Římský pozdrav: Jeden velký mýtus

Římským pozdravem se zapřísahají všichni ti, kdo zvednou pravici k pozdravu, odvolávaje se na starověkou říši. Jenže ve skutečnosti v té době nic takového neexistovalo. Nemáme žádné dochované římské texty, sochy ani archeologické nálezy, které by toto gesto v takovém provedení popisovaly jako formální pozdrav při setkání. A přesto - díky umění, politickému zprofanování a následnému zevšeobecnění tohoto mýtu - jsou lidé schopni se hádat, že se v Římě v dobách dávno minulých opravdu zvedala pravice. Jak to tedy podle vědy a historiků bylo doopravdy?

Původ gesta hledejme v neoklasicismu

Gesto, které dnes známe, nevzniklo ve starověku, ale až v 18. století. Takzvaný římský pozdrav (zdvižená, natažená pravice) je tedy moderním vynálezem, který se starověkým Římem a antikou nemá co do činění.

Za jeho zrod badatelé považují dílo francouzského neoklasicistního malíře Jacques-Louise Davida. Ten na svém obraze z roku 1784 se jménem Přísaha Horatiů zobrazil otce Horatia, jak drží meče, ke kterým jeho tři synové vztahují své pravé paže ve zdůrazněné, natažené poloze. David záměrně nakreslil toto gesto pro dramatický efekt, čímž chtěl vizuálně zdůraznit republikánské ideály. Pro tehdejší revoluční Francii tak klíčové.

Gesto bylo v té době chápáno jako ztělesnění občanské ctnosti, disciplíny a oběti pro stát a stalo se nesmírně oblíbeným. Po revoluci se objevovalo v dalších neoklasicistních dílech a hrách a jeho (nepravdivá) spojitost s římskou kulturou se stala všeobecně přijímanou, čímž se jen utvrdila jeho domnělá starověká autenticita. A vizuální „antický symbol“ byl na světě.

I tehdy ale existovali lidé, kteří autenticitu pozdravu zpochybňovali. Jeho zastánci si tak vzali na pomoc antické památky. Sochy některých římských císařů (např. socha Augusta z Prima Porty) mají opravdu zvednuté pravé ruce. Jenže zde je argumentace vyloženě lichá, ba lživá. Sochy většinou ve skutečnosti ukazují gesto zvané adlocutio. Při něm je sice paže zdvižená, je ale většinou ohnutá v lokti s otevřenou dlaní směřující nahoru, dolů nebo dopředu. Navíc toto gesto nesloužilo jako pozdrav, ale primárně se jim zahajovaly projevy k vojsku nebo lidu. Celkově jde o mnohem volnější gesto, než jakým je moderní, strnulejší a disciplinovanější fašistický pozdrav.

Francouzským vzorem se patrně inspiroval i Bellamyho pozdrav. Šlo o zdviženou ruku s roztaženou dlaní, který vyvinul James B. Upham jako doprovodné gesto k americkému Slibu věrnosti, jehož autorem byl socialistický newyorský ministr Francis Bellamy. Sám Bellamy popsal tento pozdrav v časopise pro mládež v roce 1892. Pravá ruka měla být zvednuta tak, aby tvořila linii s čelem a spočívala blízko něj. Později se začala pravá ruka natahovat vzhůru k vlajce. Generace školáků tak každé ráno vítaly vlajku až do počátku 30. let 20. století, kdy se zdvižená pravá ruka stala mezinárodně uznávaným fašistickým a nacistickým symbolem a tak se od tohoto rituálu ve Státech postupně opouštělo, až koncem roku 1942 Kongres schválil dodatek k nařízením o vlajce, který stanovil, že se vlajka Spojených států zdraví pravou rukou nad srdcem.

