Článek
Listopad 2022, hudební klub Mefisto, Plzeň. Dva vyhazovači, jeden z nich zároveň strážník městské policie. Na zemi leží čtyřiadvacetiletý host. Nehybný. Bez možnosti se bránit. Jeden ho mlátí pěstmi do hlavy, druhý mu dupá na hrudník. Rány na obličej, na žebra, na krk. Místa, kde může být každý větší úder smrtelný. Zlomená žebra, obličejové kosti, přetrhané vazy v koleni, hospitalizace. A po více než dvou letech verdikt soudu: 30 měsíců podmíněně.
Podmínka. Slovo, které v českém trestním právu ztratilo jakýkoliv obsah. Není to trest. Je to výsměch. Je to razítko s nápisem „nic se vlastně nestalo“. Je to signál společnosti, že brutální násilí se vyplácí. Že můžete člověka zmlátit na schodech, kopat do něj, i když už leží, a maximálně vám někdo pohrozí prstem: Teď buď chvíli hodňoučký!
Denně čteme o tom, jak agrese roste. Jak jsou lidé surovější, bezohlednější, radikalizovanější. Jak se běžné konflikty mění v útoky, rvačky, bodnutí, kopy do hlavy. Média jsou plná zpráv o „nepochopitelných napadeních“. O lidech, kteří se nevrátili domů, ale čekala je nemocnice jen proto, že potkali někoho opilého, zdrogovaného, nebo někoho, komu „jen“ ujely nervy. V parku, u nádraží, v centru. Jednotlivce nebo skupinku, která si chtěla dokázat, jací jsou to alfa samci. A kolikrát nešlo ani o dospělé jedince, radikalizují se i děti a mladiství. A pak přijde rozsudek, který říká: Klid, nic vážného, podmínka to spraví.
Jenže nespraví. Podmínka na tyhle lidi nepůsobí ani výchovně, ani preventivně. Nezastrašuje. Nenastavuje hranice. Naopak - legitimizuje násilí. Vzkaz je jasný: Jo, dobij ho. Stejně tě za to nikdo nezavře!
V tomto konkrétním případě navíc nejde o žádnou potyčku v afektu. Nešlo o nutnou obranu, nešlo o odvracení hrozby. Dokonce ani soud nenašel jediný důkaz, že by napadený byl agresivní. Seděl u stolu, choval se normálně, svědci nechápali, proč se stal terčem. Přesto skončil na zemi, v přesile, pod útokem dvou mužů, kteří měli v popisu práce zajišťovat pořádek.
A tady se dostáváme k dalšímu problému. Jeden z útočníků byl strážník městské policie. Člověk, který má chránit slabší, uklidňovat konflikty, zasahovat přiměřeně a zákonně. Člověk vycvičený k tomu, aby věděl, kam se nebije, kam se nekope a kdy se přestává. A právě tohle by mělo být automaticky přitěžující okolností. Ne polehčující.
Argument, že „vedli dosud řádný život“, zní v takovém kontextu absurdně. U policisty, strážníka nebo příslušníka ozbrojených složek by měl být řádný život samozřejmostí, ne bonusovým bodem k nižšímu trestu. Pokud někdo se státní autoritou selže takhle brutálně, je to alarmující selhání systému. Ne omluva.
Útok vedený v přesile, na citlivá místa, pokračující i ve chvíli, kdy oběť leží a nemůže se bránit, je útokem potenciálně smrtelným. Rány do hlavy a krku, kopy do hrudníku – to nejsou „výchovné facičky“. To jsou údery, které běžně zabíjejí. V takových případech by se útočníci vůbec nemohli divit, kdyby soud kvalifikoval jednání jako pokus o vraždu. Protože - čistě technicky a fyzikálně - zabít toho muže mohli snadno. Že se tak nestalo, nejde na vrub jim, ale štěstí a náhodě!
Nikdo neupírá lidem právo bránit sebe, svůj majetek nebo odvracet hrozící nebezpečí. Útok je také obranou. Ale obrana musí být přiměřená, adekvátní situaci a trvat jen nezbytně dlouhou dobu. A tady hlavně o obranu nešlo. Tady šlo o trestání. O exhibici síly. O beztrestné mlácení člověka, který se už nebránil. Soud měl šanci vyslat jasný signál. Že brutalita se netoleruje. Že násilí má následky. Že autorita zavazuje k vyšší odpovědnosti, ne k větší beztrestnosti. Místo toho vyslal signál opačný. Slabý, alibistický, nebezpečný.
Společnost, která reaguje na surové násilí podmínkami, se nemůže divit, že surovosti přibývá. Tihle násilníci měli jít do tepláků. Jednoznačně. Ne kvůli pomstě, ale kvůli spravedlnosti, prevenci a ochraně dalších obětí. Takhle soud zklamal. Bohužel ne první a bohužel ne poprvé.
