Děti v zavařovačkách: Tichá hrdinka a 2500 zachráněných dětí z varšavského ghetta

Jmenovala se Irena Sendlerová. Pracovala jako sociální pracovnice v rámci varšavského magistrátu a její oficiální razítko se v jejích rukách proměnilo v klíč k životu. Pod rouškou kontroly hygieny kvůli tyfové epidemii přicházela do domovů na druhé straně zdi, aby bezradným rodičům nabídla tu nejstrašnější a zároveň jedinou možnou volbu: Svěřte mi své dítě a ono přežije.

Zvenčí vypadala jako každá jiná úřednice hygienické kontroly. Ale Irena měla pod kabátem ukryté víc než jen papíry: přinášela léky, potraviny, naději a neúplatnou vůli postavit se zlu. Spolupráce se sítí Żegota (Radou pro pomoc Židům), kde se stala šéfkou dětského oddělení a později její nejslavnější tváří, byla pro Sendlerovou posláním, nikoliv jen aktivitou. Každý den představoval závod se smrtí, každý den byla svědkem vnitřních bojů mezi mateřskou láskou a vírou v sice nejistou, ale přece jen budoucnost. Musela přesvědčit zoufalé rodiče v ghettu, aby jí svěřili to nejdražší – své děti. Věděla, že pro ně už žádná spása neexistuje, ale jejich děti mohly žít, pokud se dostanou na druhou „árijskou“ stranu města. Nešlo o žádné grandiózní hrdinské akce s přestřelkami, byla to každodenní, mravenčí a děsivě riskantní logistická operace.

Kanály, pytle a rakve

Představa, jak probíhala evakuace, je dodnes srdcervoucí. Irena a její tým museli z ghetta dostat tisíce dětí různých věkových kategorií, aniž by je odhalili stráže. Miminka a batolata byla často raději uspána, aby neplakala. Ukrývala se v bednách na nářadí pro řemeslníky, v pytlích na brambory, nebo byla vyvezena jako odpadky. Posloužily i rakve, ve kterých Irenin pomocník, polský kněz, odvážel oběti tyfu. Tady se cynismus nacistů obrátil proti nim samotným - strach z nákazy je často odradil od důkladných kontrol. Některé menší děti byly dokonce přehazovány v dobře vycpaných pytlích přes tři metry vysokou zeď ghetta.

Starší děti musely prokázat odvahu a také se naučit během několika hodin novému „árijskému“ chování. Byly vyváděny přes opuštěné budovy přiléhající ke zdi ghetta. V nejkrajnějších případech, kdy byly všechny cesty blokovány, je Irena odváděla do kanalizace. Mnohdy i hodiny se pak skrývaly a plazily v páchnoucích stokách, dokud je na druhé straně nepřevzal důvěryhodný pracovník polského odboje. Pro každé dítě bylo nutné zajistit falešné dokumenty a bezpečný úkryt u rodin „dobrých Poláků“, v sirotčincích nebo klášterech, které se zavázaly mlčet. Každý z těch lidí, který takové dítě ukrýval, byl sám hrdinou. Za odhalení hrozila poprava nejen provinilce, ale celé jeho rodiny.

Rodiče, kteří se loučili se svými dětmi, neměli žádnou záruku. Jediné, co Irena mohla slíbit, byl pokus o záchranu. Víc nemohla dát. Stačila malá chyba a bylo by po všem. Toho si museli být všichni vědomi. Riziko odhalení a smrti bylo všudypřítomné. Nejednou musela Irena matkám vytrhnout dítě z náruče doslova násilím, protože se blížil čas transportu a na další váhání nebyl prostor. Mnoho rodičů dalo svým dětem na krk malý pytlíček s jejich původním jménem a modlitbou. Vidět takové scény loučení muselo trhat srdce. Poslední polibek byl v mnohých případech opravdu tím posledním. Doslova.

Děti v zavařovačkách

Irena si byla naprosto jistá, že i kdyby přežila válku, většina rodičů jejích dětí už takové štěstí mít nemusí. Proto bylo klíčové zachovat jejich skutečnou identitu, vést detailní záznamy. Na tenké papírky pečlivě zapisovala skutečné jméno dítěte, jeho nové krycí jméno a místo, kam bylo umístěno.

