Sudetoněmecká otázka: Od „Češi nám berou práci“ až po rozbití republiky

Na počátku stáli tovaryši, kteří se báli o práci. Na konci radikální politická síla, která pomohla zničit Československo. Vývoj sudetoněmeckého politického hnutí od Německé dělnické strany (DAP), přes Německou národně socialistickou dělnickou stranu (DNSAP), až po Henleinovu Sudetoněmeckou stranu (SdP). Příběh radikalizace, ideologického ovlivňování z Německa i postupného splynutí s nacismem. Tento vývoj přitom úzce souvisí s českým prostředím – s industrializací, česko-německým napětím, i s těžkopádným budováním československé demokracie.

Od spolku ke straně: Počátky všeho

Koncem 19. století docházelo v pohraničních oblastech Čech a Moravy k prudkému nárůstu ekonomického a sociálního napětí. Německy mluvící oblasti byly tehdy nejprůmyslovější částí monarchie a začaly přitahovat levnou pracovní sílu z vnitrozemí – z českých regionů. Čeští dělníci byli ochotni pracovat za nižší mzdy, což mezi místními Němci vyvolávalo obavy a odpor. Na přelomu století byl region značně rozvinutý průmyslově, ale chyběly například byty a tak bylo bydlení na Ústecku jedno z nejdražších v celém Rakousku-Uhersku.

V reakci na tyto skutečnosti začaly vznikaly tzv. ochranné dělnické spolky, například Liga německých dělníků Germania, kterou v roce 1893 založil Franz Stein, nebo Moravsko-trubský spolek, sdružující německé pomocníky a tovaryše. Tyto spolky byly silně ovlivněny všeněmeckým hnutím Georga von Schönerera, jehož nacionalismus a odpor k liberalismu i Židům se později přelil i do nové politické myšlenky. Nacionalisté se ale nevymezovali jen vůči Čechům. Bojovali politicky i proti německým sociálním demokratům. Ti proti nacionalistickým proudům vystupovali a spojovali se na svých demonstracích s českými spolky.

V roce 1903 byla v Ústí nad Labem založena Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei, DAP). Mezi zakládajícími členy byli Ferdinand Burschofsky, Hans Knirsch a Wilhelm Prediger. Strana se ostře vymezovala vůči českému národnímu hnutí a viděla se jako nástroj „etnického boje“. Na prvním stranickém sjezdu v Trutnově roku 1904 přijala tzv. Trautenauský program, který spojoval německý nacionalismus s požadavky na sociální reformy – například všeobecné volební právo, svobodu tisku nebo politickou samosprávu.

DAP se snažila oslovit dělníky kombinací nacionalismu a sociálních požadavků – tehdy se začal formovat pojem „národní socialismus“, i když tehdejší význam byl jiný, než ten pozdější - nacistický. Strana postupně sílila a v roce 1911 získala tři poslance v Říšské radě. Mezi nové tváře patřil i Rudolf Jung, klíčová postava v ideologickém formování budoucího hnutí.

DNSAP: Němci v nové republice

V květnu 1918, v posledních měsících první světové války, se DAP přejmenovala na Německou národně socialistickou dělnickou stranu (DNSAP). Nový program, sepsaný Rudolfem Jungem, volal po sjednocení všech Němců v Evropě do jedné „sociální Německé říše“. Požadoval znárodnění klíčových sektorů a odstranění židovského vlivu v bankovnictví. Antisemitismus a antimarxismus se staly pevnou součástí stranické identity.

Po rozpadu Rakouska-Uherska byla DNSAP rozdělena na rakouskou a československou větev. V Československu byla obnovena jako samostatná strana v listopadu 1919. Vedli ji Hans Knirsch, Rudolf Jung a Hans Krebs, který se později stane jednou z nejradikálnějších postav sudetoněmecké politiky.

Zajímavé je, že DNSAP se v novém státě snažila – alespoň zpočátku – přizpůsobit demokratickému prostředí. Odmítala přímé připojení k Německu a prosazovala autonomii v rámci Československa. Dál byla v kontaktu se svou rakouskou „sestrou“, našla ale i nového „kamaráda“. V Bavorsku totiž v lednu 1919 vznikla nová DAP, pod vedením Antona Drexlera. Krátce na to do ní vstupuje tehdy neznámý Adolf Hitler, strana je přejmenována na NSDAP a v roce 1921 ji přebírá. S touto NSDAP pak DNSAP udržuje těsné kontakty. Jung, Knirsch i Krebs navštěvují Hitlera, účastní se nacistických akcí a přebírají nacistické myšlenky i struktury NSDAP – vzniká například Národně socialistický svaz mládeže, obdoba Hitlerjugend. V parlamentních volbách DNSAP získává postupně 5 až 8 mandátů, v Senátu tři až čtyři. Její podpora roste zejména během hospodářské krize – v roce 1932 už má 100 000 členů.

