Článek
Muž, kterému přátelé přezdívali „Afričan“ kvůli jeho snu o misiích, nebo „Pistolník“ kvůli jeho neohrožené povaze, se stal jedním z nejvýraznějších symbolů odporu proti oběma totalitám 20. století. Jeho životní cesta není žádným suchým výčtem historických dat, ale fascinujícím příběhem o odvaze, která neznala fyzické ani psychické hranice.
Bohuslav Burian - účastník odboje a odporu proti komunismu
Měl řadu přezdívek. V kněžském semináři mu říkali, pro jeho touhu stát se misionářem v Africe, Afričan, jeho přátelé ho pro jeho pevnou víru a oddanost církvi titulovali Blázen pro Krista, spoluvězni na Mírově, pro jeho rozhodnost a odvahu, ho nazvali Pistolníkem.
První velká zkouška přišla v době nacistické okupace. Burian, tehdy mladý student teologie u augustiniánů na Starém Brně, rozhodně nebyl tím typem člověka, který by jen tak sklopil hlavu. Když se v roce 1943 stal svědkem toho, jak příslušník SA, lékař Bedřich Pilný, obtěžuje jeho sestru, neváhal ani vteřinu a německého vojáka fyzicky napadl. Přišlo okamžité udání a zatčení gestapem. Němcům se vzpurný augustián hodil do krámu. Měli alespoň další důvod (a samozřejmě ne jediný), proč zlikvidovat brněnský klášter. Burian během výslechu vycítil, kam gestapáci svými otázkami směřují a povedlo se mu varovat své blízké.
Ale opět se našel někdo, kdo nebyl „správným Čechem“, jak se tehdy říkalo, a tak přišlo další udání. Bedřich Pilný byl bez jakéhokoliv soudu poslán do Osvětimi. Pokud nad ním držel anděl strážný ochrannou ruku, když napadl SA-mana a gestapo ho za to hned nezastřelilo, tady jej jeho anděl doslova objal. Minimálně dvakrát mu hrozila bezprostředně smrt. Poprvé poté, co musel doslova přemluvit Němce, že i přes ošklivě hnisající ránu v noze je dál schopen práce (kdyby se mu to nepovedlo, byl by poslán okamžitě do plynu, protože by se nacistům už jednoduše nehodil) a podruhé ve chvíli, kdy byl při nacistickém běsnění každý desátý vězeň vytažen z řady a zastřelen. Když na něho ukázal při rozpočítávání prst smrti, byl označen jako devítka.
KZ Auschwitz
Burian do konce války prošel sedmi lágry. Kromě Osvětimi zažil také Buchenwald nebo Dachau. Právě tam, v pověstném kněžském bloku, dozrálo jeho rozhodnutí - pokud přežije, zasvětí život naplno Bohu. Vězněn byl také v táboře v Ellrichu. Ten byl známý tím, že vězni z něj jezdili vyrábět rakety V-2 do pověstné podzemní továrny Dora. Když se blížil konec války, byl zařazen do pochodu smrti z tábora Oraniensburg. Měl tuberkulózu, byl fyzicky zbědovaný, přesto ho touha po životě nenechala padnout. Sebral zbytky sil a povedlo se mu utéct. Několik dní se skrýval v lesích, než narazil na spojenecké vojáky. Tím pro něj válka skončila a tak se mohl vrátit domů.
Tři měsíce v koncentráku mi daly pro mou kněžskou službu víc, než jeden celý rok v klášteře.
Burian se vrátil do Brna jako hrdina, kterého zocelily koncentrační tábory. V roce 1947 přijal kněžské svěcení a jeho první štací se staly Slavonice. Jako kaplan byl mezi lidmi nesmírně oblíbený. Byl sportovcem, skautem a přirozeným vůdcem mládeže. Byl znám svou štědrostí, když pomáhal sociálně slabším, jezdil s promítačkou po okolí a pouštěl dětem filmy a pořady s náboženskou tematikou, dokonce nechával na své faře přespávat tuláky a lidi bez domova.
