Článek
Z našeho českého pohledu začala druhá světová válka zradou západních spojenců. Mnichov vnímáme jako dýku do zad a jako předzvěst světového konfliktu. Tento prolog ovšem nebyl jedinou kapitolou v druhoválečné kronice, který zaváněl zradou, bolestí a hanbou. Na konci konfliktu se totiž do paměti zapsala ještě jedna kapitola, která neukazuje Spojence v tom nejlepším světle. Proběhla jen několik dní po pádu Třetí říše a zůstává jedním z nejtemnějších selhání Západu. Bavíme se o Operaci Keelhaul, kódovém označení pro nucenou repatriaci. Tedy - násilný návrat miliónů uprchlíků, válečných zajatců a civilistů, zpět do Sovětského svazu a dalších nově se formujících komunistických států.
Zrada se stvrdila na Jaltě
Základ tohoto masového vydávání lidí byl položen v Británii v roce 1944, ke stvrzení došlo na Jaltské konferenci v únoru 1945. V onom roce 1944 došlo ke spojenecké invazi do Evropy. Mezi zajatými německými vojáky byla jedna desetina občanů SSSR. Američané se drželi hesla, že každý válečný zajatec je chráněn Ženevskými konvencemi a nesmí být repatriován proti své vůli. Zajatce ale předávali Britům, kteří tento postoj nesdíleli. Britský ministr zahraničí Eden prosadil svůj program a zajatce sovětského původu vracel do Stalinovi říše. Už v tomto roce byli takto vráceni vojáci z Francie a nečekalo je nic „hezkého“. Buď putovali do Gulagů, nebo byli rovnou popraveni.
V roce 1945 pak proběhla Jaltská konference. Zde se spojenečtí vůdci – Roosevelt, Churchill a Stalin – dohodli, že všichni občané SSSR a zemí pod jeho vlivem, kteří se nacházejí na Západě, musí být bez ohledu na své přání vráceni do východní sféry vlivu. Stalin tuto linii tvrdě prosazoval s tím, že se jedná o jeho „ztracené vojáky“ (a také z jeho pohledu kolaboranty, které je třeba potrestat). Západní Spojenci, v touze udržet křehkou alianci a zajistit návrat svých vlastních zajatců, souhlasili.
Dne 11. února 1945 byly uzavřeny bilaterální sovětsko-americké a sovětsko-britské dohody o vzájemné repatriaci sovětských, amerických a britských občanů. Podobná dohoda s Francií byla podepsána 26. června 1945. Francie však ve vydávání nebyla tak aktivní.
Pro uprchlíky, ať už to byla civilní pracovní síla, váleční zajatci, nebo protikomunistické jednotky (jako byli například ruští kozáci), znamenala taková dohoda jediné - rozsudek smrti, vyhnanství na Sibiři nebo život pod dohledem a v perzekuci. Stalin totiž považoval každého, kdo padl do německého zajetí, za zrádce a dezertéra. Nějaké pochopení, odpuštění nebo tlustou čáru, to nemohli tito lidé očekávat. Místo toho je čekaly popravy nebo transporty do pracovních táborů, ze kterých se statisíce lidí už nikdy nevrátily.
Lienz - obraz naprostého zoufalství
Operace Keelhaul probíhala od května 1945 až do roku 1947 (činnost repatriačních orgánů ale pokračovala až do roku 1951) a byla doprovázena drastickými scénami. Repatriační důstojníci na místě rychle pochopili, že se nejedná o žádné šťastné navrátilce, kteří se těší domů. Před sebou měli častokrát děsem paralyzované oběti, které se snaží za každou cenu uniknout z transportů, které je hnaly do náruče Stalina.
Jednou z nejtragičtějších epizod této operace bylo vydání kozáků a jejich rodin v rakouském Lienzu. Britové tisíce lidí, kteří se jim vzdali s vírou na azyl a pokojný život, jednoduše podvedli. 28. května 1945 je svolali pod záminkou „konference“. Když se lidé shromáždili, obklíčili je a naložili do transportů, směřujících k Sovětům. Ve chvíli, kdy kozáci poznali zradu, propukl naprostý chaos. Lidé křičeli, že byli „prodáni Stalinovi“. Mnoho z nich raději volilo smrt, než návrat do Sovětského svazu. Muži, ženy i děti se masově vrhaly do řeky Drávy, podřezávaly si žíly nebo páchaly sebevraždy jedem. Britští vojáci museli použít pažby pušek a bodáky, aby lidi odtrhli od rodin a naložili je do vlaků. Ač se podle pozdějších výpovědí v některých z nich pralo uvědomění a lítost s tím, co museli udělat, rozkaz byl rozkaz. A tak bylo zhruba 50 tisic muzu a 11 tisic zen a deti násilím naloženo a deportováno.