Kodifikace a politické přisvojení

Ještě než jej převzali fašisté, dočkal se římský pozdrav dalšího šíření. V době obrozenectví a národního uvědomování se hodilo vše. Jakýkoliv symbol, který podporoval velikost národů a zdůrazňoval jejich historii, byl vítán. Proto i zájem o antiku prudce stoupal. Na přelomu 19. a 20. století vznikají tématické fotografie, točí se první filmy. V roce 1914 přichází na scénu němý epos Cabiria, který pomůže rozšířit římský pozdrav masově. Na scénáři se podílí mimo jiné i Gabriele d'Annunzio, italský básník a nacionalista, o kterém bude ještě řeč. Režiséři a scénografové potřebovali jednoznačný symbol římské hierarchie a moci pro vizuální komunikaci v němém filmu. Převzali tedy Davidovo gesto. Film tak zafixoval zdviženou paži jako vizuální klišé pro římský pozdrav ještě více.

V roce 1919 je to právě Gabriele d'Annunzio, který vede italské legionáře během okupace Fiume, kde vyhlašuje nezávislou republiku, a filmové gesto jako neo-imperiální rituál přebírá pro své muže. Tím ho poprvé přenáší do opravdové politické praxe. Římský pozdrav pak nachází své nové uplatnění v italském fašismu. Tomuto novému politickému směru a jeho vůdci Benitu Mussolinimu se zamlouvá, d'Annunziem je ovlivněn a často jej navštěvuje, dokonce se nechává inspirovat ústavou Fiume a začne užívat i d'Annunziem vymyšlený a používaný titul Duce. Fašisté si zakládají na pompéznosti a ke slavné antické říši se rádi připodobňují. A tak berou pozdrav za svůj a snaží se jej propagandisticky prosadit. Pomáhají si třeba i tvrzením, že je hygieničtější než podávání rukou. Pod vedením Mussoliniho se stává symbolem obnovy Římské říše a národní hrdosti, politizace je hotová.

Od fašistů je už jen krůček k nacistům. Adolf Hitler zpočátku italského Duceho obdivuje a i německý nacismus se najde v pompéznosti, symbolice a gestech. A tak se nechá inspirovat a k vlastní zdvižené pravačce přidá známá zvolání Sieg Heil a Heil Hitler. A „hajlování“ je na světě. Jak jej ale nacisté „vytuní“, tak jej i pošlou do zatracení. Po jejich krutovládě se pozdrav dostává na černou listinu a dnes je toto gesto v mnohých zemích zakázáno a považováno za trestný čin propagace fašismu a nacismu.

Jak se staří Římané zdravili doopravdy

Na rozdíl od moderního mýtu se staří Římané spoléhali hlavně na slovní vyjádření a konkrétní gesta, spojená s řečnictvím, dohodou nebo podřízeností. Z těch verbálních se nejčastěji používalo tak známé AVE!, které sloužilo jako jednoduchý denní pozdrav a dalo by se přeložit slovy „Buď zdráv“. Pro císaře se užívalo zvolání Ave Imperator, tedy - Buď zdráv, Vojevůdče! Prameny také uvádějí pozdravy SALVĒ (plurál Salvēte, znamenalo „Buď v pořádku“ nebo „Buď zdravý“ a používalo se i při loučení), VALE (plurál Valēte, „Měj se dobře“ nebo při loučení jako "Sbohem") či například QUOMODO TE HABES?, které bychom mohli přeložit slovy „Jak se máš?“ nebo „Jak se držíš?“.

Co se týče dochovaných gest, nejpoužívanější byla ta gesta, kterými se projevovala nejvyšší úcta a podřízenost vůči bohům nebo císaři. Úplně nejznámější bylo Adoratio, které zahrnovalo hluboký úklon, líbání ruky, líbání lemu oblečení a v extrémních případech i nohy (pedum osculum), a které se s posilováním císařské moci stalo svého času dokonce povinným. Dobře zmapované je i gesto Dextrarum Iunctio. Jde o spojení pravých rukou, používalo se hlavně ke stvrzení přátelství, dohody nebo jako symbol manželského svazku, nešlo tedy o tak úplně běžný denní pozdrav.

Římský pozdrav je romantický, umělecký „vynález“, který byl politicky zneužit pro svou dramatičnost a snadnou vizuální interpretaci moci. Jeho skutečná historická stopa ve starověkém Římě je ovšem nulová. Přesto se tento mýtus podařilo zakořenit mezi lidmi natolik, že mu stále věří a díky tomu slouží i jako častá výmluva všech těch „hříšníků“, kteří si čas od času potřebují jednoduše zahajlovat.