Když se k moci dostali komunisté, odvážný a aktivní duchovní se okamžitě dostal do hledáčku represivního aparátu. Animozita byla vzájemná. Když komunisté uspořádali první volby, hodil do hlasovací urny prázdný list bílého papíru. I když byl sledován, pořád na něj režim neměl nic velkého, za co by ho mohl skřípnout. Ale dočkal se brzy. V atmosféře stupňujícího se náboženského útlaku v polovině června 1949 na brněnském Zelném trhu před zraky stovek lidí i agentů Státní bezpečnosti nahlas přečetl zakázaný protikomunistický pastýřský list biskupů. StB jej sebrala a takřka půl roku držela v podzemní kobce. Sám Burian se později nechal slyšet, že mu to přišlo jako v koncentráku - jak prostředím, tak praktikami komunistických věznitelů.
V listopadu byl na přímluvu generála Svobody prezidentem Gottwaldem omilostněn a propuštěn (bez ohledu na to, že vlastně žádný proces a odsouzení neproběhlo). Když se vrátil na svobodu, věnoval se dále své církevní činnosti. Opět se jeho světem stali chudí a potřební. Na Štědrý den, měsíc po svém propuštění, dokonce odnesl smaženého kapra do brněnské věznice a opravdu mu bylo umožněno s bývalými spoluvězni provést církevní obřady. Daroval tak odsouzeným daleko více, než jen svátosti. Díky Burianovi mohli alespoň trochu pocítit, že jsou Vánoce.
Jeho propuštěním ale pro něj jeho pronásledování neskončilo. Burian si byl dobře vědom, že dříve nebo později si pro něj znovu přijdou. Když byl poslán na faru u rakouských hranic, bylo rozhodnuto. Přejde hranice do svobodného světa. Na jaře 1950 se mu to povedlo. Ale žádný klidný život exilanta jej nečekal. Dál pokračoval v církevních věcech, navíc stále přemýšlel nad osudem lidí v Československu. A tak se dal do služeb odboje a stal se „agentem chodcem“. Celkem čtyřikrát se odvážil vrátit se potají do své zapovězené vlasti a spolu s dalšími spolupracovníky pomohl zhruba tuctu pronásledovaných Čechoslováků utéct ze země. Při jednom přechodu přebrodil řeku Moravu sám s malým dítětem v náručí.
Čtvrtá cesta se mu stala osudnou. Když se skupina vracela, byla sledována Sověty. Ti Buriana v sovětské okupační zóně Rakouska zatkli. Právě kvůli pistoli, kterou u něj nalezli, mu pak zůstala přezdívka Pistolník. Sovětské orgány o Čechoslováka nestály a tak jej neprodleně předaly státní bezpečnosti. A tak se Burian vrátil domů - nechtěně a natrvalo.
Následovaly brutální výslechy. Komunisté si nebrali servítky. Ponižovali ho, mlátili, nadávali. Vyhrožovali, že jestli vše nepřizná, odnese to celá jeho rodina. Přes den si nesměl sednout, natož lehnout, výslechy byly prováděny převážně v noci. Do cely mu pouštěli stále se opakující nahrávky z reproduktoru, aby nemohl usnout. Lámali jej psychicky i fyzicky. Burian byl unaven, zesláblý, dokonce mu dávali do jídla různé drogy a „oblbující“ látky, aby jej oslabili ještě více. Nakonec jej zlomili. Z obav o své nejbližší se přiznal i ke skutkům, které nespáchal. Jeho snaha ochránit rodinu ale nakonec nebyla úspěšná. Komunistický režim zinscenoval proces s uměle vytvořenou pětičlennou skupinou, Burian - jako hlavní postava soudní frašky - dostal 20 let vězení za špionáž a velezradu. Jeho sestra v témže procesu dostala šest let. I přes jeho „přiznání“ se komunisté neštítili své výhrůžky naplnit. Knězův bratr byl poslán do pracovního tábora, jeho staré rodiče věznil režim půl roku.
