Článek
Ztraceni v algoritmu aneb od hodnot k virálnímu odpadu
Když si dnes pustíme sociální sítě, dostaneme přesně to, co jsme si (často nevědomě) objednali: mix rychlé, hlučné a kontroverzní zábavy. Bývaly doby, kdy jsme lomili rukama nad trapnými reality show a seriály, a říkali si, že už nemůže být hůř. Jak naivní jsme byli. Dnes na výsluní nestojí ani tak „céčkové celebrity“ jako spíše lidé, jejichž jediným talentem je schopnost vyvolat co největší rozruch a sbírat finanční příspěvky za to, že jsou.
Bizarní vystoupení v rádoby bojových organizacích, nevkusné streamy, nebo tvůrci, kteří jen dokumentují chaos ve svém životě. Jména jako Shopaholic Adel, OnlyFans modelky, hvězdy Clash a RedFace, nebo bizarní YouTubery a TikTokery zná v podstatě každý. Jejich dosah se počítá v milionech, jejich výdělky kolikrát ve statisících. A vedle toho stojí například kanál Jirka vysvětluje věci, který srozumitelně a fundovaně objasňuje komplexní témata z ekonomiky, vědy či historie. Tento tvůrce, který za svou edukativní práci získává i novinářská ocenění, se sice pyšní statisíci odběratelů, ale ve srovnání s rychlokvašným tiktokovým humorem zůstává v mediálním stínu.
Proč nás přitahuje „hatewatching“?
Nejde o závist. Pokud si tito tvůrci dokážou vydělat, je to jejich volba a jejich byznys. Jde o společenskou optiku, o to, co považujeme za hodné pozornosti. Psychologové pro to mají termín: hatewatching – sledování obsahu, který aktivně odsuzujeme, ale který nám dává pocit, že my sami jsme „lepší“. Sledování cizího neštěstí či nevkusu funguje jako laciná terapie, která nás utvrzuje v našich vlastních standardech. Je to fenomén podobný kdysi populární „Výměně manželek“ – díváme se, abychom se ujistili, že náš život je, navzdory všem problémům, stále v pořádku.
Tato nezdravá fascinace generuje obrovská čísla, a tedy i peníze. Sociální sítě a algoritmy na to reagují: čím silnější emoce (a negativní emoce jsou často silnější než pozitivní), tím větší dosah, tím více reklamy, tím více peněz. Je to začarovaný kruh, ve kterém se finanční odměna stává hlavním měřítkem společenské hodnoty.
Neviditelní hrdinové
Co nás ale skutečně dělá společností? Jsou to ti, kteří v krizi bojují o životy, ne ti, kteří se perou o sledovanost. Jsou to zdravotní sestry, lékaři, učitelé, hasiči, pečovatelé. Lidé, kteří dělají svou práci často za neadekvátní odměnu, ale s obrovským nasazením. Právě oni vytváří skutečnou hodnotu, posouvají nás jako společnost dopředu, zachraňují a vychovávají.
Jak je možné, že jsme schopni hodiny a hodiny sledovat tyhle bizarnosti, sjíždět bulvární články a hádat se o nich v nekonečných komentářích na sociálních sítích s plnou pozorností a zájmem a pak přehlížet hrdiny všedních dnů? Jasně, nezatleskat osmiletému chlapci, který prokázal neobyčejnou statečnost a zachránil život, uz je extrém (že pane bývalý prezidente), ale o to více pak bijí ty miliony potlesků v podobě kliknutí u každého virálního bizáru nebo „šlajsky“.
Odpověď je možná prostá, ale bolestivá: skuteční hrdinové jsou nudní. Jejich práce je rutina, dřina, často anonymní a bez oslnivých vizuálů, které by upoutaly pozornost na TikToku. Dobrota se stává samozřejmostí, kdežto skandál je unikát.
Změní se to? Dokud bude společnost preferovat rychlý zisk a okamžitou satisfakci nad dlouhodobou hodnotou a respektem, těžko. Změna nepřijde z internetu, ani z televize, ale od každého z nás. Tím, že přestaneme krmit algoritmus bizarností a dáme svůj čas a pozornost těm, kteří si ji skutečně zaslouží. Teprve až budeme hrdiny a hodnotný obsah aktivně vyhledávat, naučíme se je oceňovat a podpoříme jejich viditelnost, může se miska vah vrátit do rovnováhy.
Do té doby zůstaneme společností, která sice bohatne na kontroverzi, ale chudne na duši.