Růst vlivu DNSAP neunikl československým úřadům. Roku 1932 byl rozpuštěn její sportovní svaz a proběhl tzv. „Lidový sportovní proces“, kde byli členové strany obviněni z protistátní činnosti. DNSAP se obávala zákazu, a tak se 28. září 1933 vnitrostranicky rozhodla rozpustit. Její čelní představitelé – včetně Krebse a Junga – uprchli do Německa. Krátce na to ji československá vláda zakázala pro její protistátní aktivity oficiálně a ukončila její činnost.

Henlein na scénu

Dne 1. října 1933 v Chebu založil Konrad Henlein Sudetoněmeckou domácí frontu (Süddeutsche Heimatfront, SHF). Šlo o nový politický subjekt, který měl sjednotit rozdrobené sudetoněmecké nacionalistické proudy po zákazu DNSAP. Henlein se snažil prezentovat SHF jako umírněnou a demokratickou stranu, která hájí zájmy sudetských Němců v rámci Československa, zdůrazňuje křesťanské hodnoty a „demokratický světový názor“.

V úvodních měsících své existence by nikdo nemohl SHF označit za extremistickou stranu. Henlein se veřejně distancoval od nacistického proudu a pokoušel se získat důvěru československých autorit. Pravda je ovšem taková, že s nacisty udržoval kontakty tajně a dokonce od nich přijímal finanční podporu.

SHF ale nebylo jednotné. Uvnitř docházelo k vnitřním sporům, které byly do značné míry založeny na rozdílech mezi dvěma tábory. Na jedné straně byla skupina Kameradschaftsbund (KB), kterou tvořili převážně intelektuálové a střední generace sudetských Němců, jako Walter Brand, Heinz Rutha nebo Walter Heinrich. Tito se vyznačovali snahou o kulturní a duchovní sjednocení Němců a byli proti násilí, odmítali i rasově motivovanou ideologii nacismu. Na druhé straně stáli radikálové skupiny „Aufbruch“, mezi nimiž dominovali bývalí členové DNSAP, jako Rudolf Jung a Hans Krebs, kteří prosazovali otevřeně rasistický a antisemitský program po vzoru NSDAP v Německu.

I přes tuto vnitřní rivalitu měl Henlein jasnou strategii - předstírat umírněnost, aby strana mohla fungovat legálně a budovat masovou podporu mezi sudetskými Němci. Tento postoj se však začal brzy měnit. V dubnu 1935, pod tlakem československých úřadů, SHF změnila název na Sudetoněmeckou stranu (SdP), čímž se připravila na parlamentní volby. V květnu 1935 SdP zaznamenala ohromný úspěch. Získala 1 249 530 hlasů a stala se druhou nejsilnější politickou stranou v Československu. V Poslanecké sněmovně obsadila 44 křesel, v Senátu pak 23, což představovalo přibližně 68 % hlasů sudetoněmeckých voličů.

Tento volební úspěch učinil z SdP klíčový prvek v Hitlerových zahraničněpolitických plánech. Finanční toky z Německa se rychle zvýšily. Podpora přicházela z různých struktur nacistického státu, například z ministerstva zahraničí, Úřadu pro čtyřletý plán či Německé fronty práce. Tato ekonomická pomoc znamenala zároveň i rostoucí ideologické propojení.

Radikalizace

Vnitřní boj o směřování strany vyvrcholil na podzim 1936, kdy radikální křídlo „Aufbruch“ vedené Karlem Hermannem Frankem zcela převzalo moc. Frank, který byl známý svým radikálním nacionalismem a příklonem k nacistickému režimu, se stal Henleinovým zástupcem a klíčovou postavou radikalizace strany. Dalším významným momentem byla aféra kolem Heinze Ruthy, představitele umírněnějšího křídla, který byl v říjnu 1937 zatčen na základě obvinění z homosexuality - tehdy velmi stigmatizovaného a politicky zneužívaného obvinění. Tento případ ukázal, jak radikální křídlo SdP postupně likvidovalo své umírněné oponenty a to i z vlastních řad.

V roce 1937 přešel Henlein s SdP definitivně na radikální kurz, který vyústil v přímé styky s Hitlerem. Devatenáctého listopadu Henlein osobně požádal Hitlera o podporu sudetoněmeckých Němců, což znamenalo jasné napojení na nacistický režim. Henlein pak pokračoval v plnění instrukcí z Berlína, odkud dostal hlavní úkol - klást československé vládě takové požadavky, které nebude schopna akceptovat a tím destabilizoval nenáviděnou republiku zevnitř.

V březnu 1938 došlo k další eskalaci. Farmářská liga a další menší německé křesťansko-sociální strany se sloučily s SdP, čímž strana získala další stovky tisíc členů a upevnila svůj monopol. Pod tlakem a za pomoci intenzivní propagandy i zastrašování se počet členů zvýšil z přibližně 460 tisíc (konec roku 1936) na více než milion (duben 1938).

