Článek
Oficiální vyšetřování ukázalo prstem na nedbalost klempířů. Ti měli na střeše dokončovat hromosvod a letovat spoje. Údajně špatně uhasili dřevěné uhlí ve svých kamínkách a žhavé uhlíky pak vysypali do žlabu. Měděný okap se posléze rozžhavil natolik, že od něj vzplanulo dřevěné bednění střechy. Katastrofě pak dopomohla také řada nešťastných náhod a souher, které se spojily v dokonalou zkázu. Mezi ně patřilo panující počasí a silný vítr, který plameny živil a pomáhal jim v šíření. Zároveň v pražské vodárně na Karlově prasklo přívodní potrubí, což drasticky snížilo tlak vody a hasičům prakticky znemožnilo účinně zasáhnout. Tragédii završila nefunkční železná opona, kterou se kvůli lešení uvnitř divadla nepodařilo úplně spustit. A přeměnu v inferno dokonala chvíle, kdy plameny zasáhly plynové potrubí.
Výsledek byl zdrcující - měděná kupole se propadla, hlediště, jeviště a dokonce i původní opona od Františka Ženíška lehly popelem. Zbyly jen ohořelé zdi a zbytky železné konstrukce střechy. Hasičům se sice podařilo uchránit foyer a některé další prostory, ale nově postavené srdce české kultury bylo v troskách.
Pohled do interiéru Národního divadla po požáru v roce 1881
Zpráva o požáru se bleskově rozšířila Prahou a vyvolala šok a zděšení. Lidé se shromažďovali kolem hořícího divadla, pozorovali boj s plameny a pocity beznaděje a smutku se mísily s úzkostí. Pro mnohé to nebyla jen ztráta budovy, ale symbolu národní identity, která v těchto dobách nebyla jen prázdnou frází a vrcholem vlastenectví nebylo si jednou za rok zakřičet „Češi do toho“ s plechovkou piva z gauče při sledování hokeje. V době národnostních sporů a národního obrození se na češství dívalo úplně jinak.
Zděšení a zmar se brzy proměnily ve smutek i vztek. Zpráva o katastrofě se šířila jako blesk. Někteří se utápěli v pesimismu, jiní začali volat po obnově, další hledali viníka. Oficiální vyšetřování se, jak už bylo řečeno, zaměřilo na nedbalost klempířů. Na dělníky byl dokonce vydán zatykač, ale nakonec nebyl nikdo potrestán. Důkazy byly nejednoznačné a někteří zpochybňovali, zda by vůbec vysypané uhlíky mohly způsobit tak rozsáhlý požár.
Národní divadlo, Praha, 1881, dřevořez
Právě tato nejasnost okamžitě vyvolala řadu konspiračních teorií. Tou nejčastější bylo úmyslné žhářství. V době narůstajícího nacionalismu a ostrých sporů mezi Čechy a Němci se objevily spekulace, že za požárem stáli právě oni. Podle konspirátorů chtěli poškodit symbol české kultury. Tyto teorie se šířily lidmi a posilovaly pocit ohrožení a dávaly růst nedůvěře. Další teorie hlásala, že byl požár dílem rakousko-uherských úřadů, které chtěly potlačit české národní obrození. Tyto teorie však nikdy nebyly podloženy žádnými věrohodnými důkazy a zůstaly v rovině spekulací a historických dohadů.
Navzdory tomu, že oficiální verze zůstala u klempířů, dodnes jejím závěrům mnoho lidí nevěří. A tak se opakovaně provedlo několik zkoušek a pokusů, které měly za cíl ověřit oficiální verzi. Jde například o pokus Seznamu a Technického ústavu požární ochrany, tragédii se též věnoval spisovatel Miroslav Ivanov. Výsledky těchto modernějších šetření říkají, že se zřejmě požár odehrál trošku jinak, než tvrdí vyšetřovací komise. Jak to bylo ve skutečnosti už se ale zřejmě nikdy nedozvíme.
Sbor pro zřízení národního divadla v Praze 1851
Vraťme se ale zpátky do Prahy 1881. To, co následovalo, totiž učinilo z požáru opravdu nesmrtelnou událost v historii českého národa. Namísto zlomení a smíření se se skutečností se požár přeměnil na manifestaci národní sounáležitosti a ukázal nezlomnou vůli Čechů. Vlna národních sbírek zaplavila zemi s neuvěřitelnou silou. Lidé, od prostých rolníků přes šlechtu až po samotného císaře Františka Josefa I. nebo ruského cara, všichni kdo mohli posílali peníze. Ženské spolky pořádaly bazary, aby mohly přispět. Přidala se města i firmy. A stal se zázrak - za pouhých 47 dní se shromáždil neuvěřitelný milion zlatých, což byla na tehdejší dobu neskutečná suma. Ta se přidala k částce od pojišťovny (necelých 300 tisíc zlatých) a opravy mohly začít.
Sbírka, kde se ve velkém přidaly i ty části národa, které v původní sbírce na samotné postavení nepřispívaly (tam jde spíše o krásnou legendu a mýtus - největší část pokryly státní prostředky a půjčka z Městské spořitelny), potvrdila, že divadlo nebylo národním jen podle názvu. A že nápis Národ sobě platí.
Obnovy se ujal architekt Josef Schulz, který s úctou k původní Zítkově koncepci provedl nezbytné úpravy a zároveň napravil některé nedostatky, které se projevily během krátkého zkušebního provozu. Díky neuvěřitelnému úsilí a finanční podpoře celého národa povstalo Národní divadlo z popela jako Fénix.
18. listopadu 1883, tedy za něco málo přes dva roky po katastrofě, bylo divadlo slavnostně znovuotevřeno, a opět to byla Smetanova Libuše, která se stala symbolem znovuzrození a vítězství národní vůle. Požár, který měl zničit, nakonec upevnil české národní vědomí a navždy se zapsal do historie jako důkaz nezdolnosti a odhodlání Čechů, kteří se bez ohledu na chování svých vlád umí v důležitých chvílích opravdu semknout a táhnout za jeden provaz. Historie to ukázala několikrát. Škoda, že se pak nechá rozdělit na několik táborů hrstkou populistů a politiků, kteří rozdělují společnost zcela vědomě s vidinou vlastního prospěchu a které si paradoxně nikdo za několik let ani pamatovat nebude.
