Článek
Když v roce 1969 vyšla Satanská bible Antona Szandora LaVeye, došlo na Západě k malému kulturnímu „zemětřesení“. Média o ní mluvila jako o hrozbě, konzervativní věřící byli v šoku a církve varovaly, že jde o otevřenou bránu k čirému zlu. Stačilo jen vyslovit její název a člověk měl pocit, že přivolává temné síly. Ve skutečnosti se však tato „nejobávanější“ kniha své doby mnohem víc podobala provokativní eseji o sebevědomí a osobní svobodě než černé magii.
LaVeye nelze pochopit bez pochopení doby, ve které působil. Šedesátá léta byla érou hippies, sexuální revoluce, otevřené kritiky církví i fascinace okultismem. LaVey, bývalý cirkusový umělec a mistr show, to všechno mistrně využil. Název „Satanská bible“ byl geniální marketingová provokace – něco, co si jistě všichni zapamatují, vzbudí rozruch a čtenáře bude lákat „zakázané ovoce“. Obsah byl přitom mírnější, než by kdokoli čekal.
LaVeyův satanismus totiž i přes očekávání vlastně vůbec není o uctívání nějakého rohatého ďábla. Je to čistě ateistická filozofie, která používá Satana jako symbol vzdoru, sebevědomí a lidské přirozenosti. Satan není bytost, ale metafora - personifikace toho, co církve po staletí potlačovaly. LaVey si Satana vypůjčil a využil víru v něj pro symboliku hrdosti, touhy, sexu, kritického myšlení a odmítání autorit. Kniha tvrdí, že člověk nepotřebuje boha, v reflexovském vydání z roku 1991 doslova říká: „Bohem kterého chráníte, můžete být Vy sami, protože nikdo jiný za něj neprožije jeho život. Jen on sám osobně, sám sobě bohem.“ Tehdy to byla velmi buřičská, rouhající se, nebezpečná myšlenka. Dnes by mnozí přikývli bez mrknutí oka.
Provokativní byl také způsob, jakým LaVey překládal tradiční hříchy do „ctností“. Tvrdil, že pýcha není zlo, ale základem pro zdravou sebeúctu. Závist není hříchem, ale motivuje k růstu. A třeba takový hněv není slabostí, ale signálem, že někdo překročil hranice a vede ke spravedlivé odplatě. LaVeyova filozofie hlásala: „Udeří-li tě někdo první, nenastavuj druhou tvář, ale vrať mu to dvojnásob!“ Křesťanskou morálku považoval LaVey za nástroj kontroly, kterou se snažily církve každého jedince poutat a mít ve své moci. Podle jeho učení se člověk nemá stydět za svou přirozenost, ale naopak ji přijmout. Na svou dobu, kdy společenské normy stále prosazovaly cudnost a poslušnost, to byl radikální postoj.
Rituály, které Satanská bible popisuje, byly dalším zdrojem veřejného pohoršení. A to hlavně proto, že mnozí čtenáři nepochopili jejich skutečný význam. Nešlo o žádné vyvolávání démonů z bran pekelných, ale o jakési psychologické „divadlo“, které mělo člověku pomoci vyrovnat se silnými emocemi. LaVey věřil, že moderní člověk potlačuje své pudy natolik, až to způsobuje frustraci, úzkost a nemoc. Rituály podle něj sloužily jako takový bezpečnostní ventil – jakási emocionální terapie, která má uvolnit napětí a posílit vlastní vůli k dosažení cíle. V tomto směru se LaVey paradoxně přiblížil tomu, co dnes dělají terapeuti, koučové nebo mindfulness programy, když pomáhají lidem vyjádřit své pocity, pracovat s vlastní energií a uvěřit ve vlastní hodnotu. LaVey to jen zaobalil do „ďábelského spirituálního hávu“, čímž z toho ovšem v očích jiných udělal tak trošku grotesku.
Právě tady se ukazuje zajímavý kontrast. To, co před šedesáti lety vyvolalo mediální paniku a zhrození, by dnes pravděpodobně zapadlo v záplavě „self-improvement“ literatury. Kdyby LaVey vydal Satanskou bibli dnes, dost možná by nesla podtitul ve stylu „Jak získat zdravé ego a přestat se trápit tím, co si myslí ostatní“. Velká část jeho textu – pokud člověk odmyslí teatrální jazyk a okultní symboliku – totiž připomíná právě ty moderní rady, které slyšíme od osobních koučů, „psychologů“ na sociálních sítích nebo lektorů osobního růstu: Naučte se říkat ne. Chraňte svou energii. Nekrmte lidi, kteří vás vysávají. Milujte sami sebe. Žijte v přítomném okamžiku. Nemějte si za zlé, že jste lidské bytosti, které mají touhy.
Tam, kde se LaVey od dnešních koučů liší nejvíce, je jeho důraz na pomstu, což je v přímém kontrastu k módním trendům o „odpuštění kvůli vlastnímu klidu“. LaVey tvrdil, že potlačovaný hněv škodí více, než spravedlivá odplata. Že lidé, kteří opakovaně porušují hranice, si zaslouží tvrdý a nekompromisní odpor. Z dnešního hlediska je tato část jeho filozofie možná nejvíce problematická, celkově ale ukazuje, jak odlišně se tehdejší společnost dívala na lidské emoce a osobnost jednotlivce. V době, kdy se slušnost a sebeobětování považovaly za normu, byl LaVey hlasem, který říkal: „Nemusíte být dokonalí, ani svatí. Stačí být poctivě sami sebou.“
Satanská bible (i se svými ohlasy na ní) tak dnes působí spíše jako kulturní relikt. Jako připomínka toho, jak moc se společnost změnila. Kdysi zakázaná, tajemná kniha, je nyní spíše kuriozitou, která už málokoho skutečně pohorší. V době sociálních sítí, kde každý druhý influencer nabádá ke „zdravému egu“, „nastavování hranic“ a „autenticitě“, se z někdejšího LaVeyova radikalismu stal takřka mainstream. Kniha s obráceným křížem (nebo Bafometem, či pentagramem - podle vydání, jen v Česku vyšla od roku 1991 čtyřikrát) tak zůstává provokativní už jen svým jazykem, nikoliv obsahem.
A to je zřejmě největší ironií celé Satanské bible. Dílo, které mělo být manifestem rebelie, vzbuzovalo tak mocné reakce a věřící se ji kolikrát až báli vzít do rukou, se po pár desetiletích proměnilo ze „zakázané knihy“ v jakéhosi předchůdce moderních příruček o sebevědomí a osobním růstu. A pokud z něj odstraníme onen teatrální tón, okultní rekvizity a všechny ty čtyři korunní prince pekla a jejich přisluhovače, zůstane jednoduché poselství: Znáš svou hodnotu, nenech se ovládat a žij naplno. Což už dnes nezní ani trošičku satanisticky – spíš vlastně docela obyčejně a lidsky.
Anketa
Čerpáno z:
Satanská bible, edice Reflex, rok vydání 1991
Satanská bible, vydání Naše Vojsko, rok vydání 2018
Wikipedia: heslo LaVeyův satanismus, heslo Anton Szandor LaVey, heslo Satanská bible