Dne 24. dubna 1938 přijala Henleinova strana tzv. Karlovarský program. Ten požadoval rozsáhlá autonomní práva v rámci Československa – mimo jiné vlastní správu, samostatné soudnictví, školství a policii. Tyto požadavky by ve skutečnosti znamenaly konec československé státnosti v její předchozí podobě a byly pro Prahu naprosto nepřijatelné. Československá vláda je proto kategoricky odmítla. Ve volbách v následujícím měsíci ovládla volby v sudetských oblastech, kde získala přibližně 90 % hlasů. atmosféře zastrašování a pronásledování odpůrců.

Současně v květnu 1938 byla zřízena Dobrovolná německá ochranná služba (Freiwilliger Schutzdienst, FS), paramilitarizovaná organizace, která vznikla z pořádkové služby SdP. Pomáhala zastrašovat a pronásledovat odpůrce a sehrála klíčovou roli v násilnostech a zastrašování československé menšiny. FS byla prakticky místní verzí nacistické SA, což podtrhlo radikalizaci a militarizaci sudetoněmeckého hnutí.

Po Mnichovské dohodě a odstoupení Sudet říši již nebyla Sudetoněmecká strana potřeba. Na slavnostním sjezdu v Ústí nad Labem 16. října 1938 byla oficiálně ukončena, členové přešli pod jednotný nacistický aparát. Z milionu členů SdP jich do NSDAP přestoupilo zhruba 520 000. Henlein získal vysokou pozici v rámci říšského vedení jako gauleiter a říšský guvernér Reichsgau Sudety, jeho vliv ale postupně slábl, zejména po zásahu Reinharda Heydricha, který dohlížel na bezpečnostní aparát v Sudetech.

S porážkou nacistického Německa byla Sudetoněmecká strana definitivně zakázána a označena za kolaborantskou organizaci.

Němci a Češi

Vztah sudetských Němců k československé většině byl od počátku komplikovaný a postupně se vyhrocoval, zejména s nástupem nacistů v sousedním Německu k moci. Zpočátku, během první republiky, existovalo určité napětí, vycházející z jazykových, kulturních i historických rozdílů, které ale bylo většinou zvládáno v rámci demokratických institucí.

S radikalizací sudetoněmeckého hnutí však docházelo k rostoucí nesnášenlivosti a etnickému napětí. Politici jako Edvard Beneš vnímali SdP jako hrozbu už od poloviny 30. let. Československá kontrarozvědka sledovala financování a kontakty sudetských Němců s Berlínem, politicky ale bylo těžké něco většího dělat – SdP byla legální a silně populární. A to i přesto, že členové strany a její příznivci často používali protistátní rétoriku, která označovala Čechy za okupanty a viníky, potlačující německá práva. Ve veřejném i soukromém životě vedlo zvyšující se napětí k segregaci, v mnoha případech i k násilnostem a šikaně českých obyvatel. Frekvence i brutalita sudetoněmeckých radikálů rostla.

Ve městech a obcích, kde SdP dominovala, byli Češi často vystavováni diskriminaci, vylučováni z veřejných funkcí i obchodních příležitostí. Freiwilliger Schutzdienst systematicky zastrašovala československé úředníky, novináře a další odpůrce SdP, zvyšoval se tlak na české policisty i místní představitele státu, stávali se častým terčem verbálních i fyzických útoků. Členové FS organizovali rabování českých obchodů, napadali československé vojenské a policejní jednotky a vyvolávali násilné střety. Úřady, často neschopné nebo neochotné zasáhnout, sledovaly postupné zhoršování situace, která vedla k celkové destabilizaci.

Situaci zhoršovala i podpora, kterou radikální sudetoněmecké skupiny dostávaly z nacistického Německa. Tomu se oslabené Československo hodilo a tak cíleně podněcovalo nepokoje. Násilnosti v pohraničí nakonec přispěly k mezinárodnímu napětí, které vyústilo v Mnichovskou dohodu v září 1938. Mnozí Češi museli opustit své domovy a sudetoněmecké oblasti byly připojeny k nacistickému Německu.

Po skončení druhé světové války a porážce nacistů se situace sudetských Němců radikálně změnila. Československá vláda vystavila rozsudek pro Němce žijící na území republiky - ten vyvrcholil v poválečném odsunu většiny sudetoněmeckého obyvatelstva do Německa a Rakouska. Tento proces byl často provázen násilím, ztrátou majetku a dramatickými příběhy rozdělených rodin. V kontextu dané doby to bylo politikou „Oko za oko“. Odsun se stal poslední tečkou za osudem sudetských Němců v Československu.

Příběh sudetoněmeckého politického hnutí je příkladem toho, jak se původně demokraticky fungující politické síly mohou radikalizovat, pokud se jejich program postaví na resentimentu, etnické výlučnosti a zahraniční podpoře s vlastními zájmy. Dnes je to mementem, že žádné etnické napětí nezačíná výbuchem – ale pozvolným šířením nedůvěry, izolace a ideologie „my proti nim“. Když se to nechá zajít daleko, následky bývají tragické. Oboustranně…