezdívku „Drents Palestina“.
Podstatnou roli v tom sehrál Johannes Post, farmář, radní a jeden z nejodvážnějších nizozemských odbojářů. Po německé invazi se zapojil do odboje. Do roku 1942 se účastnil drobných činů odporu, jako je odmítání placení daní nebo distribuce ilegální literatury. Od roku 1942 pak aktivně pomáhal Židům, ale i dezertérům z Wehrmachtu a nizozemským vojákům, kteří dostali od okupantů rozkaz odjet pracovat do Říše. V létě 1943 se účastnil razií v matričních úřadech, aby odboj získal tolik potřebné potravinové lístky a další zboží.
Haag, 1942
Během války byl dvakrát zatčen. Poprvé v červenci 1943 v Ugchelenu spolu se svou přítelkyní, která byla též odbojářkou. Tu nacisté bez skrupulí odvezli do Osvětimi a tři dny po příjezdu zavraždili. Post měl větší štěstí. Místní policista, který ho střežil, sympatizoval s odbojem a tak mu nakonec pomohl utéct. Post pak začal krást zbraně z policejních stanic a zásoby pro skrývané. Známá je jeho akce, kdy z jediné služebny ukradl šedesát pistolí, včetně munice. Nakonec se stal faktickým vůdcem jedné z nejznámějších odbojových skupin v západním Nizozemsku.
Při druhém zatčení už ale takové štěstí neměl. Šlo o akci, kde měl být po domluvě se strážci osvobozen jeho bratr z amsterdamské věznice. Nizozemský příslušník SS ale nakonec zradil a vše nahlásil Němcům. Akce byla zmařena a odbojáři zatčeni. Hned druhý den byl Post popraven v dunách poblíž Overveenu. Jeho smrt otřásla nejen celou vesnicí, ale celým odbojem v zemi.
Další důležitou postavou byl Arnold Douwes, zahradník, svědomitý organizátor a muž neklidného osudu, který se před válkou několik let protloukal Spojenými státy a Kanadou jako tulák. Douwes byl neústupný, přísný a bez kompromisů – a právě díky jeho povaze byla záchranná operace v Nieuwlande tak účinná i disciplinovaná. Když byly židovské rodiny předvolány k deportaci, odboj je předal Douwesovi. Osobně je vyzvedával v Amsterdamu nebo na vlakovém nádraží v okrese a umisťoval je do bezpečných útočišť. Osobně se staral o jejich potřeby, včetně jídla, peněz a falešných dokladů. Pomáhal budovat podzemní úkryty i řešit konflikty, které přirozeně vznikaly. Když Němci v oblasti prováděli razie, převážel Douwes Židy na kole do bezpečí. Nacisté se snažili Douwese zatknout, a tak svůj vzhled maskoval knírem, brýlemi a kloboukem. V lednu 1945 jej dokonce dopadli, odboji se ale naštěstí podařilo Douwese z vězení dostat ještě před popravou.
SS Avegoor
Vše si zaznamenával do svého deníku, který po částech ukládal do sklenic a zakopával do země, aby jej neohrozila případná prohlídka. Po válce listy opět vykopal a dnes jsou jako celek považovány za jeden z nejcennějších dokumentů nizozemského odboje. Deník obsahuje podrobnosti o každodenní organizaci úkrytů, logistiku přesunů, popisy krizových situací, ale i osobní reflexe, strach a morální dilemata. Po válce se Douwes oženil se ženou, kterou pomohl zachránit. Po pobytu v Jižní Africe a Izraeli se vrátil do Nizozemska. Zemřel v roce 1999 ve věku 93 let. Za své zásluhy byl oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, ale trval na tom, aby uznání dostala i celá vesnice. Dokonce hrozil, že jinak nechá spálit strom zasazený na jeho počest.
Proč tak bojoval za svou obec? V Nieuwlande totiž nefungovaly jen tyto dvě obdivuhodné osobnosti. Panovala zde tichá dohoda, že každá rodina, která jen trochu může, poskytne úkryt alespoň jedné židovské osobě. A ačkoli novější výzkumy ukazují, že nešlo úplně o každou rodinu, míra zapojení byla i tak velmi vysoká i od ostatních lidí v obci a vlastně - neuvěřitelná. Lidé vytvářeli ukryty v podlahách svých domů, ve sklepech a stodolách, stavěli podzemních úkryty v lese, obstarávali jídlo i oblečení, podíleli se na výrobě a distribuci falešných dokumentů a na vlastní nebezpečí přesouvali ukrývané mezi svými statky tak, aby zajistili bezpečí jejich i své, vždy podle aktuální situace.