Klagenfurtští skončili v masovych hrobech
Podobný osud čekal i jugoslávské protikomunistické síly, takzvané Četniky. Tisíce z nich se v Rakousku vzdaly Britům. Stejně jako kozáci, i oni doufali v lepší život mimo komunistickou moc. Američané a Britové totiž oficiálně tvrdili, že žádní jugoslávští občané, kteří se dostali do britských rukou, nebudou vráceni proti jejich vůli. A stejně jako v ostatních případech, i tady používali lež o tom, že se na navrátilce vztahuje amnestie a nic jim v domovské zemi nehrozí. Ale i tady Spojenci použili kombinaci lhaní a lsti. Četniky nechali shromáždit s tvrzením, že je převážejí do nedaleké Itálie. Místo toho byli předáni Titovým jednotkám na hranicích. Když se to provalilo, zde zavládla panika, útěky a zoufalý odpor. Na ty, kteří byli předáni, čekaly hromadné popravy, jako tomu bylo například v Kočevském rogu, kde byly tisíce obětí bez soudu naházeny do krasových jam.
Odhaduje se, že takto byly vydány miliony lidí. Dnes je Operace Keelhaul považována za morální břímě a jedno z nejtemnější selhání Spojenců. Zatímco bojovali za svobodu, sami fakticky podepsali rozsudek smrti pro statisíce lidí, kteří usilovali o totéž. Tato část dohody mezi představiteli vítězných mocností a její dodržení Spojenci i za vědomí, že neposílají lidi domů, ale vstříc dalšímu pronásledování, vedla k tomu, že lidé často upřednostňovali sebevraždu před návratem do komunistického pekla.
Případ Pjotr Krasnov
Osud generála Pjotra Nikolajeviče Krasnova (1869–1947) je jedním z nejsilnějších a nejtragičtějších symbolů operace. Krasnov byl ještě před bolševickou revolucí generálem carské armády, spisovatelem a monarchistou. Po roce 1917 se stal jedním z hlavních vůdců Bílého hnutí a úhlavním nepřítelem bolševiků. Po porážce utekl do Německa. Během druhé světové války, už ve vysokém věku, vložil veškeré své naděje do nacistického Německa. Věřil, že Třetí říše je jediná síla, která dokáže komunismus zničit. Spojil se s ďáblem, aby mohl porazit druhého - stal se náčelníkem Hlavní správy kozáckých vojsk, kde aktivně lobboval za vytvoření velkých kozáckých jednotek bojujících po boku Wehrmachtu proti Rudé armádě.
V květnu 1945, ve svých 76 letech, se Krasnov spolu s tisíci kozáky a jejich rodinami vzdal britským jednotkám v Rakousku. Požádal o politický azyl v domnění, že jako známý antikomunista ochranu získá a Spojenci jej neodmítnou. Navíc ani nebyl občanem SSSR, tudíž se na něj neměla vztahovat Jaltská dohoda o povinné repatriaci. Navzdory těmto faktům i jeho protestům byl generál Pjotr Krasnov spolu s dalšími kozáckými vůdci zadržen a v červnu 1945 předán sovětským jednotkám. Pro Sověty to byla obrovská symbolická kořist.
Krasnov byl převezen do moskevské věznice Lefortovo. V lednu 1947 proběhl vojenský soud. Pjotr Krasnov, generál Andrej Škuro a další kozáčtí atamani, byli shledáni vinnými z protisovětské činnosti a odsouzeni k trestu smrti oběšením. Poprava proběhla ještě téhož dne, zhruba o pouhou hodinu později. Osud Pjotra Krasnova se tak stal tragickým symbolem nucené repatriace.
Jaltská dohoda postihla nejen ty, kteří s nacisty kolaborovali z přesvědčení a pro své vlastní výhody a prospěch, ale i zaryté politické nepřátele Stalina a všechny ty, kteří se komunistům nehodili. Všechny tyto lidi Spojenci místo ochrany vydávali zpět do spárů nenáviděného tyrana. Američané poté, co viděli reakce lidí, podmínky vracení zmírnili. Mnozí spojenečtí vojáci pak dokonce pomáhali sovětským občanům ze síta odsunu vyzklouznout a utéct. Přesto pro mnohé válka zradou nejen začínala, ale zradou i končila.