„Zapisovala jsem jména na tenké cigaretové papírky a do sklenic. Měla jsem hrozný strach, že bych mohla zapomenout, kde některé dítě je, nebo že bychom se k těm jménům nedostali. Bylo to důležitější než můj vlastní život.“

Seznamy byly rozděleny, aby v případě jejího odhalení nepadly do rukou gestapa všechny. Pečlivě smotané papírky vložila do několika zavařovacích sklenic a zakopala je pod velkou jabloní na zahradě.

V roce 1943 ale přišlo nevyhnutelné. Gestapo Irenu dopadlo. Byla odvezena do nechvalně proslulé věznice Pawiak a podrobena brutálnímu mučení. Přestože jí zlámali kosti a kvůli sadistickým metodám gestapáků měla doživotní následky, nevydala ani jméno jediného dítěte ani žádného svého pomocníka. Stala se „Jolantou“ v plném smyslu slova – nedobytnou. Zůstala věrná svému slibu i „svým“ dětem. Jen díky poslednímu zoufalému úsilí sítě Żegota, která podplatila nacistické služebníky, aby ji vyvedli v den její popravy mimo a pak oznámili, že „zemřela“, se Ireně podařilo uniknout. Irena, nyní oficiálně mrtvá, se vrátila do „podzemí“ a pokračovala v pomoci dětem, dokud Varšavu neosvobodila Rudá armáda.

Po válce se Irena vrátila na zahradu, kde vykopala své cenné záznamy. Chtěla, aby zachráněné děti znaly pravdu o svém původu. Většina jejich rodičů už sice nebyla, ale díky zápiskům se mnohé z dětí mohly vrátit ke vzdáleným příbuzným, nebo alespoň pochopit, kdo ve skutečnosti jsou. Většinou je Irena předávala Židovskému výboru, který jim pomáhal hledat přeživší příbuzné, případně je posílal do Izraele.

Příběh Ireny Sendlerové byl po dlouhá léta zastíněn. Komunistický režim nechtěl připomínat polské hrdiny, kteří nebyli spojeni s komunistickým odbojem. Režim ji pronásledoval, stala se nežádoucí. Po jednom z výslechů tajné státní policie přišla o dítě, dalším zakázali komunisté studovat. V roce 1965 byla židovskou organizací Jad Vašem prohlášena za Spravedlivou mezi národy, komunisté ji ale nedovolili vycestovat a tak si nemohla své vyznamenání převzít. Poct se jí dostalo až po pádu režimu. V roce 1991 získala čestné občanství Izraele, o pět let později druhé nejvyšší státní vyznamenání, které bylo o dalších pět let později povýšeno na vyznamenání druhého řádu. V roce 2003 si pak mohla připnout nejstarší a nejvyšší polské státní vyznamenání - Řád bílé orlice.

Příběh o zachráněných dětech byl „znovuobjeven“ až v roce 1999, kdy čtyři americké středoškolačky z Kansasu vytvořily divadelní hru „Život v zavařovačce“. Díky těmto studentkám se svět dozvěděl o ženě, která riskovala doslova vše, aby v tichosti zachránila tolik dětských životů. A tím rozsah její pomoci nekončil. Ještě před zřízením ghetta díky její manipulaci a falšování záznamů získávalo kolem 3 tisíc židovských rodin sociální podporu, která byla Němci těmto lidem zakázána. Od roku 2002 je desátý březen v Kansasu připomínán jako Den Ireny Sendlerové. Díky svému hrdinství byla nominována na Nobelovu cenu za mír. Irena, která zemřela v úctyhodném věku 98 let, řekla: „Každé dítě, které jsem zachránila, je ospravedlněním mé existence na Zemi, a ne důvodem ke slávě.“

Zdroje a odkazy pro ověření faktů:

Spravedlivá mezi národy: Irena Sendlerowa - Sprawiedliwa wśród Narodów Świata - Komunikaty Instytut Pamięci Narodowej - Archiwum

Muzeum Dějiny polských Židů POLIN: The Anniversary of establishing „Żegota“ Council to Aid Jews | Muzeum Historii Żydów Polskich POLIN w Warszawie

Projekt Life in a Jar (Život v zavařovačce): About the Project - Life in a Jar