Článek
Tohle už není jenom politický bizár, to je regulérní výsměch všem voličům a hlavně ústavě! Filip Turek, tenhle samozvaný král sociálních sítí a vládní zmocněnec, se nejspíš definitivně utrhl ze řetězu. Ve svém příspěvku na Instagramu vypustil větu, ze které by se každému demokratovi mělo udělat nevolno. Na ministerstvo životního prostředí chce dosadit člověka, který udělá vše, co mu na očích uvidí. Pokud toto má být skutečný popis toho, jak si představuje fungování resortu, nejde o Filípkův vtípek. Jde o vážný problém.
Chápete to? Máme tu poslance a úředníka, který se v přímém přenosu chlubí tím, že si z ministerstva udělá vlastní pískoviště. Ministr nemá být podle Turka odborník nebo silná osobnost, ale poslušný pejsek, co bude jen plnit příkazy svého páníčka od vedlejšího stolu. Ministr v České republice ale není asistent ani výkonný referent. Je členem vlády, nese politickou odpovědnost a podle Ústavy odpovídá Poslanecké sněmovně. Pokud by měl jednat podle pokynů osoby, která členem vlády není, znamenalo by to faktické obcházení principů odpovědnosti. A přesně tak Turkův výrok působí.
Jako neministr jsem se rozhodl, že nabídnu panu premiérovi možnost, že bychom nominovali ministra na post životního prostředí, kde já sedím jako zmocněnec. Bude to ministr, který bude velmi seriózní a který bude dělat na ministerstvu to, co mi na očích vidí.
Ministr jako onuce?
Turek se tímhle výrokem pasoval do role jakéhosi stínového vládce, který tahá za nitky. Přitom je pouhým vládním zmocněncem. Tato pozice sama o sobě není součástí vlády a nenese přímou politickou odpovědnost ve stejném rozsahu jako ministr. Pokud by ale takový zmocněnec určoval ministrovi, jak má rozhodovat, vzniká zásadní otázka. Kdo vlastně řídí resort? Server Seznam Zprávy se přitom už dříve pozastavoval nad tím, jakou má vlastně jako zmocněnec pravomoc, a odborníci varovali, že faktické řízení resortu z pozice zmocněnce by bylo obcházením ústavy. Teď už to víme – podle něj je ta moc absolutní. Jak může někdo s mandátem od lidí takhle otevřeně pohrdat funkcí ministra? Vždyť takový člověk pak bude brát královský plat z našich daní jen za to, že bude Turkovi kývat na každou šílenost.
Elementární ústavní logika dostává na frak. Ministr má mít vlastní rozhodovací pravomoc. Má být odborně i politicky odpovědný. Nemá být prostředníkem cizí vůle. Pokud někdo veřejně mluví o tom, že dosadí člověka, který bude „dělat vše, co mu na očích uvidí“, sám tím vytváří dojem paralelního řízení. A to je přesně ten typ praxe, před kterým ústavní systém chrání.
Útok na Hrad a právní chaos
Celá situace se promítá na pozadí „souboje“ mezi Turkem a Hradem. Prezident už dříve odmítl Turka jmenovat do vládní funkce a veřejně vyjádřil obavy o jeho působení. Kvůli jeho pochybné loajalitě k ústavním hodnotám a jeho kontroverzím. Turek naopak hovoří o porušování Ústavy ze strany hlavy státu a podle médií zvažuje právní kroky. Tedy, ve chvílích, kdy se snaží udělat silné prohlášení a vypnout hruď. Po silných slovech - skutek utekl. Nicméně, to všechno je legitimní politický spor. Ale v kontextu výroku o „ministru, který bude dělat vše, co na očích uvidí na očích“, získává úplně jiný rozměr. Najednou nejde jen o osobní konflikt. Jde o to, jak kdo chápe výkon moci. Jestli jako službu veřejnosti – nebo jako loajalitu vůči konkrétní osobě.
Teď se Turek tváří, že prezidentovi, citujme: „pomáhá“, ale ve skutečnosti jen dál rozleptává důvěru v instituce. Podle ČT24 dokonce Turek na prezidenta (ne)podává žalobu, protože se ho dotklo, že ho Pavel označil za nebezpečí pro demokracii. Ale ruku na srdce – když někdo veřejně plánuje, že bude mít ministra jako loutku, nedává tím prezidentovi za pravdu?
Co nás čeká dál?
Zatímco se na internetu řeší každá Turková fotka v drahém autě, pod povrchem se peče plán na ovládnutí resortu, který má na starosti miliardy z evropských fondů a budoucnost naší krajiny. Chceme opravdu ministra, který bude jen dálkově ovládaným robotem? Jde o nebezpečný precedens. Právníci jasně říkají, že vládní zmocněnec nemůže vést ministerstvo ani nepřímo. Pokud premiér Babiš tuhle hru přijme, potvrdí tím, že v téhle vládě už nerozhodují schopnosti, ale to, kdo se komu hlouběji pokloní. A že premiér není tím, kdo řídí své ministry.
Někdo může namítnout, že šlo jen o obrazné vyjádření. Možné to je. Politici často mluví expresivně. Jenže slova mají význam. A pokud někdo aspiruje na zásadní vliv na ministerstvo, které spravuje miliardové rozpočty a rozhoduje o zásadních environmentálních otázkách, pak si musí být vědom, že každá formulace je signálem. A Turkův výrok dává signál jasný - nezávislý ministr nebude. Očekává se poslušnost. A to je přesně ten model, který je v rozporu s principem osobní odpovědnosti člena vlády.
Nejde jen o Turka. Ten se jen každým svým prohlášením stále více a více odkopává - jak přemýšlí, jak je politicky „vyzrálý“ a vůbec jeho celkové domýšlení vlastních slov i tvorby vlastního obrazu. Kdyby mlčel a udělal si to po svém, nikdo nic neřeší. Ale on si ve své sebestřednosti prostě nedokáže odpustit podobné silácké řeči, za které dostane pár lajků, ale jeho sociální sítě musí budit premiéra ze spaní v obavách, co tam pan bývalý europoslanec opět řekne a co bude muset Babiš řešit nebo uklidňovat. A i o to jde. Jde o to, jak se k tomu postaví předseda vlády.
Pokud by připustil model, v němž ministr fakticky vykonává vůli osoby mimo vládu, znamenalo by to rezignaci na standardní fungování kabinetu. Vláda není síť osobních delegátů. Je to kolektivní orgán s jasně vymezenými pravomocemi a odpovědností. Pokud někdo chce mít na ministerstvu člověka, který bude nečlena vlády poslouchat na slovo, kdo tedy vlastně řídí ministry? Neukazuje to zároveň na slabost současného premiéra? Pokolikáté za těch pár posledních měsíců vlastně?
