Článek
V dubnu 2022, dorazila k penzionu Bory v Plzni trojice policistů v civilu. Maria Delrosall, 65letá žena, která dlouhá léta působila jako přísedící u soudu, byla postavena do dramatické situace, která se v jejích očích zdála být více než podezřelá. Když se trojice mužů představila jako policisté, žena jim to nevěřila. Chovali se údajně divné. Proto když jí ukázali služební průkaz, reagovala skepticky: „Takový může mít každý“. A to se jí stalo osudným.
Ilustrační foto
Obžalovaná, jak se později ukázalo, byla ve stavu stresu a strachu. Muži na ni začali hulákat, když chtěla zabouchnout, jeden z nich strčil nohu do dveří a zabránil jí v tom. Pak se nacpali dovnitř. Ve chvíli, kdy ji začali tlačit do rohu a ona cítila ohrožení, její reakce byla instinktivní a okamžitá – udeřila jednoho z mužů do obličeje. Možná, že to nebyl její nejrozumnější krok, ale byla v takovém stresu, že se na okamžik přestala kontrolovat. A co víc, její následný útěk do kanceláře a telefonát na tísňovou linku jasně ukazují, že opravdu nevěřila, že policie je na místě v podobě oněch mužů. Ona si „tu pravou“ volala na pomoc. Rozhodně neměla v úmyslu jen tak napadnout policistu.
U vchodu jsem viděla tři chlapy. Nic nedělali, jen tam stáli. Přišla jsem ke dveřím, řekla s dovolením a oni se trochu rozestoupili. Odemkla jsem a otevřela dveře. Když jsem je chtěla za sebou zavřít, jeden z těch mužů do nich strčil nohu. Já se lekla, oni začali hulákat, ať koukám otevřít. Já jsem na to odpověděla, co si to dovolují, že je dovnitř nepustím, že žádná verbež do baráku nesmí. Začala jsem ječet, že na ně zavolám policajty. Řekli mi, že oni jsou policajti a že vyšetřují těžkej zločin. Pak se jeden z nich kolem mě protáhl do chodby a ukázal mi něco, co připomínalo starou ošuntělou portmonku. Neviděla jsem žádné jméno ani číslo. Když chtěl dovnitř pustit zbylé dva muže, tak mi vyletěla pravá ruka a zaútočila jsem na něj. Měla jsem pocit, že jsem v sevření lidí, co si hrajou na policajty, a bála se, že mě tam semelou. Využila jsem toho, že všichni byli tím mým úderem překvapení. Na nic jsem nečekala a zdrhla dovnitř do suterénu, kde má naše firma kancelář. Odtud jsem zavolala na tísňovou linku.
Zapeklitý případ
Delrosall nikdy nebyla kriminálnicí. Nikdy neměla sklon k násilí, ani neprocházela žádnými problémy se zákonem. Celý její život svědčil o opaku – šlo o ženu s čistým rejstříkem, která své povinnosti vůči společnosti vždy brala vážně. Jako přísedící u soudu rozhodně nebyla někým, kdo by se měl snadno ocitnout na opačné straně spravedlnosti. A přeci - v momentě, kdy byla vystavěna nervy drásající situaci, kde byla ze svého pohledu v ohrožení života – přišel okamžik, který jí na opačnou stranu spravedlnosti vrhnul. Padlo obvinění. I přesto, že její zkušenosti, bezúhonnost a její poctivý životní příběh dávají váhu jejímu tvrzení, že jednala pod tlakem strachu, a že její útok na policistu nebyl plánovaným nebo úmyslným násilím, ale instinktivní reakcí v nejasné a nebezpečné situaci. Jenže, skutek se stal, neoznačeného policistu udeřila, soud rozhodovat musí.
Ilustrační foto
Na čí straně je odpovědnost?
Jak se ukazuje, mnoho lidí má pochybnosti o tom, zda postup policistů v tomto případě nebyl zbytečně agresivní. Jistě, policie má právo na ochranu a na plnění své povinnosti v terénu, ale když se jedná o běžného člověka, který není okamžitou hrozbou, bylo by záhodno takovéto zásahy provádět citlivě a s ohledem na okolnosti. Celý příběh by se mohl odvíjet úplně jinak, kdyby policisté nezůstali v napjaté konfrontaci, kdyby předem nevzbuzovali dojem, že vchází nelegálně, a místo toho se jednoduše a v klidu představili a vysvětlili, proč tam jsou. Možná by všechno dopadlo jinak. Možná by se vůbec žádný konflikt neudál.
Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání argumentuje především tím, že pro posouzení povinnosti podrobit se výkonu pravomoci úřední osoby není rozhodné, zda je realizován zcela v souladu s právními předpisy. Podle ní se má člověk podrobit výkonu pravomoci úřední osoby a nediskutovat. Postup policistů, kteří se podle rozsudku nechovali správně, nepovažuje Bradáčová za vybočující exces.