Pásmo smrti lágru Vojna
Burian okusil ty nejhorší lágry, které československý režim měl. Komunisté jej protáhli uranovými doly v Jáchymově, seděl na Mírově, ve Valdicích i v Leopoldově. Ani v řetězech však jeho duch neuvadl. Nejdříve se pokusil v roce 1953 uprchnout z Jáchymova, pak mu zamítli revizi případu a v roce 1959, i přes svou celkovou slabost kvůli tuberkulóze a podvýživě, úspěšně podnikl svůj poslední „velký útěk“. Několik dní bloudil s dalším spoluvězněm v mrazivé krajině. Cílem byla hranice. Na uprchlé vězně se pořádal doslova hon. Nasazeny byly desítky policistů, služební psi i helikoptéra. Když už byl Burian na pokraji svých sil, poprosil místního o nocleh. A tak byl Burian dopaden. Slovenský statkář jej udal.
Za jeho útěk mu soud prodloužil trest. Navíc přišla zpráva o smrti jeho bratra. Přišla další vlna výslechů, bití, samotka, převoz na Mírov. Tehdy už to knězův organismus nevydržel. Vysílen krutým zacházením, hladověním i nadměrnou fyzickou námahou onemocněl chřipkou, která přerostla v zápal plic. Jeho nikdy nedoléčená tuberkulóza z koncentráku jej doběhla. Tělo už takovou nálož nezvládlo. V pouhých 40 letech dne 29. dubna 1960 Bohuslav Burian na Mírově zemřel. Chybělo jen pár týdnů do největší všeobecné prezidentské amnestie, která se ve větším měřítku konečně týkala i politických vězňů.
Propuštěni byli například generál Karel Kutlvašr (legionář a velitel ústředního pražského povstaleckého štábu v roce 1945, který podepsal odchod německých vojsk a proto byl komunisty odsouzen ve čtyřicátém devátém za velezradu na doživotí), armádní generál Jan Syrový (za První republiky národním hrdinou, v době mnichovské krize premiérem, odsouzen za vydání rozkazu, aby se Němcům v březnu 1939 nekladl odpor, rozsudek zněl - 20 let za vlastizradu), nebo budoucí prezident Gustáv Husák (v roce 1954 byl ve smyšleném procesu s buržoazními nacionalisty odsouzen za velezradu k doživotí). Bohuslav Burian se ovšem této velké amnestie prezidenta Novotného nedožil.
Vojenské velitelství Velké Prahy „Bartoš“, květen 1945. Karel Kutlvašr sedí vlevo (uprostřed sedí kapitán Nechanský, příslušník výsadku Platinium-Pewter, vedle něj stojí podplukovník Bürger-Bartoš)
Komunisté nedali pokoj statečnému knězi ani po jeho smrti. Režim sice informoval rodinu o jeho skonu, dokonce ji nechal prohlédnout si jeho mrtvolu v márnici, to bylo ale naposledy, kdy se mohla rozloučit. Místo toho, aby jeho tělo vydali rodině, nechali jej komunisté rozřezat a poslat ke studijním účelům, zbytek spálili. Ostatky Bohuslava Buriana rodina nedostala, žádost o vydání urny bylo shozena ze stolu. K soudní rehabilitaci došlo až v lednu 1991. Jeho příběh dnes připomínají pamětní desky v Brně a Slavonicích jako memento muže, který svůj život obětoval potřebným a slabým a nebál se pro své myšlenky přinést ani oběť nejvyšší.
Zdroje a doporučená literatura
Bohuslav Burian – Wikipedie
KOLOUCH, František. Říkali mu Pistolník: Životní příběh kněze Bohuslava Buriana (1919–1960). Praha: Vyšehrad, 2019. Bohuslav Burian
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR): Archivní materiály k akci „Pistolník“ a dokumentace k agentům chodcům. Bohuslav Burian (1919-1960) – Ústav pro studium totalitních režimů
Encyklopedie dějin města Brna: Bohuslav Burian - Profil osobnosti
