Článek
Ukázat si to můžeme na příkladě, který se nás jako Československa týkal - fotografii sovětského vojáka, který údajně padl v posledních vteřinách osvobození Prahy. Dlouhá léta nám říkali, že jde o symbol hrdinné oběti Rudé armády, padlé v boji za naši svobodu. Že snad rukou chladnokrevného německého odstřelovače padnul tento muž těsně před hrdinským osvobozením města Sovětským svazem. Skutečnost? Čistá a vykalkulovaná lež.
Nešlo o hrdinskou smrt v přímém boji s ustupujícím Wehrmachtem a už vůbec ne o oběť německého snipera v ulicích hlavního města. Pravda je daleko brutálnější a odhaluje podstatu jakéhokoliv represivního režimu.
Tento voják, celým jménem Georgij Ivanovič Sacharov, plukovník Rudé armády, stejně jako mnoho dalších jeho spolubojovníků a civilistů, zemřel 8. května 1945, kdy už byla Praha z části v rukou povstalců a blížil se konec války. Ten den se Sověti rozhodli bombardovat okolí Hrotovic a omylem zasáhli i vlastní postupující jednotky. Nešlo o žádný strategický úder, ale o chaotický a zpackaný akt, jehož následky byly zameteny pod koberec. Plukovníka Sacharova (a mnoho dalších) tak nezabil žádný nepřátelský voják, rudoarmějci si jej odpravili sami.
Ale proč toho nevyužít, napadlo zřejmě někoho ze Sovětů a tak mrtvolu padlého kolegy přidělali na tank a na něm ji dovezli do Prahy. Možná v tom ani takový kalkul nebyl, třeba jen bratrovi ve zbraně chtěli dopřát dostat se Prahy alespoň takto. Ať už je pravdou A nebo B, Sacharov pak byl spolu s dalšími dvěma mrtvými vojáky jedním z němých aktérů pohřbu válečných hrdinů. Fotografie, kde leží zasypán květinami v rakvi, nad ním se sklání jeho 22letá přítelkyně, která je mimochodem v jiném stavu a kolem s obličeji staženými žalem stojí ozbrojení vojáci, byla pojmenována „Padl v posledních vteřinách války“. Byla to perfektně promyšlená inscenace, vytvořená pro objektivy fotoaparátů a pro budoucí propagandistické účely. Tímto způsobem se ze zbytečné a tragické smrti stal „hrdinský“ symbol.
Proč takové lži? Rudá armáda, potažmo Sovětský svaz, potřeboval budovat kult osvoboditele. Tato fotografie je i přes propagandu silná, vyvolává emoce, vypráví příběh. Navíc vizualizuje oběti a je tak důkazem, který mimo jiné legitimizuje v širším kontextu i budoucí vliv v Československu. My jsme vás zachránili, my za vás prolévali krev, atd. atd. Pravda o chaotickém bombardování, omylu a ztrátách způsobených „vlastními“ by se do takového obrazu samozřejmě nehodila. Ale i tak měla propaganda co dělat. Do tisíckrát vyprávěnému příběhu „hodil vidle“ novinový rozhovor s jiným veteránem, generálem Ťurněvem, který se nechal slyšet, že se vše odehrálo v Českém Brode a následovně:
První vozidla vjela na hlavní náměstí, kde už vítali sovětské vojáky-osvoboditele rozradostnění obyvatelé. Postup se zbrzdil. Plukovník Sacharov si pospíšil v džípu do čela kolony. Musel vystoupit. Lidé ho společně s jinými vojáky objímali, líbali, zasypali květinami. A právě tu se ozval onen výbuch. Hitlerovec, který se schoval v jednom domě, vystřelil z pancéřové pěsti. Grigorij Ivanovič zahynul.
O dva roky později přiznal, že to bylo snad kdesi na Vysočině a tak si komunisté pospíšili s dalším vysvětlením - na hrotovické náměstí údajně dopadl německý dělostřelecký granát, vypálený z prostoru od Myslibořic. Po převratu se nakonec rozkryla celá pravda a hrotovické bombardování se propojilo s padlým hrdinou. V poslední den války tam Sověti shodili tři letecké pumy, které zabily 114 místních lidí (Muzeum Hrotovice uvádí 115) vítajících Rudou armádu a 36 sovětských vojáků. Včetně Sacharova. Ten byl pak zhruba měsíc po pražském pohřbu na žádost své milé převezen na Ukrajinu a pohřben v Kyjevě.
pomník v Hrotovicích
Případ „pražského vojáka“ není ojedinělým incidentem. V historii sovětské propagandy (a nejen té, veškeré nedemokratické režimy využívají propagandy jak jen mohou) toho najdeme mnohem více. Od masakru v Katyni, kde Sovětský svaz po desetiletí popíral zodpovědnost za brutální vraždu tisíců polských důstojníků a intelektuálů, svaloval vinu na nacisty (přestože důkazy jasně ukazovaly na NKVD) a trval na své lži až do rozpadu SSSR. Přes hladomor na Ukrajině (známý jako Holodomor), kde miliony Ukrajinců zemřely hladem v důsledku Stalinovy politiky násilné kolektivizace a Sovětský svaz nejenže jeho existenci popíral, ale aktivně potlačoval veškeré zprávy a perzekuoval ty, kteří se snažili informovat svět, nebo „legendární“ vykonstruované procesy, v nichž hrála propaganda prim a kde byli obžalovaní nuceni k přiznání pod mučením, aniž by se reálně vůbec provinili. Až po cenzuru a falšování fotografií, které bylo naprosto běžnou praktikou. Z fotografií mizeli nepohodlní lidé, kteří upadli v nemilost, celé události byly retušovány nebo upravovány tak, aby odpovídaly momentální ideologické linii.
Tato systematická a bezostyšná praxe lhaní měla dalekosáhlé důsledky. Lidé žili v neustálém strachu z pravdy a ve společnosti, kde se pravda stala relativní a proměnlivou. To vedlo k hluboké morální erozi. Potlačování skutečnosti a její nahrazování oficiálními mýty a báchorkami znemožňovalo pochopení souvislostí, minulosti a znemožňovalo kritické myšlení. A také vedlo k hluboké nedůvěře ve státní instituce a média, což je odkaz, se kterým se postkomunistické země potýkají dodnes.
Příběh muže, který „padl v posledních vteřinách války“, je jen malým, ale výmluvným střípkem v mozaice oficiálního lhaní, které bylo podstatou sovětského a socialistického režimu. A také varováním, že vše lze využít pro účely propagandy a že ani po desítkách let od rozpadu sovětského impéria se v otázkách důvěryhodnosti propagandy nic nezměnilo. A nejen v Rusku…