Celý případ klade jednu zásadní otázku. Jak daleko by měla jít státní moc v zasahování do života jednotlivce? Ať už jde o policii nebo jiný orgán veřejné moci – je skutečně správné, aby občan měl povinnost podrobit se výkonu veřejné moci i tehdy, když samotný výkon není v souladu s předpisy nebo dokonce zákony? Tak tvrdý výklad práva, jaký prezentuje státní zástupkyně Lenka Bradáčová, by mohl v budoucnosti snadno otevřít cestu pro zneužívání této moci. Bradáčová v tomto konkrétním případě tvrdí, že obviněná měla povinnost podrobit se zákroku, i když měla oprávněné pochybnosti o tom, že se skutečně setkává s opravdovými policisty. Prostě poslechnout. Co kdyby ale opravdu šlo o podvodníky? Gangů s falešnými policisty už tu přeci bylo několik.
Ilustrační foto
„Adresát výkonu veřejné moci není oprávněn samostatně posuzovat, zda je pravomoc vykonávána v mezích zákona,“ říká Bradáčová. Podle ní jde o standardní postup, a pokud občan cítí, že byl neoprávněně podroben zákroku, měl by si stěžovat až poté, ne se bránit. Co se však stane, pokud se tento výklad práva dostane příliš daleko? Co když si stát bude v budoucnu počínat obdobně a začne potírat neochotu lidí podrobit se moci, i když k tomu nemá důvod a bude této formulace všelijak zneužívat?
Zneužívání moci v praxi
Takový výklad práva může mít nebezpečné následky. Co když se policisté skutečně zachovají agresivně, přehnaně nebo bez dostatečného odůvodnění, a občan, který se brání, bude automaticky potrestán? Takový scénář otevírá prostor pro zneužívání moci. Co když si zítra někdo, kdo zneužívá svého postavení, smlsne na nevinném člověku, který tak bude v situaci, kdy nebude mít právo na svou obranu?
Představme si, že by se podobná situace stala za zcela jiných okolností. Policista by mohl jednat na základě špatné informace a následně zasahovat u úplně nevinného člověka, který by se podle této logiky musel podrobit jakékoliv přehnané agresi a neadekvátnímu postupu, aniž by mohl cokoliv udělat. Nešlo by o vysoce nebezpečnou praxi, která by mohla být zneužita pro šikanu, špatné rozhodování a dokonce i pro korupci?
Ilustrační foto
Ano, berme v potaz také to, že existují nějaké předpisy a postupy. Policista častokrát netuší, nestojí-li před ozbrojeným a nebezpečným člověkem. Musí se rozhodnout v sekundě a výsledkem zákroku musí být „výhra“ policisty. Jenže - v případech, kdy proti němu stojí někdo, kdo s hledaným pachatelem nemá co do činění (viz. tento případ), někdo, kdo nespáchal žádný závažný zločin, nebo je v klidu a jen nesouhlasí s policistou, musí být opravdu "humbuk"? Musí policisté pokaždé udělat monstrózní přepadovou akci, zaklekávat, vyrážet dveře a podobně? Tady by přece stačilo jen v klidu se prokázat, vysvětlit a nikam se násilím necpat. Bývalá soudní přísedící by je jistě ještě ráda pustila najít hledaného pachatele.
Dost bylo případů, kdy se vtrhne do bytu a nejdřív se vše zpacifikuje, vystraší dětí a podobně. Nebo zaklekne důchodce. A tak dále. Zbytečně tvrdý postup u případů, kde o žádné nebezpečné pachatele nešlo, znají novináři hodně. Známý je také případ, kdy policista v civilu mířil na jinou osobu v autě služební pistolí jen proto, že jej předjela. Ani ta nejdřív nemohla tušit, že jde o policistu, spíše o šíleného agresora. Nebylo by někdy lepší opravdu zhodnotit situaci a nehrát si na kovboje?
Měli bychom se podvolit každé státní moci?
Proto je třeba se ptát. Je správné, aby policisté a státní úřady měly vždy a v každé situaci postavení nad občany? Že občan musí vždy sklonit hlavu a vždy být „poslušná ovečka“, která splní rozkaz, i kdyby byl proti všem pravidlům a až pak jeho splnění případně rozporovat a napadat? Je opravdu možné, že i v případech, kdy jde o zřejmé pochybení státní moci, je člověk povinen se podvolit? Jak daleko bychom měli nechat sahat moc státu a policie? Jak chráníme naši osobní svobodu a právo na ochranu v okamžiku, kdy se staneme sami obětí tohoto zneužití? Jaký svět bychom vytvořili, kdybychom na těchto principech stavěli celý náš právní systém? Paní Bradáčová, opravdu jste to myslela vážně?
Ilustrační foto
A co si o tom myslíte vy? Jsme opravdu povinni se podvolit v každém případě, ať se děje cokoliv? A co si myslíte o právu na odpor vůči státní moci v takovýchto situacích?
