Článek
Když se ohlédnu zpět, občas přemýšlím nad tím, zda ještě někdy budu tou stejnou osobou, jakou jsem bývala dříve. Vztahy by měly obohacovat naše životy a přinášet nám radost. Mají nás rozvíjet a pomáhat nám stát se tím nejlepším možným člověkem. Po boku toho nejlepšího možného člověka. Ale co se stane, když si nevybereme toho nejlepšího partnera? Co se stane, když nás náš vztah nejen neposouvá vpřed, ale ve skutečnosti nás brzdí a vysává naši energii?
Před časem jsem byla ve vztahu, který mě spíše ničil, než posiloval. Zpočátku se všechno zdálo perfektní. Byl okouzlující. Byl milující. A já se cítila oceňovaná. Důležitá. Jako bych žila v pohádce. Brzy jsem si ale uvědomila, že za touto fasádou se skrývá úplně jiná realita. Jeho okouzlující slova a milá gesta postupně nahradily kritické a hanlivé komentáře, které podkopávaly mé sebevědomí.
Byl to postupný proces, který mě pomalu, ale jistě nahlodával. Zpočátku jsem si nevšímala maličkostí. Tu kritická poznámka, tam odmítavé chování. Postupem času se ukázalo, že se jeho zdánlivá láska mění na jakousi manipulaci, která v konečném důsledku úplně mění i mě.
Dokázal mě ovlivňovat do té míry, že jsem o sobě začala pochybovat. A přišly otázky, které svíraly mé nitro. Byla jsem opravdu tak neatraktivní? Byla jsem vážně tak nudná a nezajímavá, jak mě často líčil? Tyto a mnohé jiné pochybnosti se vkrádaly do každého koutu mé mysli i života. Ztratila jsem jakýkoliv zájem pro věci, které mi kdysi přinášely radost.
Místo toho jsem se začala neustále přizpůsobovat jeho očekáváním. Měnila jsem oblečení, účes, makeup, celkový styl. Snažila jsem se, abych slyšela jeho pochvalu. Jeho souhlas. Jeho „požehnání“. Jenže - nic z toho, co jsem dělala, mu nebylo dostatečné. Vždy si našel něco proti. A já už ani nevěřila, že bude někdy něco z toho co dělám natolik dobré , abych si udržela jeho přízeň. Neustálá kritika mě nutila věřit, že já nikdy nebudu dost dobrá.
Jedna z největších ran přišla s uvedoměním, že jsem úplně ztratila sebevědomí. Dříve jsem bývala silná a zábavná osoba. Ráda jsem trávila čas s přáteli, setkávala se s novými lidmi a užívala si života. Ale pod vlivem jeho neustálé kritiky jsem se stáhla do sebe. Začala jsem se před ostatními schovávat. Už jsem nebyla ani trošku tou holkou, kterou jsem kdysi byla.
Postupem času jsem si uvědomila, že ho vlastně neznám. Snažila jsem se ho omlouvat. Myslela jsem si, že jen prochází těžkým obdobím a že se všechno zase brzy změní. Držela jsem se myšlenky, že se hluboko v něm stále skrývá ten úžasný a dobrý člověk, do kterého jsem se zamilovala. Ale realita byla taková, že jsem nikdy nepoznala, kým doopravdy byl. Ukázal mi jen to, co chtěl, abych viděla. Za jeho fasádou se skrývala úplně jiná bytost.
Toto uvědomění mě vedlo k pochybnostem i o ostatních lidech. Protože jsem byla tak zraněná, bála jsem se blízkosti a nových vztahů. Byla jsem uvězněna v emocionálním vězení, ze kterého jsem nevěděla, jak uniknout. Už jsem nikomu nevěřila, bála jsem se, že budu znovu zklamána. Izolace, do které jsem se stáhla, mě přiměla věřit, že už nikomu věřit nemůžu.
Moji přátelé viděli jen fasádu, kterou jsem jim chtěla ukazovat. Bála jsem se odhalit se. Ukázat city. Bolístky. I šrámy. Ale nešlo to do nekonečna. Bylo to bolestivé, ale nakonec jsem si uvědomila, že se musím osvobodit. Opustit ho nebylo snadné, ale bylo to nezbytné. ro mé vlastní přežití. Věděla jsem, že musím udělat tento krok, abych znovu našla sama sebe.
Samotná cesta byla neskutečně dlouhá, bolestivá a těžká, ale pomalu jsem se začala znovu objevovat. Naučila jsem se odpouštět si a znovu věřit ve své silné stránky. Začala jsem opět pociťovat vášeň pro věci, které mi kdysi přinášely tolik radosti. Staré koníčky, kterých jsem se vzdala, protože se mu nelíbily a jiné další aktivity si opět našly cestu zpět do mého života. Znovu jsem objevila radost z maličkostí.
Cesta k uzdravení nebyla snadná. Byly dny, kdy jsem se cítila slabá a zranitelná. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jestli někdy znovu získám sílu, kterou jsem kdysi měla. Mnohokrát jsem se cítila na sklonku svých veškerých sil. Ale věděla jsem už, že pokud tu cestu nezdolám, nikdy už nebudu tou, kterou jsem doopravdy chtěla být.
Dnes mohu hrdě říct, že jsem silnější, než jsem kdy byla. Naučila jsem se, co ve vztahu potřebuji a jakou mám hodnotu. Uvědomila jsem si, že si zasloužím být milována a respektována. Tato zkušenost mě naučila vážit si sama sebe a nikdy znovu nepřijímat méně, než kolik si zasloužím a kolik sama dávám.
Pokud se ocitnete v podobné situaci, chci vám říct: Nejste sami! Vždy existuje cesta ven a vy jste dostatečně silní, abyste ji našli. Zasloužíte si být šťastní a být ve vztahu respektováni a ceněni. Nenechte se definovat někým, kdo si vás neváží. Najděte v sobě odvahu znovu získat svůj život a stát se osobou, kterou doopravdy chcete být.
Nikdy není pozdě přepsat svůj vlastní příběh. Nikdy není pozdě znovu najít sami sebe a žít život, který si zasloužíte. Máte moc znovu získat kontrolu nad svým vlastním životem a vytvořit si budoucnost, která vás naplní a udělá šťastnými. Ať už jsi muž nebo žena, jsi silná a cenná bytost. A jako taková si zasloužíš být milována – nejen ostatními, ale hlavně sama sebou.
Nech minulost za sebou a vydej se na novou cestu, kde se znovu staneš tou nejlepší verzí svého já. Cesta může být kamenitá, složitá a místy i bolet, ale každý krok, který uděláš, tě přibližuje k tomu, aby se z tebe stal právě takový člověk, kterým chceš skutečně být.
Věř si, protože já věřím. A vím, že i ty to dokážeš.