Život v těchto úkrytech byl často extrémně těžký. Dobré to měli ti, kteří mohli pracovat na statcích. Nejhorší to měli ti, kteří nesměli po celé měsíce spatřit denní světlo. Douwes a Post vytvořili systém, který rozděloval ukrývané podle věku, pohlaví a toho, jak moc „židovský“ vypadali, aby tím minimalizovali riziko odhalení. Nebezpečí totiž bylo všudypřítomné. A těžké to bylo i pro skrývané. Jedna židovská žena s psychickými potížemi například trvala na tom, že se chce procházet po hlavní silnici. Tím by ale ohrozila nejen sebe, nýbrž i celou vesnici. Než se situace uklidnila, uvažoval Douwes dokonce i o nejkrajnějším řešení – tak bezvýchodná se situace zdála.
V obci našly úkryt ženy, děti, muži. Staří i mladí. Známými se stali například dva židovští teenageři, Lou Gans a Isidoor Davids, kteří přečkali téměř celou válku pod podlahou bývalého kostela, kde vydávali ručně psané noviny s názvem „De Duikelaar“. Na deseti stránkách bavili autoři svými karikaturami nacistických pohlavárů, krátkými zprávami, nebo anekdotami a příběhy z podzemí. Dochovaly se jen dvě kopie, jedna z nich je dnes k vidění v místním muzeu. V Nieuwlande našel na jeden rok útočiště i Sally Kimel, bývalý spolužák daleko známější Anny Frankové. Vůbec netušil, že pouhý kilometr od jeho skrýše se v jiné skrývá rodina jeho strýce a tety.
V únoru 1945 došlo k jedné z nejtragičtějších událostí v dějinách vesnice. Jednotka SS, která operovala v okolí, si všimla na farmě Jana van der Helma podezřelého muže. Farmář se pokusil uprchnout, což se mu ale nepodařilo a byl zastřelen. V jeho domě pak našli nacisté pět ukrývaných Židů. Jednoho z nich, Szayu Reinera, ubili před zraky jeho rodiny k smrti. Zbývající čtyři - manželku, dva syny a synovce - deportovali do koncentračního tábora, kde se jim podařilo přežít do konce války. Nacisté tehdy vůbec netušili, že van der Helmova farma byla jen pouhým střípkem rozsáhlé záchranné sítě.
Většina obyvatel Nieuwlande byla hluboce věřící. Víra pro ně představovala silný morální závazek, který ovlivnil jejich rozhodnutí pomáhat. Po válce o svém hrdinství a práci pro odboj téměř nemluvili. V souladu se svou vírou to mnozí brali tak, že neudělali nic výjimečného. Že prostě dělali jen to, co bylo v té době správné. Jejich skromnost byla jedním z důvodů, proč příběh Nieuwlande zůstal dlouho mimo pozornost historiků i médií.
Teprve v roce 1985 došlo k zásadnímu uznání. Izraelský Yad Vashem ocenil 117 obyvatel Nieuwlande titulem Spravedlivý mezi národy. Takové kolektivní ocenění je zcela mimořádné, neboť se uděluje standardně jen jednotlivcům. Vesnice byla oceněna spolu s francouzským Le Chambon-sur-Lignon a obě vesnice jsou tak dodnes jedinými na světě, které takové kolektivní uznání obdržely. V jeruzalémském parku Yad Vashem má Nieuwlande svou vlastní pamětní desku. V samotné vesnici vznikl památník, v jehož fasádě je zakomponovaná právě kopie hebrejského certifikátu Yad Vashem. V roce 2018 místní otevřeli muzeum věnované vlastní historii. Návštěvníci se tak mohou seznámit s jednotlivými příběhy, artefakty z úkrytů, vidět kopii zmíněného časopisu nebo si prohlédnout tajnou zemljanku.
Hrdinství obce je celosvětově vzpomínáno a věnují se mu i moderní historikové, kteří přispívají ke zpřesnění mnoha detailů. Jedním z nejznámějších je Albert Metselaar, který upravuje zažitá tvrzení. Podle něj byl skutečný počet ukrývaných spíše mezi 80 až 100 lidmi. Dříve tvrzené stovky nejsou podle něj doložitelné. Také tvrdí, že Židy neschovávala úplně každá domácnost, číslo snižuje na zhruba každou desátou rodinu. S tím ale, že ostatní pomáhali jinak a že do odboje nebyla zapojena jen obec, ale i mnohem širší oblast kolem ní.
I přes debaty o přesných počtech ukrývaných je ale jisté, že v Nieuwlande vznikla mimořádně rozsáhlá síť pomoci, kde obyvatelé riskovali své životy i životy svých rodin. Jen díky jejich organizované, disciplinované a systematické pomoci přežily desítky Židů nejkrutější období své novodobé historie. Příběh Nieuwlande není jen kapitolou z dějin nizozemského odboje. Nieuwlande navždy zůstává příkladem výjimečné solidarity a důkazem, že když se lidé spojí, dokáží se postavit i tomu největšímu zlu.
Příběh Nieuwlande je čtvrtým z celkem 20 dílné série o hrdinech, kteří nemohli jen tak nečinně sledovat nacistické běsnění a pro které bylo nasazení vlastního života pro záchranu jiných automatické.
Douwes Arnold, Yad Vashem - SHOAH Resource Center: Microsoft Word - 6278.pdf
